MUTANTI
I.
Energie organismu
Předmluva:
Každá organismus má svou energii. Všechna energie začíná u početí. Spermie má závod s ostatními spermiemi kdo z nich se dřív dostane k vajíčku a vydá všechnu energii k tomu aby se do ní dostal. Ta spermie která je nejrychlejší a nejprůbojnější - vyhrává. Pokud se jich do vajíčka dostane více, znamená to více jednovaječných potomků. Stejně tak u spermií či vajíček ovlivněných chemií, se můžeme dočkat rozdílných výsledků, než u těch běžných. Ovšem technologie přišla se způsobem, jak dostat spermii nebo spermie do vajíčka pomocí věci - injekce. Kovový hrot protne její stěnu a spermie je uvnitř. Ovšem ona energie té spermie už není využita k tomu aby vybojovala svůj závod s ostatními spermiemi a tak jí nezbývá než svou energii využít uvnitř vajíčka. Tyto energie se poté mohou projevovat na výrostcích tedy potomstvu vzešlém z těchto dvou možných procesů. Je ještě ale možnost toho, že některé spermie bývají zmražené a poté procitují svou opravdodovou energii z onoho “zimního spánku”. Tyto spermie bývají nakonec energeticky nejvýkonnější. Až nadstandardním způsobem, pokud to chceme nazývat konzervativně. V odlišném případě se označují jako hyperaktivní a projevuje se u nich energetické výboje uvnitř. U těchto dochází k předčasným porodům a dalším aktivitám, které nebývají v normě většiny početí a počatých.
Tyto dva vzorce chování spermii podle situace se poté projevují i v reálném životě jedinců. Ty co byly v závodě s dalšími spermiemi se tak projevují i po početí. U těch jenž byli rovnou vložení do vajíčka nezbývalo než svou energii vynaložit k jiným aktivitám. Stejný vzorec chování můžeme spatřovat i v reálném životě u jedinců s tímto principem energie daným do vyjímku.
Byl zarostlý s kšiltovkou na hlavě. Šlehy plápolajícího ohniště se mu leskli v očích.
- “Přisedni,” řekl klidným hlubokým hlasem k nám, jenž jsme přicházeli v neklidu noci.
- “Zde se nemáte čeho bát.”
Byl to jenom zarostlý starý muž ale v dnešním zbořeném světě zaneseném stvůry, nikdo netušil, co může čekat.
Poškrábal si bradu skrz svůj hustý vous a spustil:
- “Vše začalo když jsem byl ještě malé dítě, ve škole měli pocit, že jsem retardovaný nebo autista, či mám jinou poruchu. Třídní učitel mne stále posílala za školní psycholožkou a ta rozhodla, že mne dají do ústavu pro mentálně choré, neboť jsem býval agresivní na děti okolo, za to, že se mi nelíbilo, jak se ke mne chovají. Tam jsem měl však štěstí na hlavního doktora, jenž v mých psychických postiženích odhalil skrytý potenciál mentálních schopností za maskou syndromu nazývaného Aspergrův. Pomáhal mi je rozvíjet a zacházet s nimi. Po čase jsem dospěl a sám jsem pro zvláštní školu uvnitř komplexu 36 budov odsouzených pro společensky nepřijatelné začal sám pracovat. Byl jsem již mladý dospělý a tak jsem měl vlastní byt i finanční příjem, díky pozici, kterou jsem díky tomuto doktorovi získal a jakožto jeho asistent, jsem se zabýval skrytými talenty dětí, které byli společností označeny jako choré. Povětšinou jsem v jejich složkách nalezl ADHD, schizofrenii, pasivní agresi, narkolepsii nebo naopak insomnii a tak podobně. Každý den jsem s každým z nich individuálně i společně cvičil jejich ukryté talenty. Ty se vždy dali odhalit pomocí pohledu na jeho nedostatek či úlevu z jiného úhle pohledu. Že vlastně to, za co je ostatní odsoudili, je pro ně ve skutečnosti životní výhodou. Porucha pozornosti se tak náhle vyvinula v nadstandartní instinkty, hraničící až s 6. Smyslem. Schizofrenie se dala pomocí tréninku změnit v tak říkajíc telepatii. Pasivní agrese ve vnitřní energii, která se projevovala například jiskrou při dotyku s vodivým kovem. Spavost jako mistrné lucidní snění a naopak nespavost jako geniální připravenost na cokoliv, co by mělo přijít. Celá třída takto obdařených dětí měla takový úspěch ve světě výzkumu, že si doktora zavolali do zahraničí aby jej obdařili oceněním. Tehdy mne samozřejmě vzal s sebou a když jsem se vrátil měl jsem dočista otevřené obzory, jak dál postupovat ve svém životě. Vysvětlil mi, že by byl rád, abych si časem našel svou drahou polovičku, nebo se o to aspoň pokusil, zatím, co on sklidí zbytek slávy a ovací na lékařském poli. Jedné noci však mne zbudily podivné hlasy v hlavě. Slyšel jsem onoho doktora, jak se snaží dovolání pomoci. Nebyl jsem si jist, zda to byla pouze má fantazie, či zlý sen, nebo opravdu moje schopnosti začali fungovat ještě lépe, než kdy dříve. Druhý den z rána jsem se jako vždy vydal k jeho domu, jenž v komplexu budov také stál. Policejní páska místa činu mne uvedla v přesvědčení, že jsem opravdu zachytil jeho signál volání o opravdovou pomoc. Jakožto jeho nejbližšího asistenta mne doprovodili dovnitř. Prý ho v noci navštívil zloděj, který u něho vyvolal infarkt. Celá jeho pracovna včetně knihovny byla převrácena naruby. Nejsou si však jisti, co to mohlo být za zloděje, neboť cennosti nechal ty tam. Druhou variantou bylo, že šlo o nejdrzejšího vandala, co kdy existoval. Mne však došlo hned o co šlo a co bylo ztraceno. Dokumenty, protokoly a záznamy jeho testů a postupů s jeho subjekty, tedy zvláštními dětmi. Včetně mne.
Policie slíbila, že se případem bude zabývat, ale já věděl už dopředu, že výkonná moc je na některé případy krátká a jejich procedura trvá moc dlouho. Sešel jsem se ten den s dětmi a sdělil jim tu tragickou novinu. Místo toho, aby však smutnily mne odhodlaly k tomu, že dokážeme viníka odhalit, vždyť máme své schopnosti - jako superhrdinové. Ti přece padouchy lovili v jednom kuse. Opravdu mne ten dav mrňousů uměl namotivovat tak, jako to uměl jen pak doktor. Jako by teď byla jeho duše v jádru jejich celku. Opravdu se energie a úsilí, které jsem do nich vkládal vrátila ve chvíli poslední.
Toho večera jsem začal chodit na vyhlídku nad městem a snažil se naslouchat zda nedostanu odpovědi na mé otázky. Vždy je přehlušil hluk města.
Po měsíci jsem však místo nich na onom místě potkal dívku, která ke mne oslovila líbezným hlasem. Dali jsme se do řeči a povídali si až do doby, kdy nám měsíc nad hlavou oznamoval hlubokou noc. Město vzplanulo ve svých světlech a denní ruch se změnil v noční život betonové džungle. Ve mne toto seznámení vzplanulo pocitem, jenž jsem do té doby nepoznal a jenž mne nabyl dojmem, že dochází na poslední přání mého starého přítele a životního kouče pana doktora.
V následujících dnech jsem měl opravdovou energii znovu naplnění svého nitra po jeho ztrátě.
Ovšem, co přišlo v následujících dnech mě opět dostalo do kolen. Přišlo oznámení odněkud z vrchu, že se program pro výzkum a výchovu zvláštních dětí ruší.
- To přece nemůžete těm dětem udělat, namítal jsem.
- Bohužel tak rozhodla městská rada a posléze soud, dozvěděl jsem se.
Korupční síla mohla za to, že se děti musely rozmístit do svých rodin, pěstounské péče nebo do dětských domovů.
Zůstal jsem sám.
Byl jsem nucen najít si novou práci ale na vyhlídku nad město jsem chodil stále. Ovšem onu dívku jsem již nepotkal. Zato mne o jednoho večera, kdy jsem si vařil večeři a poslouchal rádio zavolali opět ty hlasy v hlavě. Slyšel jsem ji jak naříká a volá o pomoc. Byla to opravdu ona? Snad to byl přeci jenom její hlas. Běžel jsem tehdy nad město a doufal, že uslyším více, abych jí mohl pomoci. Ovšem bez úspěchu.
Pořídil jsem si tedy alespoň zvířecí kamarády a začal jsem pracovat v městské ZOO. Seznámil jsem se dokonce snad se všemi zvířecími útulky i zverimexy ve městě. Po čase jsem si vypěstoval zvláštní instinkt spjatý se všemi zvířecími formami.
Tehdy si mne pozval k sobě domů ředitel ZOO na rodinou večeři a dosti se zajímal ohledně programu pana doktora, který se po jeho smrti stal ještě více pověstný. Představil mne své dceři, která byla o pár let mladší než já a která v mládí trpěla úzkostmi, jak jsem se posléze od ní dozvěděl, ji tento postoj pana doktora a jeho forma výuky zvláštních dětí inspirovala k tomu využít své schopnosti proklouznout do laboratorní péče o zvířata. Dosti jsem si s ní rozuměl a tak jsem ji začal navštěvovat u ní ve vědeckém ústavu. Zde mi představila formu in vitro fertalization, tedy oplodnění ve zkumavce, díky které se mohla postarat o reprodukci genů chráněných a téměř vyhynulých druhů živočichů. Přišla s námětem, že člověk, který byl stvořen stejnou formou by mohl teoreticky být duševně napojen na ostatní formy života stvořené stejnou cestou. Přesto, že to byla pouze její hypotéza, velice mne o ní přesvědčila. Tehdy se u mne začali projevovat zvířecí instinkty. Zlepšila se mi chuť k jídlu, čich, zrak i další smysly se mi vyvinuly do nadprůměrných výsledků, které se mnou ráda cvičila. Přesto, že se jednalo o experimentální formu a chvílemi jsem si připadal jako pokusný králík, jsem se cítil být znovu nabitý dojmem plněním svého osudu. Tehdy mi došlo, že mohu být společnosti mnohem více prospěšný v terénu. Jedné noci jsem se vydal znovu nad město a pokoušel se soustředit na své nově vytrénované smysly. I ty vnitřní. Opravdu se u mne zdokonalil vnitřní zrak i sluch. Věděl jsem kam mám jít a co mám dělat, jako pes po čuchu. Vypátral jsem skupinku násilníků, kteří se zrovna pokoušeli někoho okrást na ulici. Jako omámený vzteklinou jsem se na ně vrhl. Jednoho z nich jsem dokonce pokousal. Přiznávám, že sám nevím, jak se to celé událo. Ovšem výsledek byl ten, že se mi je podařilo zahnat. Na celém místě potyčky zbyly pouze stopy mé hyperaktivity.
Takto jsem začal žít dvojím životem. Přes den v ZOO a v noci jako zvíře prahnoucí po lovu.
I I.
Předmluva:
Podstata pavouka
O pavoucích se ví, že jsou bezobratlý, tudíž bez páteře. Zato s poměrně tvrdou skořápkou v podobě kůže, přesto snadno zranitelní. Hovoří se o nich jako osminohých, avšak mají deset končetin, jako má člověk dohromady prstů na nohou.
Ony jsou totiž u jeho kusadel ještě pomocné končetiny.
Něco jako malíčky, kterými si pomáhá při krmení.
Poté následuje, co noha to prsteník, prostředník, ukazovák a palec.
Pavoukem se obvykle dá označit osoba, jenž má svou síť - ať již informační, či kontaktní nebo jinou. Čemu se ale pavouk může přiřadit je také organizace. Povětšinou s dostatečnou integritou a rozpleteností, aby pokryla co největší území své svou lepkavou sítí.
Jako fantom ukrývajíc sebe i své tajemství na místě, které je tak důmyslně umístěné, že je jako kdyby každému na očích pro půvab svého tkalcovství na dostatečně frekventovaném místem, aby se do něho mohla chytit kořist a proto je to obvykle tak trochu stranou, aby z něho nemohla tak snadno utéci za pomoci něčeho, co nepřehlédne třepání o pomoc.
Pavouk na tyto frekvence kmitu po tětivách reaguje, jako vnímá podvědomí vlny, nebo sluch neurobasu. Pavučina je v podstatě nervová soustava svého majitele.
Majitelé takovéto organizační sítě rozlehlé napříč celým městem se rozhodli, že si pro svou pavučinu pořídí maskota. Mazlíčka nebo více.
Tehdy si toho v o jedné další noci, kdy střežil ulice města jenž v něm žil. Nejprve uslyšel podivné vysokofrekvenční zvuky a psí vytí. Pronásledoval to. Ovšem spatřil něco, co se na něho vykulhalo z potemnělé boční uličky a narušilo to dočista jeho veškeré představy, jaké do teď měl.
Pes s jednou nohou pavoučí ovšemže velikosti té psí. Čelo okaté jako to umaštěné uhry puberťáka. Pes prošel kolem něho způsobem běžným jako každé všední noci jako by byl obyčejný den zatoulaného psíka.
Prohledával svou pavoučí nohou zbytky z popelnice, dokud nenašel něco k snědku a do toho se s chutí pustil. Nikomu neubližoval, pouze chtěl žít ale jeho velice odpudivý zjev vyvolával naprostou paniku a strach. Nechal tedy živočicha být.
V následujících dnech zjišťoval u psích útulků zda by mu nepomohli. Spatřil na jedné z nástěnek fotku psa, jenž přišel o tu nohu, kterou mu nahradila ta pavoučí. Až na svou mutaci byl s fotkou identický. Vyzval tedy o info, kdo si jej převzal k adopci, či zda utekl.
Údajně se jeho i dalších invalidních psů ujala nějaká městská charitativní organizace. Což muselo znamenat, že takových kousků jako tento “vylepšený” musí být víc.
Následující noci obětoval pro objevování vodítek, které na těchto pejscích chyběly, zato vedli k továrně na jejich výrobu.
Klinika experimentální medicíny byla dokonalým prostředím pro charitativní koncern, jehož hlavním maskotem byla snovačka. Přidělaná na lůžku s obřími sluchátky přes dredatou hlavu, stejně jako jí všech deset končetin rostlo i s velkým chlupatý zadkem z pánevní oblasti. Když na něho otevřela své páry oči velké jako sál ve kterém se nacházela i ty malé, jako okénka pro výhled chirurgů, uvědomil si, že je to ta dívka, která se s ním jedné noci bavili na vyhlídce nad městem. Sundala si sluchátka a řekla mu:
- Čekali jsme, že příjdeš. O těch zázračných dětech ví celý svět. Jenže ti mudrci z jiných oborů než je psychologie tvému dobrému příteli záviděli a tak se rozhodli i svou verzi experimentální péče o nemocné. Bohužel, já o své spodní končetiny přišla záměrně. Zaprvé, abych něco nového získala a za druhé, jimi vždy trochu nakrmí každého psa, který projde mou úpravou, abychom byli ve stálém mentálním spojení. Umím s nimi komunikovat pomocí mentálních vláken. Vytvořili mne pro tebe. Jako specimen pro specimen.
Jaké to pojetí radioaktivního pavouka, jenž je napojen na frekvenční vlny městského rádia, aby tančil jak po něm chtějí.
Spatřil, že zvědavé oči obličejů schovaných za rouškou a oděných v bílých pláštích po nich očekává boj na život a na smrt. Souboj šampiónů, kdo z nich více unese tíhu své existence. Nebo snad existence toho druhého? Pro někoho smrt pro jiného vysvobození.
On však místo podlehnutí jejich doktrínám rozhodl jak mu iluminát trojcípého principu poradil. Vylomil dveře ven a vypustil snovačku na své tvůrce. Ta poručila i svým psům, aby si utrhli. Z továrny na genetickou úpravu se stal jeden velký kokon. Ovšem pouze pro tu noc. Věděli, že musí uniknout do přírodní rezervace a tak se také stalo. Tam si založila vlastní rádio stanici a ta byla k nalazení po celém městě i okolí. Okolní svět se díky ní začal měnit před očima. To, co z ní udělali nebyla mutantka, byla to nová bohyně.
III.
Předmluva:
Chromozom a Hybrid
Muži jsou údajně z Marsu a ženy z Venuše.
Mars je znám tím, že jej kdysi obývali humanoidní bytosti, které měli 24 chromozomů, jenž u nich vzbuzovali především schopnosti, které jsou na zemi přiřazovány k super-lidským, jako je síla, inteligence, či jiné. Ovšem mělo to háček. Chromozóm 24 ovlivňoval jedince dle jeho mravů, tudíž u těch, kteří se chovali zle a proti morálce, se začali projevovat mutace. Jinými slovy - byli vnímáni jako ošklivý a ti, kteří se uměli chovat - byli vnímáni jako krásní. Tudíž chromozom 24 měl vést k zodpovědnému a vznešenému chování, za které je poté odměňoval schopnostmi mezi které se řadí i telepatie nebo jiné jak psychické tak i fyzické superschopnosti.
Venuše, ze které pochází údajně ženské plemeno, je zase známo svým smyslem pro krásu, která může vést k charismatu milovanému, po adorované až k fanatickému uctívání.
Pokud tedy došlo ke spojení muže z Marsu a ženy z Venuše, ona mu darovala med svého zevnějšku jakožto půvabu a on jí naopak sémě svého nitra jakožto charakteru.
Znamenalo by to, že jejich potomci již vznikli jako hybridní stvoření těchto dvou planet a osídlili planetu Zemi, jakožto neutrální planetu pro rozvoj spojenectví těchto dvou - Marsu a Venuše. Proto je každý z nás pozemšťanů spojením mužského i ženského principu.
Proto je Ježíš pokládán archetypálně jako vzor muže, neboť se o něm tvrdí, že měl více chromozomů a o Magdaléně jako o vzoru žen neboť byla velice krásná.
Podle nejnovějších výzkumů se však dozvídáme, že potomci obou planet vlastní chromozóm X, který jim pomáhá k napojení entity země a vnímání jejich postoje.
Původně měli domění, že se nachází pouze u ženského rodu, ale záhy na to došlo na fakt, že každý z nás má obě pohlaví, pouze jedno je vyvynutější. Toť proč mají někteří jedinci blíže k hybridu jakožto k jejich přirovnání. Neboť potomci země jsou mutanti Marsu a Venuše.
Mezitím, co se hlavní hrdina proháněl městem plným pavoučích psů, kteří se zde pomalu zabydlovali a jejich paní pomalu spřádala síť svého nového království, jeden muž který pracoval pro Zoologickou zahradu se ponořil do svého výzkumu ornitologie nejhlouběji, kdy byl.
Rozhodl se vložit trochu své DNA do oplodnění vajec papoušků. O ty se po jejich vylíhnutí v umělém hnízdě staral jako jejich opravdová matka. Papoušci rostli a rostli a jednoho dne, kdy je šel do voliéry nakrmit, tak se na něho sletěli a poranili ho. Vylétli z voliéry ven a rozlétli se po okolí města. Když vědce našli, museli ho odvést do nemocnice, kde shledali, že padl do hlubokého kómatu.
Zato jeho papoušci se městským životem naučili lidské řeči a jako kdyby se jeho vědomí přilnulo k nim.
Tak jako lítali zástupy například vran, nyní městem prolétávali mluvící papoušci, jenž přeříkávali všeljaká vědecká fakta. Populace města na to reagovala různě. Někteří po nich stříleli a někteří na ně volali různé organizace, aby s jejich drzým chováním něco provedli. Bez úspěchu. Ani hlavní hrdina si s nimi nevěděl rady, neboť byli tak moc vysoko nad všemi, že si mohl pouze přiznat, že přichází konec civilizovaného světa.
IV.
Šupiny
Předmluva:
Stejně jako pokrývka plazů mají i ryby šupiny. Jak jejich tělo roste, musí staré šupiny upustit a nahradit je novými. Obvykle jich mívá nová kůže více drobnějších, je tedy obsáhlejší.
Některé druhy však mívají nové velké. Více než velikost je však podstatnější účel. Šupiny především chrání. Ovšem stejně jak u ryb tak u plazů bývají nebo se zdají být na dotek slizké. Tedy propůjčují iluzi odpudivého zjevu, která má mít podobný efekt jako je obrana. Toť odehnání.
Tvorům, jenž jsou zvyklý žít mezi sebou již jejich vlastnosti přijdou běžné, ale jak na ně asi tak mohou reagovat cizinci, kteří vypadají naprosto jinak a jsou zvyklý na něco zcela jiného? Přesně této situace se dočkali obyvatelé města, když spatřili pavoučí psy a nebo slyšeli geniální papoušky, jak vypráví vzorec pro genetické inženýrství, které řetězovou reakcí spustilo lavinu pokusů. Doktorská soutěž
tehdy nazývaná Frankensteinův syndrom - nutkání vytvořit vlastní výtvor. Jeden z posledních takto posedlých vědců, jenž zrovna zkoumal halucinogenní účinky plazího jedu, který mu vnukl nápad vlastnoručně oplodňovat jikry ryb, snad že by mu z toho měli až žábry nárůst. Ovšem pouze jeho špičaté zuby šelmy o něm vypovídali vlastnosti zmije. Toť on tím posledním, jenž vyhnal obyvatelstvo města pryč díky svým plazivým mazlíčkům, kterým rozuměl jejich podvojnému jazyku a nebo neurotickým rybám, které si ve své podvodní říši vybudovali vlastní infrastrukturu.
A tak město zůstalo pouze těm, kteří se uměli adaptovat, tedy zmutovat, aby mohli dál žít v počátcích nového světa, pro který díky svým schopnostem mohli být vnímáni jako nové božstvo.
Toť však nebyl konec jeho příběhu, neboť jako svůj finální experiment si vybral splodit svého syna, jenž jimi bude ovlivněn. Při běžném oplodnění se rozhodl pobírat slabě koncentrovaný plazí jed neboť věděl, že jakýkoliv jed je vlastně halucinogen, pouze je důležitá jeho dávka. Matka zase celé těhotenství jedla pouze kaviár a ryby všeho druhu. Jejich syn však jak bývá v přírodě běžné byl odrazem svého otce i matky a tak místo očekávaného vrcholného nadání sklidili z prvního pohledu úpadek. Místo stipendia několikrát ztrávil svůj čas v nápravných zařízeních pro mladistvé a přivykl k drogám. Ovšem to, co do něho jeho rodiče zaseli se v určitém věku odhalilo na jeho vlastnostech. Stal se pouličním výrostkem, který se zabýval nelegální činností ve prospěch organizovaného zločinu. Náš hrdina se s ním jedné noci střetl. Měl hadí oči, kterými jako kdyby spatřoval svět termovizuálně. Jako by od pohledu uměl rozeznat kdo je chladnokrevný a kdo horký a podle toho si vybíral své “oběti”. Uměl pískat na své rty takovým tónem, jenž působil jako snad hypnotizující ultrazvuk. Prodával drogy a ti jenž ho poslechli a přiblížili se k němu padli do pasti škrtiče, jenž se pomalu a drtící silou zužovala a mačkala je dokud neobětovali své peníze a nebo je zasáhlo uštknutí v podobě plivance z jeho úst jako jed kobry. Poté vždy změnil maskovaní jako nějaký gekon či chameleon. Nakonec ho čekal osud jako každého hada, převlékl kůži a jako každá ryba se po růstu přesunul do většího rybníku.
A to je konec příběhu? To je celý?
Divil se mládík u táboráku na zarostlého muže.
Přesně tak, to je všechno. A jestli je vám moje vyprávění jakožto idealismus bílého zlata opředeného brilianty ukradený, můžete si jít někam do ruin vysokých budov této snad Nové Atlantýdy, hledat útěchu v podobě materiálních pokladů, jenž po sobě zanechali ti před vámi. Ti, kteří jej tam přímo pro vás nechali, tak jako každý živočich po sobě zanechává stopu. Pro některé je to přehlídnutí vhodné a pro některé je to smysluplné až životodárné. Stejně tak je to s pohledem na tu cestu za oním, co vás na tu cestu vydalo.
Skupinka mu poděkovala za co mohla a poté a vstali a vydali se na cestu. Bylo na nich vidět, že na ně jeho poslední slova zapůsobila. Stali se z přeživších poloviční lovci pokladů.
Podpis autora
DK
AD
Teepee
(solarpunk, alternativní historie)
Nový Mayský kalendář započal roku 2012. Vlastně tehdy začala právoplatná vláda indiánů na zemi. Jejich znalosti astrologie a kultury měla ve spojení s technologiemi finální výsledek ten, že se ukázali jako nejvyspělejší národy. Ekonomika světa už nehledí na finance ale na globální spokojenost obyvatel. Roku 2021 bylo oficiálně prohlášeno, že pandemie měla efekt na styl žití po celém světě. Lidem došlo, že žití není o penězích ale o štěstí a spokojenosti. Globální kapitál byl dost vysoký na to, aby se přestalo hledět na bohatství ale styl žití. Propojení s duchovnem.
Tak, aby každý jednotlivec pochopil, jaké je jeho nitro a co v životě vlastně chce, aby znal svůj osud a své vnitřní potřeby. Celkově lidstvo se ponořilo dovnitř sebe sama.
Vrčící vlk seděl v čele dlouhého stolu obklopeného dalšími představiteli národů jako Inuité, Šajeni, Kríové, Aché, Aztékové, Toltékové, Mixtékové, Máyové, Cherokeeové a dalšími menších majestátných sebeurčených.
On ve své zlaté náčelníkem zbroji z korundia, byl právoplatným dědicem a hlavním náčelníkem celého svého Národu. Právoplatně po své linii krve. Každý z přísedících to tak nějak měl. Co jeden zdědil, druhý dobyl a třetí našel, čtvrtý koupil.
-,,Řešíme zástupy hord turistů z Evropy. Všichni chtějí na naše poznatky zažít na živo.”
-,,Je v tom nějaký háček?”
-,,Jejich tolik, že nevíme, zda můžeme disponovat takovými kvanty šamanů a průvodců.”
-,,To je ten nejmenší problém. Znovu sem mohou zanést nemoci."
-,,A udělat tu binec. Evropané nejsou moc ekologičtí.”
-,,Dobrá. Pošlete zprávu do Brazilie, ať sem pošlou vakcíny pro naše lidi. O množství turistů nejde. Už dříve se pořádali společné rituály plné tisíců účastníků. Bude to pro ně jako festival. Připište jim do smluv, že nedodržování odklízení odpadků se bude trestat.”
-,,Pokutou?”
-,,Smrtí.”
To sál okolo pobavilo.
-,,Ale Vrčící Vlku, víte, jak to tehdy dopadlo s hromadnými rituály.”
-,,Jo. Přivolalo to je.”
-,,Přesně tak."
-,,Měli bychom se poučit z chyb našich předků.”
-,,Jo, to máš pravdu Modrá Liško. Dnes toto podrobněji proberu s našimi astronomi.”
-,,Skvěle.”
-,,Než bych však dnešní meeting ukončil, chtěl bych vám sdělit, že každého z vás osobně navštívím v průběhu toho roku. O mé návštěvě budete předem informování zavčas." Osazenstvo přikývlo. Každý rok se jeden vybraný stal čelem tohoto stolu a měl za úkol vše co měl na srdci. Tradičně šlo o návštěvy okolních národů a probírání všemožných otázek a poté na ně vyřešit odpověď. Tak jako nyní čekalo Vrčícího Vlka.
Vrčící Vlk se toho večera vydal na vrchol hory, kde nyní sídlilo sdružení astrologů. Po výšlapu úpatí hory se před ním rozepřel ohromný kamenný kruh. Nový kalendář Máyského národa. Ten po svém oficiálním odhalení strhl takovou pozornost, že se to v okamžiku stalo světovou senzací. Lidé začali věřit v budoucnost toho kamenného kruhu, který končil za několik tisíc let. Ohrozilo to některé náboženství, jako například křesťanství.
Jenže v osudový moment, kdy to vypadalo, že se bude válčit o víru se přihlásil jeden dobrovolník, že se nechá ukřižovat na kříži odlitém z kovů za víru v synkretismus. Tedy míšení náboženství a vytváření nových. Jeho jméno nebylo uvedeno. Jeho bezejmenný hrob byl však zaveden jako pietní místo. Stalo se tak z důvodu, že se u něho po jeho smrti našla kniha Aforismy Franze Kafky, kde měl založenou stranu s citátem:
-,,Až přijde na řešení víry světa, další mesiáš už nebude potřeba.”
Ptali se ho v co věří a on odpověděl, že v umění. Tím toto bylo zpečetěno. Jeho smrt byla zbytečná přesto prospěšná a především dobrovolná.
Nyní už lidé mohli věřit v co chtěli a nikdo neměl právo na to je za to odsoudit. Tento příběh se odehrál někde v Evropě.
Nyní se ale vrátíme zpět do Jižní Ameriky, kde vznikla Unie Indiánů, kteří díky tomuto přístupu byli schopní vytvořit dostatečnou alianci na to, aby už dříve odrazili útoky Španělů i Angličanů. A nyní, aby sjednotili pracovní směry a technologie.
Pracanty z různých zemí a národností indiánů do jednoho seskupení. Tady byla jedna elita astrologů - Máyských, Siuckých a dalších národů.
-,,Zdravíme tě Vrčící Vlku.”
-,,Taky vás zdravím. Přišel jsem pro radu.”
-,,O co jde?”
-,,Pokud znovu zavedeme velkopočetné rituály. Přivoláme tím je?”
-,,Je? Myslíte ty?”
-,,Ano, annunaki, ti jenž přišli z hůry.”
-,,Co myslíte, že by se s tím dalo dělat?” Doptával se.
-,,Dalo by se s tím dělat ledacos. Pradávní předkové měli vždy dobrý vztah s mimoplanetárníky. Ovšem od určitých dob se jejich kontakt vytratil a nikdo neví kam. Pokud by se při tak velkých slavnostech opravdu povedlo je znovu přivolat, mohlo by to vyvolat nepředstavitelný chaos ve společnostech.”
-,,Co tedy navrhujete?”
-,,Pokusit se je kontaktovat dříve než ta nepřipravená masa lidu a ujistit se ve vztahu mezi oběma stranami.”
Starý
Procházel se ulicí města, byla vystavěna z podlouhlých kobaltových částí, porůznu zahnutých či rozšířených a také různě jinak zformovaných. Vně těchto částí kolovala zářící a fosforeskující tekutina, která v sobě nesla energii. Ta poháněla celé město.
Za vše vděčili slunci.
Procházel se po městě a mračil se.
-,,Co to tady máte? To nefunguje!”
-,,To je proti povodňový systém.”
-,,To je ale hnus, kdo tohle postavil,” rozčiloval se starý ink.
-,,No přeci stavitelé před desítkami let. To už jste na to zapomněl?”
-,,Ne! Netrpím poruchou paměti. Pouze jsem tu dlouhou dobu nešel.”
-,,To bude asi pěkná doba.”
-,,No, to byla, tehdy tu ještě tyhle srágory postavený nebyli a taky všechno fungovalo. A co ty, copak nemáš úctu ke stáří? Víš kolik mi je?”
-,,No to mi pověste vy.”
-,,Je mi úctyhodných 1000 let.”
-,,Propána a jak se vám to povedlo?”
-,,Nikdy mně nikdo v životě nevyfotil,” vysvětlil stařík.
Tak to, to ten mladík udělal a stařík na ihned na to na místě zemřel.
Útěk
Několik blondýn v autě může znamenat pouze dvě věci, buď se chystají na nějakou párty nebo ujíždějí před zákonem.
Tohle je však naprosto jiný příklad.
Jsem zavřený v blázinci pro sebevrahy, s tou nejostřejší ostrahou. Dostat se sem byla pěkná fuška. Musel jsem se pořádně zřídit a ranit spoustu lidí. Bohužel těch nejbližších. Svou holku, se kterou čekám dítě a svou matku, kterou mám rád i přes to, že to byla ona, kdo mne sem dostal.
Přesto jsem si za to mohl sám.
Svou paličatostí a tím, že jsem neuměl ve vyhrocených panických situacích vycházet s lidmi v kompromis. Spolupracovat.
Tak jako obvykle sedím u otevřeného okna a pozoruji, jak vítr hladí listí, jak ohýbá větve a ty kolísají. Mávají mi.
Pozoruji je. I další dění skrz drátěné pletivo z ocelových lanek do tvaru kosočtverců. Venku jsou procházky dalších lidí, kteří tu jsou, jak dobrovolně, tak povinně. Celý komplex byl vybaven mnoha budovami, které tu měly svůj důvod. Každá představovala jiné oddělení, které se specializovalo na různé choroby a závislosti, či poruchy.
Číslo mého oddělení je 27.
Příznačné číslo.
Především pro někoho jako jsem já.
Virtuoza a skladatele a taky spisovatele a autora.
Je noc. Úplněk mi září do pokoje na východní straně budovy. Ráno mi sem pokaždé svítí slunce od časných hodin, nemohu při něm spát a tak raději cvičím. Sedy-lehy, stehna, kliky, sklapovačky. Také tu občas medituji. Práce s dechem mi velmi pomáhá. Chodím tu na psychoterapie a do kuřárny. Je tu na můj vkus až moc velké bezpečí.
Tu noc, kdy byl úplněk jsem se divil. Měsíc byl ve štíru, mém ascendentu. Zářil růžově, díky konjunkci venuše. Venku mezi staršími stromy s holými větvemi lítají netopýři. Větvičky v korunách jsou jimi poseté. Visí vzhůru nohama. Jejich temné siluety společně s křivolakými větývkami ve svitu luny působí mysteriózně.
Běžně za úplňku nemůžu spát. A tak jsem pouze ležel a díval se z otevřeného a zamřížovaného okna. Dlouho, několik hodin. Nevnímaje čas, který se táhl jako linecké těsto.
Náhle z nenadání se prudce otevřely dveře. Nejprve jsem si pomyslel, že je to zase jen pouhá kontrola pokojů ale temná silueta udělal krok vpřed přes práh pokoje.
Udiveně jsem se na ni podíval. Zvedla ruku a jedním pohybem si sundala černou balaklávu z hlavy. Tmu pokoje i noci rozzářili její oslnivé blond vlasy. Její pokožka však zůstala souběžná s nocí.
Její oči svítily a říkaly mi, že si pro ten přišla. To, co jsem však v ten moment neuměl rozeznat, bylo, zda v dobrém, či zlém.
To se však ukázalo v další moment.
Kdyby mne chtěla zlikvidovat, tak by to už udělala. Místo toho však řekla:
-,,Rychle si sbal věci, jdeme!”
Znával jsem ji.
Kdysi dávno, než mne sem zavřely.
Nebo jsem tu vlastně dobrovolně?
Už sám nevím.
Až moc velké bezpečí zde mi bylo přítěží.
Možná proto jsem tu byl ten, jenž roznášel atmosféru napětí.
Nebral jsem zde žádné prášky ani léky.
Místo terapií, jsem mohl chodit ven.
V podstatě jsem tu měl nejbezpečnější hotel. Pobral jsem, co jsem potřeboval a převlékl se z nemocničního mundůru a vyrazili jsme. Hlídala dveře. Měla na sobě těsný, černý overal až po krk, který ji modeloval její perfektní postavu.
-,,Pospěš si, musíme vyrazit,” pronesla šeptem.
Vzal jsem si batoh na záda a vyšli jsme z pokoje na chodbu. Měla lomené oblouky jako gotické stavby, přesto jsem věděl, že je stavěna v období pozdního romantismu.
Můj přítel iluminát
Asi málokdo ví, jaké je to žít s iluminátem. Já jsem na toto zrovna měla štěstí. Když štěstí je zrovna dost zkreslený pojem. Víte on byl vždycky moc moc hodný a pozorný ale to, cos e dělo okolo něho, to bylo něco úděsného.
Naučila jsem ho kouřit marihuanu.
On si třeba šel zapálit jointa na balkón a už v televizní relaci hlásili, že začal hořet Boubín.
Naštěstí to nebyl moc velký hulič a tak ten požár ihned uhasili.
Co bylo ale horší, když byl zhulenej, tak uměl předpovídat budoucnost. Nejhorší na tom bylo, že z toho měl prdel. Neuvědomoval si to, že to, co říká může mít následky na jeho okolí.
Chtěla jsem ho vzít na procházku a on, že ne, že by nás srazila tramvaj.
Ten večer v relaci hlásili opravdovou smrt mladého páru tramvají.
Studený pot mně tehdy polil.
Jak o tom mohl vědět?
Jindy na vánoce sem ho donutila, ať zazpívá koledu a na jeho hlas se rozsněžilo.
No nádhera.
Ale mělo to i opravdu stinné stránky. Například mi složil písničku k narozeninám a hned ta stejná melodie hrála za pár dní v rádiu.
Ptala jsem se ho, jak se tam dostala a on, že neví.
Potom míval strachy, že ho někdo pronásleduje nebo co, když se mu tohle děje a že už radši nebude dělat nic. Stejen pak stačilo, aby si uprdl a na druhé straně planetě začalo zemětřesení.
Ďábelská
komedie
Leželi na velké rozlehlé posteli nazývané také letištěm sexu. Šest až osm lidí na už spolu více než spalo. Vedle něho ležela Spánková “kamasutra/katalog” poloh. Přesně tak se ta kniha jmenovala. Ovšem autor nebyl uveden.
Měli skutečně společně na na růžích ustláno, neboť se všude kolem nich váleli listy růží.On měl na sobě drahý svatební oblek a ona zase svatební šaty. Taky velmi drahé.
Byla to jeho mruchta.
Na dveře pokoje bouchali svědci jehovovi a čekali zda pak se někdo přiblíží k dveřím a otevře jim, aby se vyslechl jejich výklad bible.
Ale novosvatebčané tvrdě spali, drželi se za ruce a podřimovali.
Pouze na hotelové televize se přehrávalo nějaké postarší porno. Běhala v něm jedna žena převlečená za sexy zlou jeptišku bojovnici, která běhala po ráji se svým kubickým ochlupením zastříhnutém do tvaru kříže a šukala stydlivé anděli jednoho po druhém až dokud se neprošukala k Bohu.
Ten byl celý zarostlý, ale udržovaný a především tak obří, že po něm už ten film skončil.
Na krabičce od videokazety byl obří nápis - ďábelská komedie.
Novosvatebčané byli po svatební hostině a večírku tak unavení, že si raději jen pustili porno u kterého usli než aby se věnovali vlastní tvorbě.
Pirát
Zčeřená hladina rozhoupala měsíc v úplňku. Mohl za to hák místo ruky piráta, který zrovna vyplaval na hladinu, rozsáhlého jezera, jehož konce nezačínali ani za horizontem.
Naštěstí se vynořil blízko jednoho přístavu, který bylo vidět podle světel majáku.
Mělko bylo až za pár metrů. Zabodával do bahna svou dřevěnou nohu jako kůl.
Vždy se mu v tom bahně jako za trest šprajcla, ale on už věděl, jak na to.
Trhavým pohybem ji vždy uvolnil a znovu zabodl do bažinaté země.
Nakonec se vyškrábal nahoru na přístavní štěrk.
Oklepal svou dřevěnou nohu z bahna a rozhlédl se.
Ocitl se na cestě mezi majákem a přístavem, kde plápolaly malé ohýnky petrolejových lamp.
Vydal se za nimi.
Dobře si spočítal, že kdyby vylezl z vody tam, hned by byl rozruch.
Noční hlídky stály nepravidelně a neorganizovaně.
Stačilo mu na to jen jedno oko, aby poznal, že se skládají jen z bývalých pirátů a mořských vlků, kteří ztratili vůli plavit se dále po jezeře. Z jednoho důvodu se jim nedivil.
Vykulhal po schodech do baru, který zvenčí vypadal živě.
“Hele! Dřevěná noho! Kape to z tebe jak z čubky!” ohnal se hned někdo ještě před vchodem.
Hned mu došlo, že má stále mokrý kabát i dlouhé vlasy.
-”Co je? Máš problém s mojí dřevěnou nohou?”
ohnal se zpátky pirát a rovnou mu ji zarazil do holeně.
Než stačil ožrala cokoliv vyštěknout, chytil mu jazyk zdravou rukou a ihned mu pohrozil hákem.
Opilcovi stačil jediný pohled do očí piráta, aby omdlel.
Vlastně za to mohl pirátův dech.
Vešel dovnitř.
Ihned vše ztichlo. Jen kapky z jeho promočeného kabátu tu hrály na místě svou loužovou melodii.
Dva a dvacet párů očí, napočítal svým zdravým okem a to skleněné si promnul.
V tu chvíli mu došlo, že nemá svůj trojcípý klobouk.
Vycenil své shnilé zuby dolní čelistí napřed a zavrčel.
Pomalu kulhavě klopýtal po dřevěných latích k baru. Cestu měl volnou.
Z obou stran slyšel posměch i strach, který vzbuzoval.
Šuškanda, ale věděl, že ho nikdo nezná.
Dokulhal k baru a praštil hákem do lakovaného pultu.
“Co to bude pane?”
“Mokasádu.”
Barman přistál se sklenkou alkoholu z rybích vnitřností a koření.
Pirát vytáhl zlatou minci a položil ji na pult.
Barman po ni zvláštně šilhal.
Pirát na ni položil hrot háku a posunul ji blíž k barmanovi.
Barman si ji vzal do ruky a prohlédl si jí.
-”Tyhle neberem,” stáhl korbel dřív než se pirát stačil napít.
Pirát zavrčel.
-“Má dva karáty,” řekl.
Barman se zarazil a znovu si ji prohlédl.
Byla na ni mořská panna a na rubu trojzubec. Kousl do ni.
“Hm.” strčil ji barman do kapsy v černé zástěře a pak se usmál.
-”Odkud ji máte?”
“Z východní strany Teltilloru.”
To barmana překvapilo.
Východní strana jezera Teltillor byla oáza obchodu, v momentální době krize, kdy se celá zem dostávala z katastrof občanské války.
“Jaké to je v přístavu Perri?” zeptal se mladičký barman.
Pirát se napil a se zkřivenou hubou odpověděl.
“Kýč.” a zavrčel jakoby nesnášel svět.
Barman byl zvědavec.
“Je pravda, že odmítají obchodovat s piráty?”
Hodil nevěřící ksichtík na piráta.
Ten zrovna upíjel z korbelu mokasádu a hned jak toto uslyšel se pocintal.
“COŽE!?” rozzuřil se a znovu vrazil hák do pultu.
“Do Perri že nemůžou piráti? To je rozsudek smrti! To si císař a ta jeho havěť odskáče!” plival pirát nenávist všude kolem baru.
Pár opilců se ohlédlo, nebo si ho změřilo pohledem.
Pro většinu těhle slamáků z menších přístavů to byl jen mrzák. Ale on nebyl obyčejný mrzák. Byl to pravý pirát a většina z těchto drbohlavů nikdy neviděla pravého piráta.
Barman obyčejně vzal korbel a začal ho vytírat kusem špinavého hadru.
-”Vy jste asi dlouho necestoval.” držel se barman v klidu.
Pirát zavrčel a napil se ze svého korbele.
”Ne tak dlouho jak bych chtěl,” utrousil a ještě zapil zlost.
-”Pana císaře popravili. Vládu nad hlavním městem i všemi přístavy včetně Perri převzali zmocněnci Štiky.”
+”Cože? Ti rybohadí mučedníci neznaj hranic!” znovu se u baru rozzuřil pirát.
-”Zabít je můžete, ale mstí se.”
+”Já se mstím kurva radši,” řekl pirát a zvedl svůj hák ve chvíli, kdy nad jejich hlavami letěla moucha.
Skoro dobrovolně se na něho nabodla.
+“Na mouchy platí protivítr,” poznamenal zkušeně pirát.
-”To na Štiky taky.”
+”Škoda jen, že Štiky nemaj nožičky. Takhle bych jim je otrhal.”
A pomalu otrhal nebohé mušce nožičku po nožičce.
Barman sklopil pohled. Pirát se na mouchu ještě chvíli díval a pak ji rozmačkal a zahodil.
Zapil to mokasádou.
-”Odkud jste?” zeptal se po chvilce barman.
+”Nesnášim svět.” odpověděl Pirát svým hrubým hlasem.
+”Jsem z Torturu, původně.”
-”Z Torturu?” vyvalil oči nevěřícně barman.
Pirát jen vycenil shnilé zuby. Asi úsměv.
-”A co tu děláte?”
+”Přijel jsem za obchodem.”
Barman jen kývl hlavou.
+”Nevíš, kde seženu měsíční prach?”
Barman upustil sklenku, co zrovna leštil.
Pár lidí se ohlédlo, ale nic víc.
Mladíček za barem se ohnul a sbíral střepy jakoby mu měli donést štěstí.
Ihned se za barem objevil starší barman. Vrazil mladíkovi pohlavek a poslal ho pryč.
“Malej pinďoure!”
Pirát, bez jediného cuknutí koutku úst, dopil a požádal o další mokasádu.
“A peníze?” podíval se na něho barman a ihned zalitoval, že se tak rozdráždil.
Pirát vytáhl druhou minci.
Stříbrnou.
Starší barman se na ni ani nekoukl a rovnou ji strčil do kapsy.
Položil korbel před piráta a dodal:
“Strašíte nám hosty.”
Pirát se rovnou napil, aby nemusel odpovídat.
Barman tam stál a zvláštně si piráta prohlížel.
+”Co tak čumíš?” zavrčel pirát.
Na to barman nic neřekl a otočil se k odchodu.
+”Hej počkej!” zachraptěl pirát.
Barman se zastavil a čekal, co z piráta vypadne.
+”Sežeň mi měsíční prach.”
Barman bez reakce odešel.
Další tři korbely spolu už nepromluvili. Pirát nakonec ožrale zavrčel, že nesnáší svět a jedním zdravým okem probodával cestou ven všechny, co se za nim otočili.
Bar na schodech nechal za sebou na schodech.
“Hej!”
Uslyšel, když šel někam za opilým nosem prahnoucím po měsíčním prachu.
Stačil se otočit zrovna ve chvíli, kdy mu přilítla rána v kožené rukavici na čelist.
Uloupl se mu jeden zub.
To už byl ale na zemi a dostával kopačku za kopačkou.
Vyflusl zub společně se zvratkami, které po mokasádě zvyšovaly potřebu zvracet ještě víc.
Ohnal se hákem a zaťal se do tvrdé boty.
Společně s napíchlím palcem patřila strážnému který vykřikl bolestí.
Trhl hákem a ozvalo se křupnutí kloubu.
Strážný padl na zem a chytal se za nohu, která stále visela za hák.
To už koprně stál pomlácený pirát na svých a zvedal hák i s nohou nahoru.
Strážný pravděpodobně neměl mandle a často musel dělat volavku.
Jeho hlasitý křik museli slyšet snad po celém přístavu.
Křičel jako jedna děvka, která, jakoby se pirátovy vybavila z dávné minulosti, která vlastně vubec nebyla.
Asi.
Tohle ho zarazilo. A v té zamyšlenosti mu ta volavka na háku upadla do bolestných mdlob.
Pustil jeho děravou nohu na zem a rychle se vydal kulhavým tempem temnou ulicí, protože uslyšel chrastění mečů strážných následující křik.
Svým jedním okem bloudil pohledem po nějaké možnosti, kde se ztratit.
Až nakonec jeho oko zavadilo o jediné světlo v ulici.
Sálalo z otevřeného okna ve druhém patře staršího domu z pískovce.
Kvůli své noze nebyl moc rychlý a předčasně cítil studené ostří na týlu, které ho v množném čísle pronásledovalo.
Chytil se trubky okapu a vyšvihl se nahoru o kousek výš, kam zabodl svůj hák do praskliny ve zdi.
Drolila se. Kousíček se ulomil a vteřinu padal dolu na zem, kde se rozprášil.
Hák se z praskliny uvolnil, ale on zaťal funkční nohu o zeď a odrazil se dostatečně na to, aby se chopil rukou parapetu v 1.patře.
Měl dost síly se přitáhnout.
Rozmáchl se hákem a zaťal ho do dřevěných okenic a vytáhl se úplně.
Stál na své zdravé noze a druhá visela nad čtyřmetrovým pádem na ulici.
Tou procházeli stráže, ale naštěstí si piráta přitlačenému ke zdi ani nevšimli.
Přešli a s nimi i výhružné hopsání kordů pověšených za opasky.
Pirát ani nedutal.
Do toho otevřeného okna už doleze.
Rozhodl se.
Jako potulný rom, sledoval zpod okna přenádhernou ženu sedící před velkým zrcadlem, jak si pudruje nos.
Měsíční prach! Ihned ho napadlo.
Sedělo by to k její vizáži.
Havraní vlasy měla secvaklé do vysokého a pevného drdolu.
Pleť měla bledou, jako by se ji za život nedotkl jediný paprsek slunce. Dlouhý krk měla schovaný v dlouhém nákrčníku spojeným s černými šaty se stříbrným lemováním.
Její ruka s perfektními nehty si lehce ale obvzlášť dlouho přejížděla nos pudrovačem.
Pirát z toho pookřál tak, až se zapomněl držet.
Zdravá ruka mu potem sklouzla z okna a hák se pomalu začal ohýbat.
Upadl do jakési agónie, že vylezl na svůj životní vrchol a spatřil něco nevídaného, co mu obrátilo život vzhůru nohama. Znovu ten pocit de javu.
Tohle už zažil.
Probral ho pevný stisk zdravé části ruky s hákem.
Byl to její stisk. Poznal to podle té bezvadné manikůry.
Pomohl si zdravou rukou a za její asistence se objevil u ní v pokoji.
Vyčerpaný a oblouzněný.
+“Co tu děláte?” zeptala se nevídaně něžně.
Pirát to stále rozdýchával. Naštěstí měla tak přepudrováno, že necítila smrad mokasády.
Barman si ji vzal do ruky a provedl si ji.
-,,Tyhle nebere,” stáhl korbel dříve než se pirát stačil napít.
Zavrčel.
-,,Má dva karáty,” řekl.
Barman se zarazil a znovu si ji prohlédl.
Byla na ní mořská panna a na rubu trojzubec. Kousl do ní.
-,,Hm,” strčil ji do kapsy v černé zástěře a znovu mu podal korbel s mokasádou. Až poté se usmál.
-,,Odkud ji máte?”
-,,Z východní strany Teltilloru.”
To barmana překvapilo.
Východní strana jezera Teltillor. Byla oáza obchodu. V momentální době krize, kdy se celá zem dostávala z katastrof občanské války.
-,,Jaké to je v přístavu Perri?”
Zeptal se barman.
Pirát se napil a se skřivanu hubou odpověděl.
-,,Kýč,” a zavrčel jakoby nesnášel svět.
Barman byl zvědavec.
-,,Je pravda, že odmítají obchodovat s piráty?”
Hodil nevěřící ksicht na piráta.
Ten zrovna upíjel z korbelu mokasádu a hned jak toto uslyšel se pocintal.
-,,Cože?!”
Rozzuřil se a znovu vrazil hák do pultu.
-,,Do Perri, že nemůžou piráti? To je rozsudek smrti! To si císař a ta jeho havěť odskáče!”
Plival pirát nenávist všude kolem baru.
Pár opilců se ohlédlo, nebo si ho změřilo pohledem.
Pro většinu těhle slamáků z menších přístavů to byl mrzák. Ale on nebyl obyčejný mrzák.
Barman obyčejně vzal korbel a začal ho vytírat kusem špinavého hadru.
-,,Vy jste asi dlouho necestoval,” držel se barman v klidu.
Pirát zavrčel a napil se ze svého korbelu.
-,,Pana Císaře popravili. Vládu nad hlavním městem i všem ostatními důležitými přístavy včetně Perri samozřejmě, převzali zmocněnci Štiky.”
-,,Cože? Ti rybohlavý mučedníci?! Chtěj asi zabít!”
Vyprskl pirát.
-,,Zabít je můžete, ale oni se pomstí.”
-,,Já se mstim rád,” řekl tiše pirát a zvedl svůj hák ve chvíli, kdy nad jejich hlavami letěla moucha.
Skoro dobrovolně se na ten hák nabodla.
-,,Na mouchy platí protivítr,” řekl na to pirát, když si toho všiml.
-,,To na štiky taky.”
-,,Škoda, že štiky nemají nožičky jako mouchy. Takhle bych jim je odtrhal.”
Řekl a pomalu provedl mouše.
Barman sklopil pohled.
Pirát se na mouchu ještě chvíli díval a pak ji rozmačkal a zahodil.
Zapil to mokasádou.
-,,Odkud jste?"
Zeptal se po chvilce barman.
-,,Nesnáším svět,” odpověděl Pirát svým hrubým hlasem.
-,,Jsem z Forteru původně.”
-,,Z Forteru?”
Vyvalil uši nevěřícně barman.
Pirát na něho jen vycenil své shnilé zuby v pokusu o úsměv.
-,,A co tu děláte?”
-,,Přijel jsem za obchodem.”
Barman přikývl.
-,,Nevíš kde tu seženu měsíční prach?”
Barman upustil sklenku, co zrovna leštil a ta se rozbila.
Pár lidí v hospodě se ohlédlo.
Mladík za pultem se ohnul a sbíral střepy jakoby mu měli přinést štěstí.
Ihned se za barem objevil starší barman.
Vrazil mladíkovi pohlavek a poslal ho pryč.
-,,Malej kryple.”
Pirát bez jedné emoce dopil a požádal o další korbel.
-,,A peníze?”
Podíval se na něho barman a ihned zalitoval, že se nezdržel slova.
Pirát vytáhl druhou minci. Tentokrát stříbrnou.
Barman se na ni ani nekoukl a rovnou ji strčil do kapsy.
Položil korbel před piráta a dodal.
-,,Strašíte nám hosty.”
Pirát se rovnou napil, aby nemusel odpovídat.
Barmany tam stál a zvláštně si piráta prohlížel.
-,,Co tak čumíš?”
Zavrčel pirát.
-,,Pardon pane,” otočil se už barman k odchodu. Ne počkej,” zachraptěl pirát.
-,,Sežeň mi měsíční prach. Pak vypadnu.”
Barman na to nic neřekl, jen se zdekoval někam.
Další tři korbely už spolu nepromluvili.
Pirát nakonec zavrčel, že nesnáší svět a pod drobnohledem všech v lokálním baru na schodech vyšel ven.
-,,Hej!”
Uslyšel za sebou, když šel někam za opilým nosem prahnoucím po měsíčním prachu.
Stačil se otočit zrovna ve chvíli kdy mu přilítla rána v kožené rukavici na čelist.
Cítil, jak se mu uloupl jeden zub.
To už byl ale na zemi a dostával kopačku za kopačkou.
Vyflusl zub společně se zkratkami, které po mokasádě zvyšovaly potřebu zvracet ještě víc.
Ohnal se hákem a zaťal se do tvrdé boty společně s napíchnutým palcem patřila strážnému, který vykřikl bolestí. Trhl kápem a ozvalo se křupnutí kloubu.
Strážný padl na zem a chytal se s otevřenými ústy za nohu, která stále vysela za hák.
To už kopaně stál pomlácený pirát a zvedl svůj hák nahoru nad hlavu i s nohou.
Strážný pravděpodobně neměl mandle často musel dělat volavku.
Ten hlas museli ho slyšet. Křičel jako jedna děvka, která jakoby se pirátovy vybavila z dávné minulosti, která vlastně vůbec nebyla. Asi.
Tohle ho zaseklo a v té mazlenosti mu ta volavka na háku upadla do bolestných mrákot.
Pustil jeho děravou nohu na zem a rychle se vydal kulhavým tempem temnou ulicí, protože uslyšel chrastění mečů strážných následující křik. Vím jedním okem bloudil pohledem po nějaké možnosti, kde se ztratit.
Až nakonec jeho oko zavadilo o jedno světlo v ulici. Sálalo z otevřeného okna ve druhém patře staršího domu z pískovce. Kvůli své noze nebyl moc rychlý a předčasně cítil studené ostří na týlu, které ho v množném čísle pronásledovalo.
Chytil se trubky okapu a vyšvihl se nahoru o kousek výš, kam zabodl svůj hák do praskliny ve zdi.
Drolila se. Kousíček se ulomil a vteřinu padal dolu na zem, kde se rozprášil.
Hák se z praskliny uvolnil ale on zaťal dřevěnou nohu o zeď a odrazil se dostatečně na to, aby se chopil rukou parapetu v 1. patře. Měl dost síly se přitáhnout.
Rozmáchl se hákem a zaťal ho do dřevěných okenic a vytáhl se úplně. Stál na jedné, zdravé noze a druhá visela nad 4. metrovým pádem na ulici.
Tou procházeli strážní, ale naštěstí si piráta ani nevšimli.
Přešli a s nimi i výhružně hopsání kordů pověšených za opasky.
Pirát ani nedutal.
Do toho otevřeného okna už doleze, rozhodl se.
Jako tulák sledoval zpod okna přenádhernou ženu sedící před velkým zrcadlem, jak si pudruje nos měsíčním prachem.
Ihned ho to napadlo.
Sedělo by to k její vizáži, Havraní vlasy měla secvaklé do vysokého a pevného drdolu.
Pleť měla bledou, jako by se ji za život nedotkl jediný paprsek slunce. Dlouhý krk měla schovaný v dlouhém nákrčníku spojený s černými šaty se stříbrným lemováním.
Její ruka s perfektními nehty si lehce ale obzvlášť dlouho přejížděla nos pudrovačem.
Pirát z toho pookřál tak, až se zapomněl držet. Zdravá ruka mu potem sklouzla z okna a hák zavrzal.
Upadl do jakési agónie, že vylezl na svůj životní vrchol a spatřil něco nevídaného, co mu obrátilo život vzhůru nohama. Znovu ten pocit de jevu.
Tohle už zažil.
Probral ho čísi pevný stiskl zdravé části ruky s hákem.
Byl to její stisk. Poznal to podle té bezvadné manikúry.
Pomohl si zdravou rukou a za její asistence se objevil u ní v pokoji. Vyčerpaný a poblouzněný.
-,,Co tu děláte?”
Zeptala se nevídaně něžně.
Pirát to stále rozdýchával.
Naštěstí měla tak přepudrováno, že necítila smrad mokasády.
-,,Omlouvám se,” zachrchlal.
-,,To je v pořádku,” mrkla na něho.
-,,Já jsem Jelly,” usmála se jako andělíček a vzala ho za hák, aby se posadil.
Měla zlaté septum v nose.
-,,Já jsem Neznaboh,” potřásl si sní svým hákem.
-,,Máte jistě něco na práci, ale potřebuji tu dnes zůstat. Zaplatím vám.”
-,,Jdou po vás stráže, že?”
Usmála se a on v jejích očích viděl ty třpytky po měsíčním prachu.
Její nadhled v něm vzbuzoval emoce a to se mu vůbec nelíbilo.
-,,Máte pravdu, ale bezdůvodně. Jsem tu obchodně."
-,,A s čím obchodujete?”
Pirát se zarazil.
-,,Kvůli mokasádě,” vycenil chrup.
Zachychotala se.
-,,Mám v kuchyni víno. Donesu ho,” opatrně se zvedla, aby ji nebylo vidět pod šaty a odešla z pokoje.
Pirát vstal, dost prken. Vše ho bolelo od lezení po stěně.
Došlapal k zrcadlu s kosmetikou a otevřel, krabičku s make-upem.
Bílý prášek.
Nabral si trochu na hrot svého háku a ten si šňupl.
Jo!
To bude ono.
Měsíční prach.
Vysypal, co šlo na stůl a začal přejíždět nosem po stole.
Náhle se otevřely dveře a v nich stála slečna Jelly. Vyvalila oči.
-,,Co to děláte Neznabohu?”
-,,Já se lekl, že jste váš manžel,” odpověděl se zkřiveným obličejem.
-,,Jsem vdova a to, co asi hledáte, je tady."
Přistoupila k němu a otevřela jinou krabičku.
Leskl se v ní třpytivý prášek.
-,,Vy jste opravdu šňupal můj make-up?”
Rozesmála se, až z toho měla vrásky.
Pirát zavrčel.
Neměl rád, když se mu někdo smál.
Neměl rád vrásky.
Vystrčil ruku po krabičce s měsíčním prachem, ale Jelly jí uhla.
-,,Nebudete mi tu fetovat jen tak vy mrzáku, ikdyž jste svým způsobem sexy,” zamrkala na něho chladně.
Pirát zaťal a vycenil zuby.
-,,Nesnáším svět. Grrr!”
-,,Ale noták, Ty chudáčku,” pohladila mu opatrně tvář a ta pookřála.
Zvedla svou ruku s měsíčním prachem a přivoněla si k ní.
Ihned ji vzrostly zorničky,
Pak ji prožila ke křivému nosu piráta a ten také přičuchl.
Tenhle prach měl sílu.
Obočí mu skákalo jak ryby nad hladinou.
Po chvíli seděla na něm a on ležel v ní.
Měsíční prach měnil lidi na bestie a naopak.
Měla odkryté celé tělo.
Žasl nad ním.
Bylo tak bílé a svůdné.
Přes ruce měla vertikálně čerstvé stehy. Každý má své problémy.
A on jí je v té vášnivé agónii svým hákem přetrhal.
Jednu po druhé.
To jí ještě více vzrušilo.
Tekla nejen ze svých žil.
Druhý den ráno se pirát probudil v krvavých peřinách, ale paní Jelly už zase seděla u zrcadla ve svých nádherných šatech a líčila se.
Měla jen více umrtvenou tvář a větší kruhy pod očima.
-,,Grr!”
Zavrčel pirát Neznaboh.
-,,Copak?”
Zeptala se k němu zády.
-,,Potřebuju sehnat víc měsíčního prachu.”
-,,Můžu tě zavést k candátu Tonovi.”
-,,Tak jo. Hned.”
-,,Klid mrzáčku.”
Usmála se na něho konečně v zrcadle.
-,,Po obědě tam zajdeme,” dodala.
-,,Grr! Nesnáším svět.”
-,,Ale copak?”
-,,To je kvůli mýmu skleněnými oku, co?”
-,,Ale vůbec ne,” vstala a přistoupila k němu v posteli.
V ruce znovu držela tu krabičku měsíčním prachem.
-,,Sundej mi ty šaty svým hákem.”
Odpoledne ho tedy vzala do přístavu, přesně jak řekla.
Šli spolu do doků, kde měli piráti své sklady.
-,,Je tu někde candát Ton?”
Zeptala se Jelly.
-,,Šéf je vzadu. Řeší obchod s ostatními.”
-,,To je náhodička,” poznamenal pirát.
Když Neznaboh spatřil candáta, hrozně moc věcí se mu vybavilo.
To jak ho zradil, při dopadení jeho lodi.
Půlku posádky zatkli, půlku pobili.
On jako kapitán, šel ke dnu i s lodí dobrovolně.
-,,Neznaboh! Ha! Jak je to možný?”
-,,Měl si bajt mrtvý.”
-,,Tohle je pomsta zmrde!”
Kopnul ho dřevěnou nohou do koulí a zarazil mu hák do hlavy.
Piráti se vzbouřili.
Sebral sud měsíčního prachu do jedné ruky a za hák popadl Jelly.
Vyběhl s ní ven.
-,,Všechno ti to vysvětlím Jelly.”
Doběhl s ní na kraj přístavu tam ji dal hudlana a řekl:
-,,Utekl jsem z podjezeního světa.”
-,,Cože?”
Divila se Jelly.
Pirát skočil do jezera a konec zvonec.
Tady žijí kočky
Uvnitř velkého bytu bylo útulno. Gippy, velká chlupatá britská kočka se válela na gauči a pozorovala stěnu. Měla nasazené 3D brýle s vnitřní promítačkou. Sledovala němý film s Charliem Chaplinem.
Ocas měla mezi nohama nemožně roztaženýma. Roloval se ji tam a zpátky, nahoru a dolu.
V packách měl kyblík s popcornem a vedle sebe měl další kočky. Bílou, černou, zrzavou, mourovatou ale žádná z nich nebyla modrošedá jako Gippy.
Zrzec, zrzavý mourek zrovna hodil bobky na píseček, za kroutil zadečkem a vyskočil zpátky na gauč.
-,,Gippy pusť tam ten film pro všechny,” žádala bílá kočka.
-,,Lízej mi koule,” odpověděl ji Gippy.
Bílá kočka tak teda začala dělat.
Náhle přišel do pokoje páníček, začal po Zrzecovi uklízet bobky, když se najednou zasekl ohnutý v pánvi.
Gippy žvejknul popcorn a zapil ho kolo.
-,,Ty vole, von se zasek. Vyměňte ho!”
Poručil Gippy.
Černá kočka skočila páníčkovi na hlavu a ťapkáním dovedla člověka ven z bytu za dveře - tady seskočila.
Vrátila se dovnitř bytu a zavřela za sebou.
Došla na balkón a tam vybrala jednoho z lidí, kteří na něm byli v zástupu namačkaní. Ihned ho zarovnal jiný.
Dovedla ho do obýváku, kde začal automaticky uklízet bobky a doplňovat jídlo.
-,,Musíme je brzy doplnit,” oznámila černá kočka.
Gippy si bez jediné odpovědi nechal dál lízat koule.
Večírek pokračoval.
Myslet dvakrát
Mladík s huňatým obočím stál na balkonovém průchodu z rodinné haciendy do odlehlé části budovy, jenž představovala především půdní prostor pod lomenou střechou. Byla především využívána jako domovní kaple či připomínka na náboženský základ celé rodiny. Dveře byli pootevřené. Šero noci zakrývalo šepot a slepotu jenž si mladík nyní kojil vzhlížejíc ke střeše. Jakoby s někým rozmlouval. -“Udělám, co si po mě chtěl.” Řekl nakonec rozhodně a s rázným krokem se vydal zpět do obydlené části rozlehlého domu.
Zay ráno při kávě pozoroval ve své kanceláři ranní zprávy v TV. -“Stovka našich slovenských bratrů znáhla osídlila pohraničí českého jihovýchodu. Slibují si další nárůst do půl roku o několika násobek jejich nynějšího počtu.” Náhle mu někdo zaklepal na dveře. Stiskem ovladače vypnul televizi a nechal uvést, kdo to je. Samozřejmě jeho sekretářka. -“Máte tu poštu, jedna z nich je od nejvyššího soudu.” Podala mu je na stůl. Poděkoval a ihned ho načal. Byl vyzván, aby odvedl svou práci advokáta v novém případu. Byl požádán, aby došel do soudní komory pro bližší informace. Dveře soudu byly mohutné a těžké stejně jako jeho práce. Byl mu předán soudní spis se všemi podklady, nad kterými zůstával rozum stát. Jednalo se o dvojnásobnou chladnokrevnou vraždu v rodinném kruhu - rodičů svým synem, který je údajně mentálně postižený. Ke spáchání vážného zločinu se údajně došel sám nahlásit ihned po jeho provedení. Vražda se stala v noci, když starší muž se ženou spaly v posteli. Podle koronera byli zavražděni ve spánku chladnou zbraní několika ranami. Vražedná zbraň se však stále nenašla. Obviněný tvrdí, že si nemůže vzpomenout kam ji dal. Dodatečně přidává, že ho k tomu někdo donutil.
-“Takže vražda z útlaku,” usoudil při prvním sezení v hale soudu kolega advokát při, jenž se jím také zabýval, v chumlu svých před zahájením. -“Mladý muži,” vyzval soud mladíka jenž stál u dřevěné opěrky. -“V policejním protokolu je zaznamenáno, že vás k tomu ohavnému činu někdo donutil, můžete nám sdělit kdo to byl?” Zay se naklonil k zástupci policie, aby se ho zeptal, co jim na stejnou otázku tehdy odpověděl. -“Řekl, že má strach to prozradit.” Načež se mladík před zraky všech přítomných rozklepal. -“Ne, nemůžu vám to říci. On by si pro mě přišel,” odpověděl a natož se pod jeho botou na koberci objevila loužička. -“Odveďte ho, na tohle se nedá dívat,” zhodnotila soudkyně. Mladík tak byl odveden policejním personálem se spoutánými zápěstími a promočenými fleky na džínech z místnosti. -“ Teď abychom tu zavolali uklízečku a vyměnili místnost,” navrhla soudkyně. -“Žádám soud o zohlednění, že klient, který mi byl přidělen státem je mentálně postižený, trpí autistickou poruchou.” -“Dobrá, nepůjde tedy do vězení, nýbrž do blázince,” rozhodla soudkyně. -“O konečném usnesení se však ještě budeme přít, neboť nebyl nijak léčen ani neměl žádné záznamy, že by jeho porucha měla vliv na jeho dřívější chování, pouze podle informací doložených svědky jeho dřívějšího chování, byl spíše introvertní povahy,” dokončila. Po rozpuštění představenstva, ve kterém dokonce nechyběla ani média, se Zay opět vydal do své kanceláře.
-“To je případ snad pro Amnesty international,” povzdechl si sekretářce, když mu donesla kafe.
-“Proč myslíte?”
-“No zavraždil své rodiče. Proč asi. Bude dědit. S tím by se dalo leda cos vymyslet. Dneska kdo má peníze, má všechno. I svobodu.”
-“Jen publicitu si těžko zaplatíte, viděla to snad celá republika ve zprávách a dokonce je to na internetu.”
-“zatraceně. Ty média. Budu muset snad taky zajít za nějakým médiem. Pamatujete ten rozvod před pár lety?”
-“Tu zlatokopku co si omylem vzala a kriminálníka a když to zjistila po půl roce co se ji neozyval ze je ve vězení tak se rozhodla se s nim rozvést? A dokonce vám kvůli tomu lezla do kalhot, protože si myslela ze to tu chodí jak v Americe a budete toho soudce a porotu která tam ani nebyla přesvedčovat? Jo tu si moc dobře pamatuju. Cikánka kartářka. Od té byste chtěl něco slyšet?
-“Jo, jak by tam tam ten mladej kluk dopad.
-“ myslíte u soudu nebo ve vězení?
-“Toť právě ta otázka, možná i v blázinci.
-“ vypadal že něčím trpí, před soudem se prý počůral.
-“Jo bohužel je hodně introvertní.” Polkl nakonec a Míchal si kávu. Zapnul si přitom televizi.
-“Tatraňáci jsou velmi sobestatčí, chodil lovit po horách divokou zvěř a poté tu dělají hody, nikdo s tím nic nedělá,” komentovala stará paní vesničanka situaci na pohraničí se slovenskem.
-“Si opravdu krasavice, ještě ted z tebe cítím ten žár Miami,” hlaholská se Zay prsatce s velkými boky a krásnou tváří. Vytahoval si dvoje kvídové kalhoty znovu na stehna. Musel se na následující události jak se patří připravit. Měl zrůžovělé tváře. Vzpomínal jak ji poznal. Jako striptérku. Sbalil ji na větu: Slečno, ukažte mi kde jste na dezertním menu, prosím.
Už znovu byl ve své kanceláři. Požádal svou sekretářku ať mu udělá kafe. -“Kdyby jste měla bohaté rodiče, zabila byste je?” Zeptal se náhle. -“Pro dědictví?” Odvrátila se na něho. -“Přesně tak,” odvětil vážně. -“Určitě by z těch peněz mohl uniknout.” Vážil. -“A to je dobře nebo špatně?” Divila se. -“Je to můj klient, samozřejmě že správně. Přeju mu, aby z tohohle případu vyšel bez jediného postihu, jenže všechno je proti němu. Dokonce on sám je proti sobě. Nebo se tak alespoň líčí. Ze silně věřící rodiny a přitom vrah. A přitom se sám udá na policii a počůrá před soudem. Těžko říct zda to jenom hraje a je to jeho strategie, či je opravdu na tom se svou mentalitou tak bídně.” -“Však je přeci autista, ne?” -“No údajně je. Jenže to neznamená, že by nemohl zkorumpovat soud a koupit si tak svobodu, že?” -“Co vás to napadá šéfe?” -“No, cokoliv a všelicos. Děkuji za kafe,” podala mu ho na stůl. -“Máte tu z rána dopis, málem bych zapomněla,” podala mu obálku. Zay ji rozbalil a nevěřil svým očím.
Psalo se v nich o podivných praktikách primáře psychiatrické léčebny, který údajně provádí experimenty na svých pacientech. Vede o tom záznamy ve svém deníku. Reagoval na televizní relaci se záběry jeho případu. Pokud by jeho klient skončil v blázinci, dopadlo by to s ním poněkud bizarně. A dále žádá aby zakročila spravedlnost v těchto kruzích korupce.
Zay byl velmi zamyšlený. Ten rukopis mu připomněl jeho studium na univerzitě. Tehdy byl ještě jako naivní student obklopený velkoměstem zaujat především tím, co mu zůstalo do dnes. Trestním právem, ovšem, z opačné strany zákona. Tehdy jej totiž porušoval. Předprodej drog. Toť byla jeho brigáda studenta. Bezohledným byl až do té doby, než se jedné jeho klientce udělalo po jeho zboží tak zle, že skončila v léčebně. Od té doby o ní neslyšel a jeho výdělky opustil. Kdo zákony zná, snadno je porušuje. O jeho minulosti nevěděl z jeho současného života nikdo. Nikdo až jediného člověka. Člověka jenž mu uměl číst v očích stejně tak dobře jako v dlaních, jako by byl pouhým článkem v novinách.
-“ Vykládání karet není laciná záliba, Zayi, musíš mi zaplatit,” upírala na něho zrak tmavých očí žena s šátkem přes kudrnaté vlasy. Vytáhl svou peněženku a do atmosféry potemělé místnosti a tu rozčísl jedním listem bankovky. Usmála se na pouhou vteřinu. -“Karty vždy rozpoutají souhru událostí, kterým lze těžko uvěřit, ale mohou tě tak varovat či ochránit před něčím jiným, co by ti mohlo hrozit, nebýt jejich moci. Pokud mi rozumíš,” začala míchat balíček. Zay mlčel. Vybrala tři karty z prostředku a zadní stranou je nechala ležet vzhůru, takže zůstaly zakryté. Prozatím.
-“Vím, že je to pouze druh média, snad to bude fungovat, tak jak potřebuju,” kývl bradou na znamení, že může pokračovat. Obrátila je tedy obrázky vzhůru.
Další usnesení soudu znělo tak, že souzený je nesvéprávný a měl by být tedy léčen. Načež se Zay zastal svého klienta a požádal soud o odložení trestu, dokud nebude jeho duševní stav lépe prohledán. Soud nemohl jinak než souhlasit na správnou námitku.
Další den z rána Zaye vzbudil telefon. Byl od koronera. Jeho klient byl nalezen mrtvý v domě jeho rodičů. To o čem se však zmínil nakonec bylo něco jako: -“Za velice podivných okolností.” Zayi tedy ihned vyrazil na místo činu, které již ohledávala policie. -“Podívejte se na to. Vložil kuši do držáku na pochodně před vstup do izolované půdy domu, která jeho rodině fungovala jako sakristie, či oltář. Však víš, byli velmi věřící. Natáhl běžné ocelové lanko dostupné třeba v rybářských potřebách přes spoušť kuše na kliku od dveří té půdy, které lze otevřít pouze směrem dovnitř.” Zay se rozhlížel po okolí domu a všiml si bezpečnostních kamer nad tou terasou, na které stáli. O několik minut později si již prohlíželi záběry. Klient se postavil přímo naproti samostřílu a v momentě, kdy vystřelil a proťal mu lebeční kost, se ty dveře otevřely dovnitř. Samovolně. Nikdo uvnitř nebyl ani předtím ani potom. -“Váš klient dokázal něco, co se nepodařilo snad ještě nikomu,” vyjádřil se koroner. -“Důkaz o něčem, co ho navedlo k vraždě.” -“Ostatně v nadpřirozené jevy nevěřím ale tohle je jasný důkaz.” -“Kdoví kolik času máme než se to dozví media,” povzdechl si někdo. Zay se zarazil. Náhle měl naspěch do své kanceláře. Ovšem cestou si všiml, že na stěně domu, kde se jeho kancelář nacházela se objevil obrácený kříž namalovaný sprejem. Sekretářku poprosil o kafe a sám nad ním přemýšlel nad dvěmi věcmi. Smrtí jeho klienta a skrytými slova sekretářka.
O jeho případu se již média ani nedotkla. Přebíral svůj šuplík, když tu náhodou znovu narazil na ten dopis. Něco ho napadlo a v mžiku se z televize ozvalo: napadení na pohraničí se slovenskem. Tatraňáci mohou být Čechům nebezpeční. Jednoho včera večer takového potkání stálo zub a peněženku. Hmm. Mnul si Zay bradu. Ta jeho tehdejší klientka, co skončila v diagnosťáku mluvila slovensky. Vstal a došel k zrcadlu, kde si zkontroloval a upravil i utáhl kravatu. -“Sekretářko, prosím přistavte mi taxi.”
Nechal se odvézt k psychiatrické léčebně. Vystoupil z auta a zrovna položil cestou probíhající hovor. Schoval si do aktovky nějaké dokumenty a vydal se ku vchodu. Zazvonil bzučákem a někdo z recepce mu otevřel zámek dovnitř. Tam panovala dosti depresivní a těsná atmosféra bílých plášťů. Vzal to přes sesternu, kde zamrkal na ukolébané zaměstnankyně a ty ho odnavigovaly k primáři oddělení. Byl mu podobný v rysech obličeje. Pozdravili se a chvíli sebe jeden druhého pozorovali. Byly snad i ve stejných letech. Doktor mluvil slovensky. Zaye v tu chvíli napadlo, co by asi tak delal on v jejich zemi, oněch bratrů národa. Posadil se za velký pracovní stůl a předložil na něho některé ze svých dokumentů. Popadla ho jakási tíseň na bedrech i v kříži.
-,,Víte, já těm vaším právním slovořadím nerozumím. To jako bych vám zde předložil svoje složky o případech zde. Taky byste nad tím koulel očima.”
-,,Pravda,” potřásl hlavou. Chvíli se na sebe dívali a četli si tiše z obličejů. Poté se psychiatr zaskřehotal a otevřel šuplík jeho pracovního stolu. Vytáhl klasické kosmetické zrcátko a postavil ho mezi ně.
-,,Uděláme psycho zkoušku,” řekl a dodal na stůl pytlík s bílým křemenem práškového obsahu a žiletky. Vysypal ho na zrcadlo a žiletkou kousek odštípl. Zay to jen s údivem pozoroval. Dvě bílé linky. Poté pochopil, že je řada na něm, aby vytáhl z peněženky vhodnou papírovou bankovku z které utvořil ruličku. Už teď věděl, že tato Ema Destinová bude opravdu osudovou, jak má ve jménu. Nastavil si jí k nosu a přiklonil se blíž. Poté nasál. Levou rukou si přidržel nosní stěnu blíž k přepážce. Štípala a chladila ho uvnitř. Ruličku si převzal psychiatr a udělal s ní svou potřebu. Poté jí nechal ležet na zrcátku.
-,,Tak je vidět, že si přeci porozumíme,” poklepal si psychiatr na svůj nos až z něho trochu opadalo.
-,,Slyšel jste o tom, že by zde skončil ten mladík z té mediální kauzy v televizi? I v rádiu to bylo. O internetu nemluvě.”
-,, Ten vrah vlastních rodičů? Jo tom jsem věděl. Měl by tu soukromý pokoj a dobře zařízený. Samozřejmě by za to platil svou rentou. Jen se mi již nedostalo jak skončil u soudu.”
-,,To je právě ono. Spáchal sebevraždu.”
Psychiatr držel svůj ledový obličej s mlkem.
-,, Ovšem za velmi podivných okolností. O tom už média nevysílala.”
-,,To je mi líto. Co se dá dělat. Co myslíte tím, za podivných okolností? Pokud tedy za naší hraniční linii již nedržíte přísahu o mlčenlivosti.”
-,, Prostřelil si lebku šípem z kuše přidělanou k struně na kladce z kliky místnosti, kam vedou pouze ty jedny dveře. Ovšem s tím detailem, že v té místnosti nikdo nebyl. Celé to bylo pod bezpečnostní kamerou.”
-,, To zní jak případ pro Sherlocka Holmese.”
-,,To jistě. Bohužel to ani jeden z nás není.”
-,,Bohu dík. Na tomhle světě je tolik podivných lidí i událostí či míst. Jak se vám zdá tady v léčebně?”
-,,Je tu děsně.”
-,,Vážím si upřímnosti.” Projevil trochu pobavení psychiatr v obličeji.
-,,Prozraďte mi nějaké podivnosti naoplátku odsud. “
-,,To vás zajímá? Blázni?”
-,,Když už jsme za tou hraniční linií. Proč ne,” usmál se Zay zubatě.
Psychiatr vytáhl deník z šuplíku a listoval v něm.
-,, Co by vás tak zaujalo. Tady. Měli jsme tu případ muže, co se předávkoval lízáním ropuch a poté si myslel že je žába. Na všechny kvákal a plazil jazyk. Tak jsme mu do pokoje dali otevřenou krabičku s cvrčky. Skákal tam a vážně je tím jazykem chytal do huby. Aspoň jsme se přesvědčili že to nehraje. Nakonec jsme ho převelili do jiného zařízení. Byl tu jen přechodně.”
-,,To je docela úsměvné. Tyhle feťáky na ulici ovšem moc nepotkáte. Spíš takové maníky jako jsme my.”
-,,Kde pak, na ulici jsou huliči. Taky jsme jich tu několik měli. Pak je převezli na adiktologii. Nebo perníkaře a heráky. Ti jsou otřesní. Pořád chtějí ať jim něco dáte. Je jim to fuk, ikdyby jste jim do té injekce nachcali tak budou rádi, že si něco šlehnou. I takový záznam tu mám. Jsou to otroci substancí a závislosti na nich.”
-,,Divím se že nenosíte šle, ty vždycky byli pro nejodvážnější. Ovšem u všech feťáků platí, že se jim nedá věřit. Ať těm z ulice nebo z komorní společnosti jako jsme my. Už je to řada let, co jsme si dal tohle svinstvo naposled. A vy pane psychiatr jste toho ještě moc za svou feťáckou kariéru nezažil. Bohužel vás budu muset zklamat. Je tu se mnou policie, aby prověřili vaše neortodoxní přístupy. Nešlo to jinak.” Zay vstal a otevřel dveře do pracovny kam se vrhli policisté.
-,,Ale to je zrada!” Vykřikl psychiatr.
-,,Právníkům nikdy nevěřte,” řekl policista a nasadil mu želízka zatím, co druhý zajistil drogy i Deník.
-,,věřit jim můžete leda tak to, že vás dostanou na vašich vlastních chybách,” odvětil Zay a poté vyšel ven.
O několik dnů později obdržel další anonymní dopis ve kterém se psalo, že sic je poděkování vhodné jeho obětavost ovšem si tím sám podepsal ortel u jiných. U těch za hranicích zákona. Měl by se držet na pozoru.
Ještě toho dne večer, když se vracel domů, na něho čekala dodávka před domem. Dva muži z ní vyskočili a zatáhli ho dovnitř. -,,Tak špione, už si doprávničil.” Uslyšel dámský, z dávna minulosti známý hlas. Poté jen bzučení strojku a bolest na obličeji od jehel. Něco mu vytetovala na obličej a vyhodila ho zase ven na ulici.
Už bylo ráno. Vzal to do kanceláře. Sekretářku vyděsil.
-,,Proboha, jak to vypadáte? Co to máte na obličeji?” Podíval se do zrcadla. Byl to kříž přes nos. Poté se sekretářka rozesmála. V médiích opět bylo jejího nadřízeného k vidění, jak napomáhá policii při boji proti korupci. Konkrétně u psychiatra, který se rozhodl si vybudovat zvláštní pyramidické hierarchické postavení u něho na starosti svěřeném oddělení. -,,Ty média vše tak překroutí. Vždyť z něho udělali skoro faraona. -,, neměl k němu daleko s tím jak uměl rýsovat architektonické příčky. A teď vy! Nesmějte se mi a raději mi najděte nejlepší kliniku na odstraňování tetování ve městě.” Ozval se Zay.
Za několik dnů hlásila média přestřelku na jižní hranici s tatraňáky. Tamnější skupina unosců, jenž zasahovala po celé republice a jenž jí byl nejspíš obětí i Zay byla zastřelena neboť se odmítli vzdát zákonu a chtěli s ním bojovat pomocí zbraní. Identita jejich vůdkyně se shodovala s tou jenž ho proti jeho vůli potetovala a jenž na něho měla pěknou řadu let pifku. Byla tou osudovou chybou za jeho studentských let. Ovšem jak bylo vidět i mimo trestné právo funguje i právo karmické. Pro všechny, bez ohledu na postavení. Pouze s ohledem, že každý dostane, co si zaslouží. Kdo tom však rozhoduje zůstává mezi nebem a zemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat