FANTASMAGORIE [NEW]

 Tento příběh začíná v garáži.

Omotal si sluchátka kolem krku a druhý jejich konec zase o kus svařeného železa do tvaru pravidelného kříže nad hlavou. Stoupl si na stoličku a tu pod sebou rozpohybovat se mu podařilo houpavými pohyby v kolenech. Poté se převrhla. Uslyšel křupnutí v krku jak mu vaz povolil z kloubů s kostmi a obratli. Zlomil se.

Byl mrtev. Visel tam s potupy v pohybech jak se utopil v pasivním větru. 

Pak se otevřely vrata garáže s ohlušujícím zvukem.

Dovnitř vešla postava vysoká. Pomalými těžkými kroky přistupovali k němu. Pocítili jeho pohled na své povislé tělo. V ten moment se mu otevřela víčka. Spatřil, jak se k němu natahují jeho ruce a pak to prasklo. Jack sluchátek povolil a on padl koleny na tvrdou studenou zem.

Oba se toho lekli. Gravitace zapůsobila.

Zvedl se. Nevěřícně si prohlížel své tělo podél jeho figury dolů k nohám. Prohlížel si své ruce a dlouhé prsty. Byli opravdu jeho? Cítil se být nabyt svého těla, jako by bylo nové. 

Zvedl svou tvář k osobě před ním. Nezmohl se na nic jiného než na úsměv kterým odkryl své zuby. 

• si upír, nemůžeš se obelstít oběšením, pravil.
• Jak si se sem dostal? Garáž nejde otevřít z venčí.
• Sám netuším. Zázraky se zkrátka dějí.

Na to pokusný sebevrah mlčel.

- Pojď ven. Zajdeme si na cigáro, řekl a pravicí vytáhl svou krabičku cigaret. 

Podal mu jednu.

Vyšli ven z garáže a procházeli velkou sekcí dalších garáží.

Před jednou z nich stálo auto a u něho postarší plešatý chlápek. 

• Toho raději obejdeme, je to zednář. Ti pastěj lidi, když se dostanou moc blízko nebo si naběhnou.

V ten moment se ozvalo hlasité otevření vrat do budovy všech garáží. Dovnitř vjela dodávka řídíc asiaty s rouškami.

• Tak na ty on tu čeká, rozradostnil se dlouhán.
• Mají vzadu biologickou bombu s virusem a dost možná i plynem.
• Jak to víš? Zeptal se.
• Mám občas takový podivný vize. Sám jim těžko rozumím. 
• Dobře no. Zdar starče. Pozdravili oba zarostlého muže v jedné z garáží. Také je pozdravil. Byl to dřívější mistr orlího hnízda, pevnosti asasínů.

Vyšli ven.

• Slyšel jsem o jednom klukovi jako si ty. Prý se takhle oběsil na drátěných sluchátkách na topení.
• Cože?
• No. Nesnesl ticho. 
• No já raději už půjdu, řekl upír a šel.

Vzal to do domu kde bydlel. Vysoký jedenácti patrový dům se slunečními hodinami. Cestou přes schody potkal sousedku, gothku. Měla temné tmavé kruhy pod očima a dlouhé splývavé šaty podél těla a něco málo tetování.

Vyšel až do desátého patra a vzal za kliku bytových dveří. Zavřel je za sebou. Byly skoro jako ty salónové. Bez jediného bezpečnostního zámku nebo řetězu.

Došel do svého pokoje, který měl zatažené okna na východ dlouhými černými závěsy ze semiše. Na okrajích až na zem, uprostřed pouze do půlky, k vnitřním parapetům oken.

Vyhlédl ven.

Naproti němu se rozprostíral rondel budov se střechami lomenými podél stěny dolů, podobným těm v nizozemansku s taškami duhových barev. Všude parkovali auta. Na střeše, ve vzduchu. Zkrátka, kde řidiče napadlo zaparkovat.

Na jeho stole ležel ještě nedopsaný román 

Odstřeďovač.

Musí se pustit zpátky do práce. Contenporary art.

Otevřel svůj nejspodnější šuplík pracovního stolu, ve kterém měl připravené své injekce. Byla tam poslední. Rychle si jí vpíchnul do žíly na ruce a hned to začalo působit. Pumpovat ho to. 

Byla prázdná. Způsobilo mu to trombózu až celý zrudnul, jako opravdový čert. Teď měl nějaké tři dny stav na to to dopsat.

Zapotil se u toho až se mu kus sražené krve zasekl v srdci a on se jenom zakuckal.

• A tečka. Dopsáno.

Dal tomu ještě minutku díval se na popsané lejstro z asi dalšího sta předchozích.

• konečně.

Vstal a došel do obýváku, kde měl pandořinu skříň.

Tu otevřel a znovu zavřel poté, co vynesl z ní živec, který pokuřoval na své zimní zahradě v desátém patře domu.

Mezitím, co z rudé barvy přecházel do své obvyklé, výročí číslo svého manažera.

• nazdar! 

Pozdravil ho.

• Mr. Zet ? Mám dopsaný další román, kdy a kde se můžeme sejít?
• Přijeďte co nejdřív, začíná se nám to tu rozjíždět.
• A kde vás najdu?
• Konopiště.
• Koňopište? Dorazím.

Oznámil ve svém živcovém opojení.

Vyrazil na svou střechu, kde měl zaparkované turborogalo. Nastartoval ho a pevně se ho chytil.

Vlál jilmů až na Konopiště, odkud se už z dálky linula hlasitá elektronická muzika.

Přistál někde v parku, kde se dalo.

Vzal to rovnou na hrad a přes zástupy a skupiny uživatelů oslavy až přímo na nádvoří, kde byl i jeho manažer.

• A Dominiku! Dobře, že už jste tady. Pojďte se mnou tudy, lounge nás čeká. Kouříte vodní dýmky?
• Jistě.

Jedna z místností oděná v luxusních tapetách a historickém vybavení, byla používána jako ležérní místnost, kde se jednalo. Bylo zde útulno a chladně.

• Váš poslední román NEPLECHA A NEDUH měl velký úspěch. S čím jste přišel teď?

Zajímal se Mr.Zet a vyfoukl kouř z vodní dýmky, který zapil ginem, kterým se sám uměl stát. Z jedné takové láhve ho Dominik vyvolal.

• Jmenuje se to ODSTŘEĎOVAČ.

Předal mu svůj rukopis, jenž měl celou dobu v akademickém toulci přes rameno.

• Výborně!

Zajásal manažer a ihned se dal do předčítání.

• Hned jak to dočtu vám něco pošlu na účet a pak uvidíme, jak se dílu bude dařit.

Podali si na to ruce a už byl Dominik na cestě turbo rogalem zpět nad Prahou. Už byla noc.

Pozoroval jak se po městě prohánějí v poryvech poltergeisti. Roznášející se bludy. Mezitím, co lidi spali.

Kde se tu asi vzali?

To mu promluvil neznámý hlas v hlavě, jenž ho prohnal až do jeho samotných útrob.

To ten černokněžník z druhého konce města. Vyvolal je.

Ohnal se na ně pohledem i myšlenkou, jako by se jich chtěl zmocnit a oni procitli a oni ohlédli se k němu.

Co děláte rampouchy nevinným občanům, táhněte na hrad!

Rozkázal myslí a oni se opravdu v tom hejnu vyhnaly v prudkém větru až na místo osídlení hlav státu, aby věcmi hýbnuli.

Poltergeisti. Taková to verbež zprotivená, kdož je vylovila.

Přistál doma a zamířil rovnou do koupelny.

V zrcadle se prohlížel, to na ksichtě jeho mateřské znaménko znamením latinského kříže obrožmo.

Na kosti lícní v růžovém spektru, jakožto znamení, že všichni se navracejí ke kamenování. Kdežto dnes si někdo vezme dlažební kostku k vysklení okna a někto zase pergamen či knihu k vyvolání těch, kteří svedou i zlořečenější dění.

Nejspíše legendy a proroctví opravdu nepravili nepravdu, když mu namlouvali, že on je bude umět ovládat. Jakožto nějaký antikrist v upířím těle s gothskou krví a šamanskými geny.

Ten však bylo potřeby se znovu udat do svého pracovního cyklu, neboť mu prospíval.

Nejlepší práce je ve výrobě a tak si přisedl ke svému pracovnímu stolu v obývacím pokoji, zapnul nahlas rock and roll a začal ručně motat živec a plivec do banánových listů a poté jimi plnit krabice k prodeji.

Mezitím poslouchal co je k dění na hradě a opravdu se tam  vyházeli kostlivci ze skříní a pootvírali staré kufry.

Toť důvod proč si ho nechali předvolat. Vyfotiť a jeho ksicht předvést před celé národy, aby měli z čeho čerpat další příběhy až bude jinde. Ovšem pro někoho to budilo i dojmem Rest In Pieces, za které by se pral.

A on nyní pocítil znovu to volání kosmických entit, které se za ty staletí změnila ve vzpomínku Egyptského prokletí.

Neboť všechny dívky které byly manželkami faraonů byly posléze haremy hašašínských doupad a poté se oddělovaly každá svým směrem duše a tam se staly vládkyněmy.

A po tisíciletích se vracejí i na scénu hudební či uměleckou a svolávají své dřívější muže.

A on kdysi býval jedním z nich.

I proto věděl, že dřívější hudebnice byly dnes dívkami volných mravů.

To jak staletí evolučně pozmění duše k tvorbě další a další.

I tímto stylem se ze Zednářů dnes stali umělci a jejich cihli se změnili v jejich díla, neboť již své pevnosti vybudovali dříve. A ty duše, které architekturu objevili až nyní, se jí zabývají místo nich. Dnes je již vše tak zkřížené, že se stěží dá odhadnout opravdový prapůvod a vše působí velmi podobně. Jen ti opravdu zkušení mohou prozřít.