PARADOX[NEW]

 

paradox

Kniha z žebříčku zakázaných knih.

Na vrcholu potravního řetězce stáli velcí  polymeridní trilobiti (Paradoxides),
kteří menší organismi aktivně lovili
nebo se živili jejich odumřelými těly.

F L E X I K O N

Delirium si stáhl kalhoty i s trenkami pod zadek a rozevřenými půlky se otočil ke svému spícímu bratrovi. Přidřepl si k jeho obličeji a místo stálého chrápání se ozvalo;

-“Ty sráči!”

Strčil do obou půlek až prdeláč nalítl na stůl s nejrůznějšími baňkami a zkumavkami.

Některé popadali a rozbili se, jiné zůstali netknutě stát.

Binec oba ignorovali.

“Proč tohle pořád děláš, už si najdi nějaký lízo, co ti bude lízat hvězdičku a přestaň mě otravovat, debile,” zamumlal rozespale Polymorf a otočil se na bok znovu ke spánku.
Deli se zakřenil a vydal chrčivý zvuk symbolizující smích. Vytáhl si kalhoty a hodil na ležícího roztrhlou obálku.

“Vstávej mentále, máme práci,” poznamenal vážně.

“Hele, jestli zase jde o nějakou světobornou zakázku čištění kanálů jako minule, tak mi holinky rozežral ten sajrajt ve kterym jsme tam chodili. Hehe.”

-”To vubec. Přečti si to vole.”

Poly se otráveně posadil, zvedl obálku a vytáhl z ní dopis:

“Touto pozvánkou bychom Vás rádi pozvali na 23. ročník Alchymistického trhu 30. dubna v Praguli a tudíž i soutěže o nejlepší lektvar nového milénia.

Pozvaní: bratři Polymorf a Delirium.

Těšíme se na Vaši účast. S pozdravem výbor chemiků a alchymistů bezprepážkového nosu.

Podepsán Klepto,” dočetl Poly.

-”Začnem zas na něčem dělat brácha, ne?” zeptal se Deli, starší z bratrů, a odšpuntoval jednu baňku s modrým nálevem.

Poly se zasmál při pohledu na svého bratra a potřásl hlavou s dlouhými vlasy.

“Když se začnem oba teď hned ládovat lektvarama, tak by se něco dalo no,” natáhl ruku taky pro doušek z baňky.

Deli rovnou šáhl po další, ještě nenačaté.

“Kámo, tři dny už nespíme a já se jen vrtám v knihách, zatim co ty jen nasáváš jeden lektvar za druhym,” pleskavě zavřel knihu mladší z bratrů, až se nad ní nafoukl oblak prachu. 

-”Tak dyť víš, že jsem spíš praktickej člověk,” dopil zrovna flašku Deli a hodil ji do rohu na hromadu za ostatníma.

“Hele tenhle je tu asi už dlouho, co?” opile vyndal jednu zašpuntovanou z výstavní zdi a přitom zacinkal o ostatní skleněné nádobky.

-”Jasný, musíme to tu pročistit. Ale, vole, nevim co to s tebou udělá. Čum, jak je zaprášená,”

Deli z ní ofoukl vrstvu prachu a vydloubl korek ven.

Ze sklenky se vznesla šedá pára a on nad hrdlem zamával rukou. Poté přivoněl.

-”Cítím severní svah muchomůrkového kopce a lehký závan šalvěje hovínkové,” řekl směšným hlasem s obličejem profesionálního degustéra.

Poly se zasmál a natáhl se po další staré knize, kterou nato otevřel, zatímco Deli do sebe převrhl celý černo-nachový likvidní obsah.

Krkl.

-”Prase,” konstatoval jeho bratr s neodtrhujícím pohledem z knihy.

“Jdu ven,” na to Deli a vzal za kliku dveří od jejich příbytku.

Zamrzlá stráň se blýskala od svitu měsíce až Deliho oslepila a jemu nezbývalo nic jiného než si zakrýt oči dlaní. Do této umělé tmy ho ovál chladný vítr a jím projel pocit vzrušení.

Lektvary jsou skvělá věc.

Rozevřel prsty a zjistil, že záře ochabla. 

Blížil se tedy k osamělému lesíku, který byl blíž než se zdá a zároveň střežen polární září mléčné konzistence.

Delirium vešel po rozdrolených šiškách poházených v tajícím sněžíku do lesíku.

Mezi stíny větviček a fosforeskujícím jehličím běhaly veverky.

-”Máme tu vetřelce! Vetřelce!” volala jedna na druhou. Deli to uslyšel a začal se po nich rozhlížet. 

“Nejsem vetřelec, ale Delirium! Alchymista!” 

-”Nerozumím mu. Co říkal? Říkal?” prolétlo za poskakujícím nadýcháným ocáskem jedné.

“Že přicházím v míru. Jsem Deli, alchymista.”

-”Mluví mimozemskou řečí. Řečí.”

“Mluvím lidskou řečí, proto mi nerozumíte, ale proč rozumím já vám?”

-”Co to povídá? Povídá?”

-”Asi se ztratil. Ztratil,” ozval se další skřehotavý hlásek.

“Neztratil. Bydlím v tom domku naproti vašemu lesíku.”

-”Myslím, že hledá Horského krtka. Krtka.”

“Jakého krtka?”

-”Já mu nerozumim. Nerozumím. Zavolejte srnce ať mu ukáží cestu. Cestu.”

“Jaký srnce?”

V tu ránu se z křovin zjevil srnec a přistoupil k Delimu.

Ten čekal, že mu konečně někdo bude rozumět, ale místo toho uslyšel jen zafrkání.

“Co? To má být všechno?”

Frk frk.

“Nerozumím ti, bráško, ale dal bych flašku.”

Frk, frk frk, frk frk, místo odpovědi.

Deli si připadal jako Alenka v říši divů.

Srneček zakroutil hlavou a obešel Deliria.

Veverky se vytratily a Deli byl postrkován dál a dál, hlouběji do lesa, srncovým parožím.

Procházející lesní cestou, kde při každém kroku praskali klacíky, Delimu se přestávalo líbit, že ho jelínek postrkává. - Začínal ho bolet zadek.

Navrhl tedy srnečkovi, aby šel před ním.

Frk frk, a srneček vedl.

Alchymista si mnul pozadí a rozhlížel se po kouzelně malebném lesíku, kde na něho zpoza každého křoví zvedali hlavu další srnci a přežvykující dvanácteráci.

Svítícíma očima je - tedy dva procházející, rentgenovali od hlavy až k patě.

Až se z toho Deli začínal cítit nesvůj.

Frk frk, už tam budeme.

“Jasně, tak hlavně přidej.”

Srneček přidal, ale takovým tempem, že Deliriovi zdřevěněly nohy a jen nemožně sledoval, jak se jeho průvodce vzdaluje. Až nakonec zmizel.

Zato Deli se ocitl před velkým starým dubem na kterém po křivých a lámaných větvích krákoraly vrány.

Jakoby mu bylo zase něco kolem třinácti let.

Celý svět se protáhl do nebes a vrány na něho upřely své zobáky.

-”Co tu chceš alchymisto?”

-”Hledám horského krtka.”

-”Také ho hledáme, prý bydlí pod tímto stromem. Z jakého důvodu ho hledáš?”

-”To mi má prozradit on sám.”

-”My se chceme nakrmit jeho moudrostí. Přidej se. Dnes krtek nemá šanci. To kvůli měsíční záři.”

Kápo uvažoval, co má dělat. Něco se mu na těch vránách nezdálo.

Možná ty jejich krvavě vystupující oči, možná ta jejich podlost.

Zdálo se mu to, že nad tím přemýšlel tak dlouho, až ho něco začalo zespodu tlačit do nohy.

Zvedl ji a spatřil hlavičku horského krtka.

-”Nenech se jejich přísliby oklamat, nakonec tě také uklovají stejně jako mne.”

-”Co mám tedy dělat ó mocný Horský krtku?”

-”Postačí větev blikavé borovice, co blikáním vrány oslepí,” zalezl krtek zpět do své nory.

Malý alchymista na to pozvedl hlavu.

-”Hele alchymisto! Jsme tu už celou noc několikátý den a krtek nikde, myslíš že budeš mít takové štěstí a objevíš ho sám?”

Deli neodpověděl a mlčky se dal skrz houští ze stezky do lesa.

-”Mluv s námi ty prasečí hlavo! Alchymisto!” 

Ignoroval.

Vrány se na sebe podívaly ukřivděnými pohledy.

Mezitím, co se alchymista snažil po lese nalézt větvičku blikavé borovice, na kterou by dosáhl, vrány se rozdělily na sledovací tým chamtivých a drzých zobáků obrostlých peřím.

A tak černé stíny perutí létaly nízko lesem a pátraly po malém Delim, jak jim bylo nařízeno vrchní vránou.

Naštěstí Deli nebyl tak naivní a jejich drzosti si všiml.

Zastavil za nejbližším stromem a při první příležitosti zasáhl jednu špionážní vránu do křídla pichlavou šiškou.

Ta sebou zahučela do jehličnaté rokliny, jenž se živý chamtivými.

Ani jedna z vran toto nečekala, zato si toho všimly.

Tímto byly nuceny jejich lacinou sledující taktiku přeoperovat na dravější.

Takový spád zase nečekal Deli a začal prchat před smrtícími nálety vran.

Ale nenechte se mýlit, necítil strach. Zato ani odvahu. Jednal pouze intuitivně.

Utíkal, přeskakoval zlověstné kořeny a vyhýbal se natahujícím se rukám stromů.

Dokud ho vrány neuštvaly až do jiné části lesa.

Temného a neosvětleného, kde každý strom spal zasněným zimním spánkem po stovky let.

Deli uvízl v jakémsi rozestavení stromů proplétající se mezi sebou se sklopenými víčky prastaré vrásčité kůry a zjizvenými rty zkřivených úst.

Syčící vítr a hluboké nádechy udýchaného alchymisty prolétávaly vzduchem v jedné symbióze se smradem rozkladu od nedalekého močálu.

Malý alchymista se otáčel dokola a slídil po úniku.

Tváře lesa ho obklopovaly ze všech stran a on si nemohl vzpomenout kudy sem přiběhl.

Uslyšel umrlčí zakrákorání a hned na to dusání dvou-stepých kopýtek.

Srneček proskočil kolem ošklivých ksichtů zasněných stromů, nabral Deliria na svou šíji přes parůžky a už dusal zpátky do světélkujícího lesíku, podél vypadaného peří vran, trčejícího ze znovu-zarostlých dršek zlolesa.

Hlavní vrána polétávala se svými vránami po světélkujícím lese a hledala malého Deliho.

“Vsadim se, že o horském krtkovi ví víc než hraje a já vám povídám, že my to z něj vykloveme.”

-”Ale šéfe, co když to je jen malej kluk co se ztratil v lese?” zaznělo natvrdle.

-”Ty chrapoune!” klovnul Vraňák menší vránu,-”Je to alchymista a potřebuje horského krtka, aby mu prozradil recept na lektvar.”

V tu chvíli se zpoza stromků vynořil rychlý rohatý přízrak s malým Delim na zádech a mířili přímo naproti nim kupředu pro horského krtka.

“To je naše chvíle! Teď! Zaútočte!” zakrákoral Vraňák, a jen co zavřel zobák a všechny vrány se rozlétly do stran, Delimu přistála v rukách větvička zářivé jedle, jako dar od veverčích bohů, co si hlídají své oříškové přátele.

Vrány zmizely v záři paprsků barev.

Polymorf si zrovna dopřával pravou kovbojskou marlborku a přemýšlel nad složitostí chemických sloučenin, když spatřil obrys plahočející se obludy mířící k příbytku, kde postával na verandě.

Přimáčkl oči a ve zbystření rozpoznal svého podivného bratra.

“No to si děláš prdel,” zasmál se hýkavě a pro lepší rozhled poodstoupil od zábradlí, kam si odložil lektvar many.

Ve světle úsvitu se alchymista s přízvyskem Delirium táhl jak smrad, který ho také doprovázel.

Nic neříkající výraz ve tváři nejspíš odpovídal jeho prožitku, pomyslel si Poly. Zakroutil hlavou a zadusil se absolutním smíchem při pohledu na svého bratra sunoucího za sebou po už roztávajícím sněhu nastávajícího rána z jedné strany polámaný stromek a z druhé za paroží červami prolezlou mršinu.

“Ááa!” zaječel Deli a vyskočil z houpacího křesla. Až pak se rozhlédl a uvědomil si, že je doma v pohodlí.

“Asi ti nikdo neřek, že se Vánoce už neslavěj, co?” ozval se Poly posměvačně zpoza knihy přes celý pokoj.

“Co?” zakoulel na něj druhý alchymista krvavýma očima.

Poly se zasmál.

“Nechal jsem ti ten tvůj vánoční stromeček i s Bambim před barákem,” povznesl cynicky.

-”Chtěl si to odtáhnout až dovnitř, ale nevim kde si to vzal, ale tenhle smrad žere lidi,” dodal už chladně.

“Horskej krtek! Kurva!” vzpomněl si hlasitě Deli a sáhl do kapsy.

Ihned se mu zkřivil obličej.

Vytáhl ruku i s obsahem a zvedl se mu žaludek.

Nahnědlá hmota mu protekla mezi prsty.

Poly se začal (opět) hystericky smát až musel knihu zaklapnout.

Druhý alchymista raději než všechno ostatní chňapl ohovněným pařátem po flašce lektvaru zdraví.

Skrz kouř se hořkotěžce dostával chrchlavý kašel obou bratrů, dokud jeden z nich neotevřel dveře na terásku.

Poly spokojeně držel baňku s ještě doutnajícím nápojem. Chtivé oči ji celou přejížděly 

pohledem.

“Kolik si toho přečet, než si se odhodlal tohle uvařit?” zachroptěl Deli s dalším lektvarem zdravý v ruce.

“Pár jich bylo.” odpověděl povzneseně Poly.

“Kdy to koštnem?” zeptal se Deli a posadil se do houpacího křesla.

-”No ty nikdy,” zachychotal se jeho bratr.

-”Pff, se tim udaf. Furt ty tvoje osobáky,” zapil to Deli lektvarem jakoby mu to bylo jedno.

“Ty totiž, bráško, vubec nectíš zvyky a cnost pravých alchymistů.”

-”To je fakt, já radši vychlastám deset lektvárků zdraví a jsem spoko.”

-”No právě,” zasmál se Poly. Pak se ve stoje zhluboka nadechl a vydechl. Pročísl si vlasy a vlil do sebe celou baňku až do poslední kapky, kterou oblízl z hrdla.

“Pozdravuj tam,” pozvedl Delirium taky svou a na počest si přihnul.

Poly otevřel oči do Tmy.

Asi po minutě mu všemístné drnčení napovědělo, že leží v kufru auta.

Ruce ani nohy svázané neměl. Takže si pravděpodobně někdo myslí, že je tuhej. Skvělý.

“Kurva, to ještě, že tu neni bratr,” zasmál se při zjištění, že je kufr auta ještě menší než se ve tmě zprvu zdálo.

“Drž hubu. To ty se mi sem přisíráš,” ozvalo se někde pod ním natvrdo, jakoby přidušeně.

-”Co? Kdo to kurňa byl?”

-”No já.”

Poly pod sebe začal nasahávat. Nic, nic, nic. Kus železa. Nic, dál nic. Počkat.

“Hej. Ty svině.”

Poly vzal do ruky kus železa.

“Neříkej, že to mluvíš ty.”

“A kdo jinej, ty blázne.”

-”Jo. Já jsem blázen, ale ty jsi zrezlá..”

“Drž hubu! Jo, jsi blázen. Povídáš si s montpákou.”

-”Ale hovno.” hodil ji zas pod sebe.

“Co se mnou házíš, sráči. Počkej taky si hodim.”

-”To vubec,” zasmál se alchymista

-”Přece si tu nebudu povídat s kusem šrotu.”

-”Cože!” rozpoutala montpáka hurikán nadávek. Poly je ignoroval a přemýšlel jestli neudělal v chemickém vzorečku nějakou hloupou chybu. Představa, že by si měl celou dobu působení lektvaru povídat s protivnou montpákou ve tmě tvrdého kufru ho dováděla k šílenství.

Pak auto zastavilo a motor chcípl. - Díky Bohu.

“Au. Doprdele!” ozvalo se zvenčí a na to něco žuchlo na zem.

-”Jsi v pohodě?” někdo jiný zareagoval  ,,Jo” přehlušily kroky po asfaltu a bouchání dveří.

Konečně se otevřely dveře od kufru a Polyho oslnila světla pouliční lampy, takže neviděl do obličeje tomu, kdo mu podával ruku. Stejně ji přijal.

“Konečně vypadnul, buzerant.” ozvalo se za ním z kufru.

-”Hej tyyy!” chtěl chňapnout po drzounovi, ale někdo mu sklopil ruku a zavřel kufr.

“Klídek. Sice je to zmrd, ale z nějakýho důvodu, tu taky je.”

 Poly se podíval s údivem na postavu a ihned ji poznal. Cabron - spolužák ze školy alchymie.

-”Drzounek na opravu kol. Všechny štval, tak jsme ho dali do kufru. Jak ses tam objevil ty?”

-”Lektvárky. Zas jsem mixoval.”

Poly se zasmál a rozhlédl se po dalších. Byli tu všichni spolužáci, co s ním chodili do třídy.

Gustav, Dutec, Curry  i troll Quj a orientální malíř Leino.

Všichni se shromáždili před bytelnými dveřmi starého alchymistického domu, ze kterého ještě nyní po několika letech sálal strach a hrůza. Někdo vepředu obyčejně vzal za kliku a otevřel dveře, které se hlučně zavřely až ve chvíli, kdy se do předsálí naskládala celá parta.

Vlastně už nikdo neví co se tam doopravdy stalo, ale zanechalo to ve všech alchymistech, kteří o tomto slyšeli zlověstnou vzpomínku.

Prostorný strop plný grafit, s lomenou klembou táhnoucí se dlouhou chodbou do tvaru T.

Rozčlenění bylo zamřížované.

“Jsou zamčený, do hajzlu,” kopnul do mříží Cabron.

Dutec s trollem se na sebe podívali a hned věděli (alchymie primitivů), začali za ně škubat vší silou, až zaskřípaly, ale nepohnuly se.

-”Cigánský kouzla tady,” zahlásil Quj svou křivou tlamou.

-”Hej! Drž hubu,” ozval se Curry nervózně si hrajíc s kartami v rukách.

“Zkus tyhle,” a ukázal na dveře naproti.

Dutec a Quj za ně hned vzali a začali za ně páčit, až se začali ohýbat a vydávat takový jekot, jako by se začali násobit snad všemi železy domu.

“Nechte toho!” zakřičel Gustav a přiskočil k nim. 

-”To musíte takhle,” pronesl výsostně a sáhl rovnou na kliku, která byla schovaná ve tmě.

Jakoby je chtěl ten dům pustit dál. Bez problému, račte.

Vešli do koridoru plného vchodů do jiných místností a hned se všichni rozmístili podle zvědavosti.

Až někdo nahmatal spínač a rozsvícení odhalilo kdo vydával prvních pár vteřin pleskající zvuky.

Byl to Poly, co už to nevydržel po jízdě v kufru a musel si odskočit za jeden nenápadný roh stěny.

“Ty taky musíš chcát všude,” prohlásil Curry a vytáhl z balíčku kartu malého roma močejícího do umyvadla.

Cabron se začal smát. 

“Hej chlapy!” ozval se Leino. Málem už na něj zapomněli. 

-”Je tu něco, co musíte vidět.”

Pomalu se všichni sešli k jednomu jedinému úkazu nad kterým mžourali ještě pár minut poté, co si Gustav musel nekompromisně zapálit fajfku s nejtěžším tabákem z laboratoře alchymistycké univerzity.

Přes celou zeď bylo vyryto:

BYL JSEM TU UMARE, TVUJ STRACH

“To vyškrábal nějakej cigán,” pronesl nakonec Quj a hned nato dostal strkanec od Curryho.

-”Jsem ti něco řek, ne?”

(Po soužití s trollama se naučíte být trochu od rány.)

-”Hele Curry, nehraj drsnýho, jo?”  ozval se Cabron a zasmál se tomu tak, až to rozesmálo i ostatní.

Curry se nesmál, začal se přehrabovat ve svym balíčku kartiček a vytáhl červenou. 

-”Příště dostaneš tuhle, to znamená vypínák,” a podíval se zpříma na trolla. Ten jen hlasitě vyfoukl vzduch ze svých nozder.

-”O čem, že se to přesně bavíš Curry?” znovu se ozval Cabron a začal se smát. Ostatní se opět přidali. Polyho napadlo, že za to může Gustavův tabák.

“Posunem se,” prohnal se Leino kolem ostatních, co dalšího ještě ukrývá tato budova a přitom o něco zavadil nohou. - Zachrastění, sprej.

Vzal si ho do ruky a zatřepal. “Chlapy, já počkám u auta,” A mezitím co se malíř z dalekých krajů vzdaloval chodbami pryč nazpět k autu, zbytek průzkumného týmu se rozhodl vydat se do prvního patra.

Schody byly slizké od mokrých řas, jenž rostli až od bůhví odkud přes celé schodiště do prvního patra. Všem z týmu klouzaly nohy, ale nikdo nespadl. Přidržovali se zábradlí. 

Cabron šel jako první, a taky jako první v mezipatře šlápl na roztrhaného poštovního holuba.

“Co ten tu kurva dělá?” ozval se Poly za zády Cabrona.

“Nevim. Jdem dál,” on na to.

Všichni obešli opeřený trhanec a zastavili se až v patře. Tady už svítilo světlo z vnějšku, přesto, že věděli, že venku je noc, tady jakoby, bylo poledne.

“Tady asi bývala laboratoř,” ozval se Gustav.

“Pojďte se kouknout po nějakejch lektvarech,” zašel Curry do prvních otevřených dveří, které uviděl. Všude se válel bordel a střepy. Po stropě rostly chaluhy, které byly den ode dne delší. Kapala z nich zapáchající tekutina.

“Vyser se na to Curry, půjdem dál,” domlouval mu Gustav.

“Kurva ne! Říkám, že tady někde musej bejt lektvary!” kopl Curry do dalších dveří, které se rozletěly a on vešel do další místnosti.

Zbytek týmu stále čekal u schodů a potichu přemýšleli zda se vydat do dalšího patra bez jejich příslušníka.

Varovali je, že tato budova má zvláštní auru. Donutí člověka přestat myslet loajálně. Začne myslet jen na svůj chtíč. Proto se tu také rozjel experiment, který se časem stal zhoubou všeho co s tím mělo něco společného.

Gustav zavítal do pokoje za Currym a snažil se vyhnout kapancům z chaluh. To co spatřil se mu zakouslo do mozku jako myš do sýra.

Curry držel jednu obvzlášť dlouhou chaluhu a vysával z ní sýrou zapáchající kyselinu.

Ve stejné póze na něho také upřel oči. Sekunda ticha, pak hlasitě dopadla jedna kapka na zem a Curry vytasil své zohyzděné jehličkové zuby. Druhý student alchymie se ulekl a udělal krok zpět.

“Hej vy dementi!” uslyšel Gustav jak se směje Poly. 

-”Nechte toho.”

Quj i Dutec stáli pod chaluhami a odolali jen otevřít svá ústa a nechat si do nich kápnout kapku, smrdutého, ale přesto něčím přitahujícího likvidu.

“Hej! Nechte toho!” strčil do nich Gustav. “Koukněte se na Curryho, co to s ním udělalo,” hodil rukou za sebe směrem k místnosti odkud se znenadání ozval ohavný výkřik Curryho.

Nikdo z týmu neměl žaludek se tam jít ještě podívat a tak se Dutec s trollem místo smíchu vytratili ke Cabronovi už stojícím na prvním schůdku mířícím do druhého patra.

Teď už pouze pětičlenný tým se rozhlédl po celém druhém patře. Schodiště do třetího patra bylo rozbořené. Zato přes celé patro vedla dlouhá pokreslená chodba s bezdveřovými vchody do místností. Vlastně všude bylo krkolomným písmem napsaná latinská slova, která nešla moc přečíst. Polyho a Gustava fascinovala nejvíce.

“Hele, támhle něco leží!” proletěla první věta z konverzace ve druhém patře celou chodbou a Gustav také zaletěl do jednoho z pokojů.

Uprostřed poškrábané dřevěné podlahy ležela kniha. Uhlově černá se zlatým nápisem Flexikon.

“Nech to být!” ozval se Poly, ale než stačil lépe zareagovat Gustav ji otevřel.

V tu chvíli prolétl zničeho objevený vítr místností a začal hýbat se všemi nápisy na zdech a nejen v pokoji, ale i po celé chodbě.

Z knihy zářil takový jas, až se Gustavovi razyl do očních důlků a on padl omámený na zem.

Flexikon dopadl vedle něho zavřený a veškeré nápisy ve druhém patře se znovu zastavily.

Poly k němu doběhl a zacloumal s ním. Gustav otevřel víčka, aby Poly spatřil, že se pod nimi skrývá pouze bělmo.

“Doprdele!” zakřičel Poly a opatrně ho znovu položil na zem.

Vstal a zvláštně se zadíval na knížku.

Otevřel bys ji?

Poly ji vzal do ruky a vyšel ven z místnosti.

“Jdeme dál,” řekl chladně Cabron a změřil si Polyho pohledem. Ten kývl.

V mezipatře do třetího patra znovu jako první spatřil Cabron ležící postavu opřenou o zeď. Přistoupil k ní a kopl do ni. Měla lehce špičaté uši, bledý obličej a všiml si, že má ohryzané ruce.

“Ve třetím patře dostanete něco, co nikomu z vás nepatří, ale pokud se vrátíte ztratíte i to co vaše je,” pronesla mrtvě postava aniž by otevřela oči a pozvedla své zbytky rukou.

“Kdo jsi?” zeptal se tiše Poly, znovu za Cabronovými zády.

“Umar. Měl jsem tento dům na starost. Prošel jsem ho celý. Byla to ohromná jízda, chtěl jsem stále víc a víc, až jsem zapomněl na mé kolegy, kteří za mnou zůstávali a padali jeden po druhém jako mouchy. Dokud jsem nedošel do místnosti, která vám připomene všechny osoby, jen ne vás samotný. Rozhodl jsem se vrátit, a to bylo asi nejhorší rozhodnutí v mém životě,” poklesla mu čelist a z úst mu vypadl zub. Byla to stejná jehlička jako měl Curry když se naposledy zašklebil.

Třetí patro byl velký sál bez oken. O osvícení se tu staraly zlaté svícny a stěny zdobily nic neříkající malby a velká zrcadla.

Každý student alchymie se aniž by chtěl postavil naproti jednomu zrcadlu a sledoval se.

Minutu, dvě, pět. Deset.

“Hej dyť mi nic nenhííí,” prazvláštně zakončil větu Cabron a Dutec s Qujem se začali smát.

“Co kecáš, vždyť máš dva cigánský jazyky. Se na sebe podívej.”

“Šlo?” zamumlal něco Cabron a přiblížil se víc k zrcadlu.

“Šit, hih hehčam,” znovu něco zahuhlal a ostatní se rozesmáli.

“Lurva!” zařval a sáhl si do pusy. Ucítil dva lepkavé slimáky a z vyděšenosti prsty vyndal.

Sednul si na zem a přemýšlel, zatímco se mu v tlamě sváděl boj dvou hadovítých monster a jemu se kvůli tomu kroutila celá dolní čelist.

Jak je to možné? Vždyť v zrcadle nic neviděl.

“V zrcadle nic neni vidět, ale reálně jsme každý něco dostali,” otočil se Poly ke dvojici která se začala prát na zemi. Neboť trollu narostla třetí ruka a Dutci třetí noha.

“Řecko-římský more!” rozkřikl se troll a chytil svého soupeře za čerstvě narostlou nohu a trhl s ní.

Poly je pozoroval a začínal si uvědomovat, že je to pro ně jen zábava. Ikdyž dost primitivní. Viděl v nich zlo i dobro, lásku i nenávist, sex i vraždu zároveň.

“Vy úchylové. Už vim, proč máte na univerzitě společnej pokoj.”

Cabron rázem vyskočil a hnal se k jediným dveřím, které vedly dál. Do čtvrtého patra.

“Počkej a co mám já?” zahulákal na něho Polymorf.

-”Žeží ogo,” otočil se zpět Cabron a ihned schytal nechápavý pohled.

“Lurva!” ukázal na svoje dva uslintané červíky, co si na sebe jestě nezvykli.

Poly za nim došel.

“Pořád to nechápu. Co jsem dostal já? Doufám, že to třeba nebude druhá prdel,” zasmál se.

Cabron zakroutil hlavou a cvrnkrl ho do čela.

Polyho to nechutně zabolelo a přišlo mu, že na chvíli viděl všechno černo-bílým filtrem.

“Hmm!” zahudroval Cabron a kopnul do dveří, které se rozlétly a nabídly točité schodiště.

Poly se vydal za ním mnul si přitom čelo tak dlouho dokud se nedloubl do oka.

Občas dostanete něco co vám nepatří, ale musíte se s tím naučit žít.

Už při stoupání si přeživší dvojice všimla, že následují jakýsi zvuk. Po další desítce schodů se zvuk změnil v hudbu - tu nejúžasnější jakou kdy slyšeli. Poly si začal do rytmu pleskat dlaní o stěny točitého schodiště, které se zdálo nekonečné, ale ani jednomu to díky té symfonii nevadilo. Naopak je to ještě povzbuzovalo.

Cabron to také nevydržel a začal si pobrukovat. Teď se jejich dva rytmy střetly v ozvěně schodiště společně s jejich kroky a těžkými výdechy. 

Ani jeden ale nebyl sto si toho všimnout. Oba byli v zajetí vlastního rozkoše symfonie co slyšeli čím dále hlasitěji. A to, že každý z nich slyší jinou skladbu jim došlo až po posledním, nejvyšším schodu.

Místnost ve věži měla vysoký strop, úžasnou orchestriálnost a pouze jedno jediné okno, kterým dovnitř už dopadaly zarudlé sluneční paprsky.

Hudba zhlasitěla.

Poly, přesto, že miloval hudbu, si musel zacpat uši. Hudba měla takovou sílu, že se až začaly kamenné stěny roztékat.

Cabron si uši nezacpal a nechal hudbu, aby jím protékala. Cítil jak mu propůjčuje svou sílu a ta síla míří ven z jeho úst.

Hudba ještě víc přidala a už i alchymistův obličej se roztekl, začínajíc u dolní čelisti.

Druhý alchymista se rozběhl směrem k oknu, které už bylo celé zakrvácené vycházejícím sluncem a on skočil přímo do něho.

Letěl vstříc malíři, který zrovna upravoval nudnou fasádu tohoto zakletého domu.

Čím víc se Poly blížil, rozvzpomněl si na ukecanou montpáku v kufru.

Modlil se, aby s ní zase neskončil v kufru.

Dopad byl něco jako facka.

“Konečně ses probral, bratříčku,” bylo to to první co slyšel reinkarnovaný. Seděl na dřevěné latrýně celý zpocený s očima v sloup.

“Jsi v pohodě?” zeptal se Delirium starostlivě.

-”Postava podivína v komixech Alfreda Drakobijce…”

Deli vyvalil oči na svého bratra, kterého nikdy v životě neviděl být takhle moc, z cesty.

-,,...je často spojena s fekálními situacemi,” pokračoval Poly.

Deli se narovnal, natlačil do sebe zbytek baňky s lektvarem. Praštil s ní za sebe. Natáhl pravačku a dal svému bratrovi takovou facku, jakou ani nevěřil, že ještě umí dát.

Polymorf zakoulel očima a bezdůvodně otevřel ústa.

“Já ti dám s fekálníma situacema! Kdyby ses tu viděl jak si sral. Jsem tě sem musel odtáhnout. Byl jsi k nezastavení,” dodal starší z bratrů.

Poly vydal neidentifikovatelný hrdelní zvuk a zakončil ho hvízdavým hlubším tónem prdelním.

Dveře od záchodu třískly o celý dřevěný zbytek.

“Někde to doprdele musí bejt,” házel už zotavený Poly knížku za knížkou z jedné hromady na druhou.

-”A co že to hledáš?” zeptal se Deli zpoza dvoulitrového lektvaru zdraví, se kterým se už přes hodinu páral.

“Flexikon,” odpověděl mladší bratr a odhodil další ze zaprášených knih.

-”A co to má bejt?”

“Prostě kniha, nevim co v ní má bejt, ale vim, že jí tu mám.”

-”Kdybys furt neskladoval tohle harampádí, tak už jí máš,” lokl si Deli.

“Tohle NENI harampádí, ale cenné alchymistické svitky, ty osle.”

Poly vstal se slinou na něco barvitějšího než lektvary zdraví a natáhl se po jedné sklence se zvláštním obsahem. Zvedl ji, že si nalije panáka a na co nezírá - Flexikon.

“Hej! Brácha, tady to je.”

Polymorf k němu doběhl. Zlatý nápis na knize ho ihned praštil do očí. 

Vzal knihu do ruky a zatajil se mu dech. Vzpomněl si na zkušenost s Gustavem. Zpotili se mu ruce.

“Na co čekáš, posero, otevírej,” drcnul Delirium do bráchy.

-”Počkej! Klid,” obrátil Poly, ale už bylo pozdě. Deli mu knihu vytrhl z ruky a otevřel ji.

Polymu se zcvrkl žaludek. Už viděl, jak z knihy vylítne záblesk, který bůhvíco udělá jeho bratrovi, i jemu.

Ve skutečnosti se ale nic nestalo.

“Hele, to je nějakej atlas hub, ne?” 

-”Co???” vyhrkl Poly a nakoukl do knihy v rukách jeho bratra.

Na nalistované stránce byla inkoustem namalovaná zvláštní houba s různými popisky.

Přesto, že to Poly moc nepochopil, hned věděl, co má dělat.

Trvalo to jen pár dnů, než sehnali, to co potřebovali. Nesehnatelné se stalo sehnatelným.

Konečný produkt alchymistické mysli bláznů. 

Stáli na verandě svého domku a škrtali u bezfiltrových cigaret z kombinace pelyňku a hříbku Satana.

“Ale nemuseli jsme se mu tam vloupat, podle mě, by nám to dal i sám,” vyfoukl hořce zabarvený kouř Polymorf ze svých plic.

-”Tak hele, znáš naše sousedy,” nesouvisle odpověděl Delirium.

“Jo,” přitakal mladší “Jeden šaman a druhej bláznivej sběratel.”

-”No, ale aquarijky, lepší než od něj neseženeš,” zapil větu Deli svým lektvarem.

“Starej kočičák. Hah,” zaskřehotal Poly a odklepl z houbové cigarety.

Vzpomněl si, jak ještě před půl hodinou stál nad směsí z teď už zapálené cigarety, a podivně kolem ní poskakoval s pronášením rituálních zaříkadel.

Moooc. Moc lektvárků.

“Je divný, že starý šaman stále má na zahrádce divoký houby, myslel jsem, že už se z nich dávno zbláznil, ale ony tam stále rostou,” probudil se nakonec Polymorf.

Inhalace je už oba začala přenášet.

-”Podle mě se taky zbláznil, ale spíš do nich.”

Náhlá změna větru způsobila, že se část verandy prohnula. A to až do nesmyslných rozměrů.

“Co se to děje brácho?”

-”Co by se dělo?”

“Koukej jak je to prohlý,” ukázal Poly na zdánlivou prohlubinu verandy.

“Já myslel, že to takhle bylo vždycky,” zasmál se Deli a přihnul si.

Vítr stále přidával na své síle. Ohnul stěny příbytku i střechu. A zázračná cigareta stále kolovala mezi dvojicí.

Ve chvíli kdy si Poly dopřával poslední nádech a výdech, se rozprostřel les v dáli před jejich domovem a nechal měsíc úchylně osvicet přímou stezku z něj až před křivé schody na verandu, kde zrovna dopadl nedopalek cigarety na mokrý trávník.

Pozorovali měsíc, vypadající jako žárovka, bez jakéhokoliv zamyšlení, ale povšimli si jednoho detailu. Lítala kolem něj můra.

Stáli tam nějaký čas, nevěděli jaký. Ani jak se jmenoval.

Měsíc se začal nahrazovat se sluncem a můra se zvětšovala.

Zvětšovala a mávala křídly. A jak mávala křídly, tak se k nim přibližovala.

Dutě na ní oba tiše civěli a očekávali její příchod. Měla jim donést něco, co potřebovali.

Cítili to, nutila je na to myslet. Jako na nic jiného. Ale co to je?

Nakonec se usídlila před verandou a jen se na místě étericky vznášela.

Bohyně.

Pozorovala je svými kukadly a hypnotizovala zvířecím vzorem na krovkách.

Delirium procitl s chutí na tekutiny. Dveře nepasovali do rámu, aby šli otevřít. 

Nijak to nekomentoval a jeho bratr si toho ani nevšiml. Znovu se posadil vedle Polymorfa a pokračovali v pozorování bohyně.

Šaman, Natur, je pozoroval a přesně věděl, čím si procházejí. Aspoň to si myslel.

Přece jenom to byla i jeho směs. Z části.

Prohrábl si svůj plnovous a rázným krokem prošel přeludem bohyně Můry.

Dvojice si ho ani nevšimla, byli zahledění ve svém společném světě krásy takového hnusu jako je hmyz.

Otevřel si dveře jejich domku a vešel do útrob smradu výkalů a nelidského bince.

Přeházel pár knih než našel co hledal. Černá kniha se zlatým nápisem Flexikon.

Bratři nebyli jediní, kdo obdrželi pozvánku. I tu pro jistotu vzal a hodil do ještě lehce rozpálených uhlíků v kamnech. Zasyčela a vzplála.

Knihu si ani nezastrčil za pásek, jak míval ve zvyku, ale čistě ji vynesl v rukách ven.

Delirium si odšpuntoval jediný lektvar zdraví, který ještě našel.

“Měli bysme zas začít vařit, tenhle je poslední” pronesl a napil se.

Poly nereagoval a přehraboval se v harampádí svých knih.

“Co to furt hledáš?” ozval se znovu Deli.

-”Ani sám nevim. Mám pocit, že jsem na něco zapomněl,” zamračil se Polymorf.

Deli, jako správný brácha, podal sklenku s lektvarem a Poly se bez remcání opojil. Jediný hlt dal najevo mávnutí ruky nad vším.

Miluju lektvárky.

Z m r d v ý ch s t á n í

Draft z těžka otevřel oči. Zíral ven z jámy na krčící ho se muže v maskáčové bundě.

Draft byl zakopaný po krk v hlíně.

-“Už sis myslel, že seš mrtvej co? Haha,” ozval se ten v maskáčovém.

Draft mlčel.

-“Ty si byl asi ten nejhorší člověk z města co sem měl tu čest poznat. Největší sobeckej parchant co v okolí kdy byl. Myslel sis, že si jentak umřeš a bude šmitec? Hotovo?”

Draft stále mlčel.

-“Teď budeš mít peklo v těle a budeš tvořit nebe,” řekl chlápek v maskáčovém a vytáhl z kapsy injekční stříkačku.

-“Po tomhle budeš vědět co máš dělat. Dávka je tak na 24 hodin. Pak už umřeš doopravdy.”

-“Nech mně bejt!” Konečně se ozval Draft.

-“Smůla,” zachychotal se maskáčník a jednou rukou podržel lalůček ucha Drafta  a druhou mu za něj vpíchl unjekční stříkačku. 

-“No vídíš, ani to nebolelo.”

-“Cos mi to píchnul?”

-“No radši si ani neptej. Tohle svinstvo jentak neseženeš. Uvolní ti to svaly i mysl. Ale když zatneš, tak se ti svaly vzepřou dvojnásobně. Zkus to.”

Draft cítil, jak se celé tělo zalívá slabostí. Dal pokyn tělu at’ vyleze ven z hlíny.

Měl pravdu, ruka se mu pohybovala skrz hlínu jak nůž dortem. Nakonec vylezl celý. Kuckal a kašlal. Byl celej zaprášenej.

Maskáčník se smál. V ruce držel bouchačku, ale visela dolu. 

-“Povim ti co teď pujdeš udělat. Pujdeš sejmout Horácia.”

-“Ty si se zbláznil. Ani nevim kdo si a mám pro tebe zabít místního narkobarona?”

-“Neděláš to pro mně ale pro dobro u tebe v duši. Víš, že si byl jediný člověk ze kterýho měl Horacio strach? Nevím proč, ale dělal vůči tobě vždy různá opatření.”

-“Takže ty propíchaný gumy od auta? V tom měl prsty on?”

-“Jeho chlapy. Nechtěl abys odjel z města, ale nechtěl ani abys tam byl. DIvný. Asi má už totálně vyfetováno.”

-“Tys pro něj pracoval, že jo?”

-“Stále pracuju. Ale už mně to s nim nebaví. Je zastaralej. Neví co dnes lidi chtěj. Furt jen nabízí herák a morfium. Lidi chtěj kox nebo extáze a dobrou muziku. Tenhle plesnivej dědek už ani neví jakej je rok. 

Je 21. Století. Čas změnit svět.”

-“A jak si jako představuješ, že to udělám?”

-“To je jaksi jedno. Všichni kdo tě znal tě maj za mrtvýho. Myslim, že mrtvýho vochlastu Drafta nikdo podezírat nebude ať to uděláš jakkoliv. A taky už v podstatě mrtvej seš.  Jen technicky ti ještě srdce bude tlouct přesně,” podíval se na hodinky,”23 hodin a 54 minut. Měl bys hejbnout,” otočil záda maskáčník.

-“Jak se jmenuješ?”

-“Jsem tvůj Bůh, dal jsem ti život a taky ti ho vzal. Zbývá ti 23 hodin a 53 minut.”

Draft šel po vysušené zemi směrem ke světlum z města, které mohly být jen pár kilometrů daleko. Stopoval podél okresní silnice dokud mu nezastavilo auto. Nasedl si.

-“Díky. Vyhodil byste mně prosím u Hot wings?” 

-“Jasně. Jste mi nějaký povědomí, neviděli jsme se už někde ve měste?”

Draft sklonil hlavu a opřel si čelo o okno auta u spolujezdce. Koukal ven do noci.

-“Určitě ne. Musel jste si mně s někym splést,” odpověděl nakonec.

Vyhodil ho u přísilniční restaurace na kraji města s velkým neonovým nápisem
 H O T  W I N G Z.

Tady dělali ty nejlepší hot wings v městě. Draft je miloval.

Vyšel po schodech, otevřel dveře a prošel poloplnou restaurací až k pultu. 

-“Ahoj, poprosím jedny nuclear hot wingz.”

Číšnici se protočily panenky a omdlená spadla na zem.

Ihned k ní přiskočili všichni okolo. 

-“Co se jí stalo?” zeptala se druhá servírka Drafta.

-“Omdlela,” odpověděl.

-“To vidím, ale…Nic, zavolejte záchránku. Volej rychlou,” řekla další servírce.

Když si Draft pochutnával na křidýlkách a koukal z okna na venkovní ponuré noční počasí, uvědomil si, že buď omdlela z toho, že ho znala a teď ho měla za mrtvého. Nebo proto, že si objednal ty nejpálivější ze všech možností křidýlek.

Pak mu došlo, že nemá peníze. Nemá jak zaplatit.

Rychle se vypařil ven oknem u WC.

Procházel šedivou ulicí kolem stožárů, telefoních butek, požárních schodů a domovních vchodů.

Přemýšlel kam má zajít teď. Rád by zašel za Kendrou si zašukat, nebo se vožrat do baru. 

Zaplul do prvního, kterého viděl. Už v něm párkrát skončil. Pod Schodama se jmenoval. 

Dřív se tam pod schochama probouzel okraden a pomalován.

Teď tam přišel v plné formě a rovnou na prvního šéfíka u pultu:

-“Viděl si tu Kendru?”

-“Ne. Asi je doma.”

Kedra bydlela rovnou nad barem.

Vzal to k ní po hasičských schodech. 

Skrz okno viděl jak má nohy do V a nějakej chlápek jí fidluje.

Vzal za okno, bylo zamčené, ale víc zabral, jako pomásle jednoduchý zámek vylomil. Okno otevřel s takovým nárazem, že popraskalo.

Cítil jak se mu samy zatahují polámané nehty. Sérum asi fungovalo tak jak mělo.

Uslyšel výkřik Kendry. Její vyděšený obličej zpoza prdele cizího chlapa. Ten se z ní vytáh a otočil zarostlou hlavu.

-“Co to kurva! Úchyle zasranej!”

Vyhrkl a přiskočil k oknu.

Dostal pravej hák a šel rovnou k zemi. 

Kendra znovu vykřikla a ječela dál a smyslu zbavená.

-“Panebože Drafte! Máš bejt mrtvej!”

-“Jak vidíš nejsem, aspoň zatím.”

Vteřina ticha.

-“Ty kurvo! Ještě sem neměl ani pohřeb a už máš jinýho chlapa?!”

Kendra mlčela.

Schovávala se za peřinu.

-“Musim pryč,” řekl Draft a vzal to ven vchodovými dveřmi bytu.

Cestou pošmurnou ulicí přemýšlel co se teď vlastně odehrálo.

Díval se na své už zahojené ještě před pár minutami potrhané nehty. 

Co mu to ten chlap v maskáčovém outfitu vpíchnul?

To má fakt jít zabít Horacia?

Nejdřív se stavil ke kámošovi Fredovi.

Fred byl dobrej.

Byl dobrej v čem si zamanul.

Háček byl ale v tom, že Fred si vždycky zamanul nějakou totální blbost typu budu největší gambler ve městě. Nebo budu největší vochlasta a kurevník ve městě.

Vlastně Fred byl dobrej kámoš všech ve městě.

-“Dlužíš mi prachy ty sráči!”

Votvíral si hubu Fred na Drafta. Byl na káry a mlel zposledního.

-“Tvoje posraná mrtvola mně uvítala do deliría ty všiváku!”

Pokračoval v nadávkách a v mezipauzách zrvacel na zem opřenej jednou rukou o chodbu činžáku.

Draft mlčel, koukal, že tady nic nenadělá.

-“Víš aspoň kde je Horacio?”

-“Jak to mám asi doprdele vědet.”

Fred poblil Draftovi boty.

-“Super. Díky Frede,” poznamenal na odchod Draft.

Zase se vláčel zapadlími uličkami. Přemýšlel.

Co kapka jarního deště to domněnka.

-“Pane Bože!”

Rozlehlo se náhle ulicí. Ženský výkřik.

-“Zloděj! Zloděj!”

Draft instinktivně vyběhl. Na výkřiky reagoval jak na příkazy.

Běžel rovnou za křikem.

Cítil, že se mu nohy rozpínají více než co si za svých opilých dnů pamatoval. Tehdy byl brán mezi živými.

Pár temp sprintu a už stál o několik ulic vedle.

U ženy, která byla okradena a udávala směr Draftovi, kudy zloděj běžel.

Draft si trhal podrážky svých starých špinavých bot.

Jeho rychlost byla abnormální.

Zaběhl za roh a doběhl zloděje na konci ulice.

Už se ohlížel, co ho to dohnalo. To nemohl být člověk.

Draft ho chytl za loket s kabelkou a nastrčil mu nohu před kotník.

Zloděj upadl dopředu a zůstal viset jen za loket, který mu Draft stále držel.

-“Takhle by to nešlo šmejde,” pronesl Draft nad zlodějíčkem, než ho zlámal.

Kabelku odevzal zpátky majitelce.

-“Děkuju mnohokrát pane. Mohu se vám za to nějak odvděčit?”

O hodinu později si Draft zapínal knoflíky na své košili u okna v jejím bytě.

-“To bylo jak o život zlatíčko,” zašeptala mu za zády slečna Edita, jak se mu sama představila.

Draft se oblékl.

Z okna viděl na ulici pod barákem muže v maskáčovém bomberu.

Věděl o co jde.

-“Oživil jsem tě, abys zabil největšího mafoše ve městě, ne abys šoustal babuchy,” tloukl mu hned maskáčník do hlavy.

Draft jen přikyvoval.

-“Existuje na to svinstvo cos mi dal sérum?”

-“Jako, že bys žil i po těch 9 hodinách, co ti zbývaj?”

-“Jo.”

-“Jasně, že ne,” zazubil se chlápek v maskáčovém.

-“Tak jsme tady,” zastavili se před bránou k Horáciově ville.

-“Má tam asi 5 bodyguárdů. Věřim ti, že to zvládneš.”

-“A co zbraně?”

-“To nepotřebuješ…Běž tam a sám uvidíš.”

Draft teda vyrazil.

Horácio si nalil sklenku koňaku do whiskovky s ledem. Pobafal z doutníku a znovu rozevřel noviny na stránce, kde předtím skončil.

Náhle uslyšel  ruch z venku své pracovny.

Lustr se zatřepotal a na vteřinu zhasl.

Horácio se narovnal na svém koženém křesle a podivil se, co se to děje.

“Arnošte!”

Zavolal na svého věrného, který čekal vždy za dveřmi.
Arnošt doslova prolétl dveřmi až k němu na stůl.

Horácio se postavil na nohy a s vystrašeným výrazem se díval na Drafta v potrhaném oblečení.

Rychle otevřel šuplík a roztřepanýma rukama sevřel desert eagl.

Než stačil ale namířit na Drafta, už stál u jeho stolu a vrazil mu takovou facku, že mu vylétl zub.

Pistoli mu vytrhl z ruky i s prstem, který zůstal uvězněn u kohoutku.

Horácio křičel a nadával. Jeho hlas ale pomalu utichal a ladně ho z dálky nahrazovala policejní siréna.

Případ dostala na starosti mladá ale zkušená policistka Fyrová s koncovým číslem 666 na svém odznaku.

Po celé vile objevila se svým týmem jasné důkazy zápasu. Podle informací o Horáciovi tento případ zhodnotila jako válku mafie. Přesto nikde nebyla jediná kulka.

Horáciovi gangsteři byli zohavení na těle tupým nástrojem.

Podle forenzního specialisty to byla obyčejná lidská pěst. Fyrová toto tvrzení odmítla a vydala rozkaz těla znovu ohledat.

V Horáciově pracovně bylo jedno tělo na stole, zemřelo na rozdrcení míchy a vnitřní krvácení do mozku při průrazu dveřmi. V jeho kůži našli částečky třísek.

Horácio byl pověšen za zadní stranu lebky na svém věšáku.

Z levé stěny jeho pracovny byl odstraněn velký a drahý obraz francouzského malíře, za kterým se ukrýval sejf.

Ten byl násilně vypáčen a vyprázdněn.
O jeho obsahu se mohl policejní sbor pouze dohadovat.

Draft ležel celý bledý a konečně opravdu mrtvý na vodní posteli v bordelu. Jeho dvě zaplacené dívky s vystrašeným kvílením vyběhly ven z pokoje.

Udajně se začal dávit z šampaňského, které celou noc pil. Z úst mu šla pěna a oči mu prchaly vsloup.

Chlápek v maskáčové šusťákové soupravě byl ve stejném hampejzu jako Draft. Vzal ho tam za peníze, které donesl ze sejfu v Horáciově pracovně.

Za dobře odvedenou práci si je mohl ve svých posledních hodinách užít dosytosti.

Maskáčník celou noc čekal, kdy se z Draftova pronajatého pokoje ozve křik dívek. Když to konečně přišlo na nic nečekal a vzal jeho tělo do už připravené dodávky a odvezl ho na místo, kde měl být před jedním dnem pochován na vždy.

Šanci jakou dostal Draft i po své smrti byla více než božská, za to jaký život vedl.

V í  o  n i ch

Stál na terase v nejvyšším patře luxusního hotelu St. Maria a rozhlížel se po noční obloze, kterou svištěl mírný vítr. Lehce ševelilo a kapky studeného deště mu padaly na jeho šedivý kabát, ze kterého zrovna vyndal další cigaretu a zapálil si jí stříbrným zippákem. Opíral se o zábradlí levou rukou, z jejíchž kloubů mu kapala krev na mokrou podlahu terasy. Velký měsíc krásně svítil a dodával mu pocit hektické euforie. Za ním z otevřených dveří, které vedly do obýváku, kterého většinou navštěvovala smetánka, hrála povědomá melodie. Nebyla povědomá. Znal jí. Pravou nohou, kterou před necelou hodinu rozkopl dolní čelist jednomu kriplovi, poklepával do rytmu. Viděl do pokojů hotelu naproti tomu na kterém právě přemýšlel o tom co udělal. Nelitoval toho. Jen si to pořád dokola přehrával v hlavě. Povšiml si, že v jednom z protějších oken hraje na velké LCD porno, které se právě blížilo k vyvrcholení. Už mu z uší zmizel zvuk sirén, které mu před ani ne minutou ještě dělali v hlavě bordel. Věděl, že jsou od něj ještě tak dvě patra pod tímhle. Než sem vrazí po krk ozbrojená jednotka, zbývá mu čas zapálit ještě jedno cígo. Dokouřený ale přesto ještě doutnající filtr vzal do dvou prstů a odcvrnknul ho napospas několik desítek metrů dolů.

Chvilku koukal, jak letí, dokud se mu neztratilo z dohledu. Sáhl do náprsní kapsy a vyndal krabičku černozlatých máček. Zbývaly mu dvě. Jedno vyndal a umístil si ho mezi rty. Zavřel krabičku a zastrčil ji zpátky. Ze zadní kapsy u svých uplých hnědých kalhot se sníženým rozkrokem znovu vytáhl zapalovač. Palcem pravé ruky jej otevřel a škrtl. Když se z cigarety začalo

dostatečně kouřit škubnutím ruky ho zavřel a zandal zpět, odkud ho vytáhl.
Měl v krku opravdu sucho, ale nevadilo mu to. Myslel, že to bylo tou sračkou, co mu podstrčili místo koxu. Měl po ní opravdu sílu. Nejen fyzickou ale i psychickou. Nikdy o tom neslyšel, ale budiž. Párkrát potáhl a už slyšel dupání na chodbě a zmatené hulákání. Bouchání do dveří a následné policejní proslovy, kterým nerozuměl kvůli hlasité hudbě.
„FUCK THE PAIN AWAY!“ Ozvalo se z přehrávače v okamžiku, kdy policejní beranidlo dopadlo na dveře apartmánu a rozrazilo je. Následovaly flashbacky. Bylo mu to jedno, počítal s nimi.

Před hodinou
 
Vystoupil z hotelového výtahu, v nejvyšším patře budovy. Zašel za roh a došel ke dveřím, za kterými už na chodbě byla slyšet hlasitá hudba. Hardstyle podle jeho odhadu. Mířil sem rovnou z klubu, kde tohle hrálo celou dobu, co se v něm zdržel. Zorné pole měl o něco širší než normálně. To bude tím koxem, pomyslel si. Zabouchal na dveře a podíval se skrz kukátko. Na druhé straně uviděl něčí zelené oko. Dveře se otevřely. V to doufal. Vlastně to věděl. „Co tu chceš?“ zeptal se zelenooký. Místo odpovědi mu rovnou přistál prst v jeho momentálně ne už zeleném oku. Začal vřískat. Náš hrdina, Zoid, ho chytil za hlavu a švihnul s ní o prosklenou skříň, co byla vedle něho. Řev přestal. Jeho místo nahradilo pár výstřelů z automatické pistole, kterou držel jeden blbeček v kvádru. Netrefil. Muž v šedém kabátě mu

chytil hlaveň zbraně a trh. Zůstala mu v ruce i s jeho ukazováčkem. Chlápek se na něj nevěřícně podíval. Víc nestihl. Zoid mu zarazil hlaveň do krku a táhnul ho čelem před sebou do obývacího pokoje. Všichni už měli v rukách zbraně a mířili na ně. Věděl, že to tak bude. Dřív než se všichni vzpamatovali, kdo to tam stojí se zbraní v hubě, ozval se výstřel. Zoid zmáčkl spoušť. Kulka proletěla skrz krk kravaťáka a zastavila se až v hrudi jednoho z těch sviní, co dnes v klubu unesli jeho holku. Zbylí čtyři začali střílet v přesvědčení, že toho frajera v hnědých kalhotách bez problému zlikvidují. Špatně přehodnotili situaci. Dřív než kravaťák s prostřeleným krkem ze vnitř stačil dopadnou celou vahou na zem, byl už Zoid u nejbližšího z nich a vymlátil mu pažbou do hlavy díru o velikosti tenisového míčku. Omítka lítala všude po celém pokoji, kvůli projektilům kulek zavrtávajícím se do
malebných zdí smetanové barvy.

Zoid se schoval za jedno z křesel a kotoulem se ocitl u nohou jednoho střelce. Daroval mu pěstí do rozkroku. Muž se sesunul na zem a chytil se za svoje mužství. Zbylí dva přebíjeli. Na nic nečekal a rozběhl se k tomu, který si ho už všiml. Srazil ho na skleněný stůl, který se nacházel uprostřed pokoje. Všude byly střepy. Zoid rychle jeden velký pevně uchopil, ale ten se mu zlomil v ruce a rozpadl se na malinkaté střípky. Tomu ale nevěnoval pozornost a dlaní plnou střepů nandal facku tomu sráčovi pod sebou, který se už chystal vystřelit jeho poloautomatkou namířenou na Zoidovo břicho. Neviděl ji. Ležel na ní. Jen věděl to. Muž se zajíkl střepamy v obličeji a ústech. Zoid se opřel pěstmi obou rukou o jeho hruď a vyskočil na nohy. To už poslední ozbrojenec na něj vystřelil svým desert eaglem. Zoid to věděl. 

Jedním lehkým krokem si stoupnul na tvář ležícího muže a tak mu zamezil poslednímu

vydechnutí. Odrazil se a vahou celého těla narazil posledního stojícího muže na zeď za ním. Přes hlasitou hudbu nebylo slyšet prasknutí několika obratlů. To už stojící Zoid stál se sebejistě rozkročenýma nohama a naťatými svaly. Muž sjel po zdi pomalu dolů sedmo na zem. Z úst mu tekla slina. Bez známek života. Ale Zoid věděl, že ještě žije, že je jen ochrnutý. Možná byl ten chlap opravdu hodně zlý, ale teď přišla ta otázka kdo bude vetší zrůda a jakým činem si to ocenění netvora zaslouží. Zoidoví to bylo popravdě jedno. Zaťatou pěstí mu dal takovou ránu do hlavy, až se nepochopitelně zastavilo až o zeď skrz hlavu. Zoid ji znechuceně vytrhl a poodstoupil. Rozhlédl se kolem. Všechno to proběhlo do ani ne necelých dvou minut. Snad ještě míň. Podíval se na zapnutou televizi, kde byl nastaven playlist. Právě dohrála skladba Bass Boom od Psyko Punkz, která ho doprovázela celou touhle šlamastikou už od chvíle, kdy zaklepal na dveře od pokoje. Náhlé ticho. Uslyšel, jak někdo naříká. Byl to ten, jak podle všeho přišel o svoje mužství. Držel se v rozkroku

za kalhoty nasáklé krví a kvílel v neskutečných bolestech.
 „Kde je?!“ zeptal se Zoid a klekl si k němu.
- „Prosim, nech mě být! Řeknu ti všechno.“
-„ Tak dělej zmrde.“
-„ Je zatím v našem baru Evil Angel, kde ji zdrogujem a pak odvlečem do jednoho skladiště. Tam pak zítra ráno kolem osmé přijede černá dodávka a odveze ji i s ostatníma. Víc opravdu nevim. Prosím nech mě. Jsem jen poslíček.“
-„Jsi psí sračka a ne poslíček. A teď mi řekni, co jste mi to v tom klubu prodali za sračku. To asi není kokain viď? Hm?!“
-„Není to kokain. Je to nová droga na bázi koxu. U 95% lidí co to požijou, to má fungovat podobně jako kokain ale má to delší účinek a po vyprchání lidi naprosto odpadnou. U zbylých 5% to rozvijí intelekt a fyzickou sílu. Teda ne uplně rozvijí. Každej člověk má svojí fyzickou sílu nějakym mentálním zámkem omezenou. Ta droga ten zámek po dobu její činnosti jakoby odbourá. A u případu jako jsi ty to má i minimálně třikrát delší účinek, než normálně.

Další účinky jsou nadměrná agrese a abnormální sucho v držce.
Říkají tomu 6I. Je to zatím v testovací verzi a snadno se to dá splést z koxem. Víc opravdu nevim. Věř mi!“
-„Ty čůráčku.“
Zoid vstal. Usmál se mu do obličeje.
„Chudáku, přece už by tě nebavilo žít se zkriplenym pérkem ne?“
Zasmál se a špičku své conversky mu zarazil pod dolní čelist.
Kastrant jen zachrčel.
Zoid si všiml otevřené terasy. Vešel na ni. Tak krásné panoráma na celou Maltu ještě neviděl. Až na pár dalších vysokých hotelů, které mu lezli do výhledu. Připadal si jako Hulk. Skočit a zničit je až do samých útrob.
Ve vnitř znovu začala hrát hudba.

Čtyři členové policejní jednotky se vyhrnuli ven z oblaka slzného plynu a začali prozkoumávat celý apartmán. Zoid slyšel jen huhlání.
 V klidu si dal další potah z cigarety.
„Hej! Na kolena a ruce za hlavu!“
Uslyšel za sebou z nenadání. Věděl, že jsou

jenom čtyři. Věděl, že na něj všichni míří zelenými lasery na svých samopalech a nehezky si ho prohlížejí skrz své neprůstřelné helmy.
Dva si ho obešli z pravé strany a zbylí dva zleva.
Poslední pošluk.
Padající ještě hořící cigareta.
Pohyb.
První vpravo letěl přes zábradlí. Ozvaly se výstřely. To už ale byl Zoid u dalšího z nich, chytil mu ruku a rotací sním švihnul do jednoho  číhajícího vlevo. Popadali jako kuželky. Mávnutím ruky strhl stojícímu střelci pálící zbraň směrem k zemi. Salva ozbrojenci prostřelila chodidlo. Ochromený bolestí si už nevšiml letící dlaně směrem jemu na obličej schovaný za hledím helmy.
Než se ozval další výstřel Zoid se snažil vyndat zaseklou ruku z helmy. Ucítil pálení na levém stehně. Schytal to. Trhl uvízlou rukou a nyní už zbytkem helmy zasadil jednu ránu do těla střílejícímu nepříteli. Ten zavrávoral a ztratil rovnováhu. Zoid si mezitím pomohl druhou rukou při seškrabávání půlky helmy a zbytku hlavy

jejího nositele druhou rukou. Ozvala se další salva.
Zoid věděl, že ho nezasáhne. Věděl to. Sehnul se a uchopil střelci obě nohy. Podrazil ho a máchnutím jím mrštil o zeď. Sprška krve obarvila monotoní noc.
To už stál u posledního. Ten na něj jen nečině koukal a upoceným ukazováčkem se snažil nahmatat spoušť.
Pozdě. 

Zoid mu jako by nic vyndal zbraň z rukou. Zahodil jí.

 Poslední člen policejní jednotky couval dokud nenarazil na teď za ním.

 Zoid věděl, že se bojí. Sundal mu helmu. Zvedl ho do vzduchu jako nic.
Zadíval se mu do očí. Policista zrychleně dýchal. Pak už jen dal oči sloup a omdlel.

Zoid ho pustil na zem. Rozhlédl se. Půlka hlavy jednoho z jednotky na něj koukala tak provinile, že se raději otočil a vešel zpátky dovnitř. Věděl kam jít. Pro svou milou.
Na přehrávači se zapnula další pro něj povědomá melodie.
Vyšel ven z apartmánu.
Nezavíral dveře.

Vešel do výtahu a zmáčkl tlačítko přízemí.
Vytáhl poslední máčko a zapálil si ho svým zippákem a s úsměvem se koukal na cedulku s nápisem: Zákaz kouření.

M A T R U I Ť Á K

Probral jsem se na hajzlu. Blil jsem do mísy. (- 40 HP)

Vlastně se mi udělalo docela líp. Paradoxně. (+5 ST)

Ještě chvilku jsem se koukal do hajzlu, zdálo se mi, že se mezi těma blitkama třpytí zlato. (+10 luck?) Sáhl jsem tam a rozhrábl kašovitou hmotu. Nic tam nebylo, jen z tý díry do kanalizace vyplulo hovno. (luck missed, - 10 happiness)

Tak nic. Vyhrabal jsem se z kabinky a umyl si ruce a obličej. Potřeboval sem se vyfrešit. (+5 HP)

Vypastil jsem pánský hajzly a zamířil k baru. Byla tam fronta a ti co se nacpali k baru se tam mezi sebou strkali a snažili se překřičet jeden druhého, aby zrovna je barman vybral. Samozřejme se dostalo na každého. Tedy i na mně.

-“Dělej dám ti dýško!” Křičel sem na barmanku. Tu to zaujalo a tak sem si hned po první minutě u baru objednal cocacolu. (+25 HP) Nechal sem jí celou stovku.

 (- 100 ps)

Rozhodl jsem se jít se nadýchat čerstvého vzduchu na vnitřní zahrádku podniku Lávka v Praze, kde jsme měli maturiťák.

Zahrádka byla ve tvaru výběžku do řeky Vltavy, s výhledem na osvícený Pražský hrad a mnoha romantickými dvojicemi nebo partou vožralů. Já byl už přepitej.

-“Domynyku! Pojď sem!” zavolala na mně spolužačka a mávala při tom rukou, jako by si mně přitáhla. Bylo tam víc lidí ze třídy. Všichni vopilý. Kluci tam hulili brko a něčemu se smáli.

-“Proč máš jen colu?” Zeptala se ta spolužačka - Vanesa.

-“Byl sem blejt. Je to dobrý na žaludek,” odpověděl jsem.

Rozesmálo jí to. To mně potěšilo, protože se mi její smích líbil. (+ 10 CH)

-“Honem kluci! Brko! To ti zpraví žaludek,” podala mi už polovičního jointa od spolužáků a usmála se na mně. Skoroláska. Každej má svoji temnou stránku.

Opravdu se mi udělalo líp. (+10 HP) Už sem byl zase v normálu a mohl jsem se normálně bavit s lidmi. Byla to prdel, co vám budu vyprávět. Pak ale přišel nějakej cizí kluk, jestli nemáme nějaký i jiný věci než jen trávu. To nás pobavilo. Všichni jsme byli ze stejný školy - obchodky.

Vzal jsem si ho jako první stranou, protože sem mu byl nejblíž. Vytáhl jsem z kapsy sakl s molly a nechal si ho to prohlídnout. Byly to dablovaný koule růžové barvy a kvádrového tvaru s vyraženým býkem na čele. Značka Redbull, dodané z Holandska přes darkweb.

-“Ty krávo tu musim mít!” Rozzářil se obličej mého zákazníka.

-“Za 3OO jedna,” nahodil sem cenu do větru.

Chtěl smlouvat ale neměl šanci.

Rovnou si jí hodil do krku ale byla tak velká, že se mu tam zasekla. Neměl ani zápitek. Sáhl po mé cocacole ale já si jí stačil ochránil dřív.

-“Nejdřív love,” řekl jsem mu klidně.

On, s bezmocnym výrazem rychle vytáhl peněženku a podal mi dvě bankovky. 

(+ 300 ps)

Colu sem mu přátelsky podal a nechal ho ať si to v klidu zapije.
Mám rád pořádek. 

Ještě mi poděkoval a odešel se bavit. Já zůstal a zapálil si cigáro. Kolem bylo dost lidí. Nejblíž mně mý spolužáci ze třídy a pak dál z dalších tříd. Byl jsem v uplném středu. Pak mi došla jedna věci. Rovnováha ve společnosti. (+40 INT)

Jako jing a jang. Částl lidí dělala hroznej bordel, řvala a chlastala. To byli mý spolužáci ze třídy okolo mně. Za nimi spolužáci z jiných tříd a ti byli v klidu až zas na jednoho za jejich zádami, který se snažil upoutat pozornost. Já byl taky v klidu, jako proč se stresovat žejo. Sem na párty. 

Vožralý lidi dělaj největší bordel. A je to z jednoho úhlu pohledu dobře. Dopadaj na ně pak sankce. Ať už morální kocoviny nebo klasické kocoviny, tak může bejt i jiná, třeba, že tě někdo dokope,  za to, že mu hrabeš na holku. 

To ovšem neni můj případ. 

Pokud jde o holky, vždy si dobře rozmyslim do koho investuju svůj čas.

I peníze.

Love drugs , fuck girls.

To bylo natagovaný na nějký stěně a mně to docela dostalo.

Dostal jsem chuť taky na tu extošku. 

Ale nevěděl jsem jestli to za to bude stát.

Musel jsem nejdřív obhlídnout klub.

Spolknul jsem jí  zapil kolou. Hned jsem cejtil, že to bude stát za to.

(+ 5 ST/Sec, + 20 CH)

Byl jsem přeboostěnej, každej to na mně viděl. Redbully byli top.

Šel jsem tancovat. Byla to jízda na kterou do konce života nezapomenu.

Vim, že jsem se probral ve školní tělocvičně ještě s dost lidma. Vypadal jsem příšerně. (- 50 CH)

Ale je pravda, že každej tam byl moc. Lidi sjetý a hráli basket, fotbal. Nebo chlastali.

Bylo asi 8 ráno, venku chcalo. 

Extoška už mi dojížděla (- 100 ST) a já potřeboval aby byl můj dojezd smooth.

Motal jsem si brko. Tenký, ale dlouhý.

Zapálil jsem ho v tý tělocvičně, všem to bylo fuk. Nebyla to tělocvična naší školy a z naší školy tam nebyl nikdo. Jen já, maturant a pár dalších fetek.

Vodhulil jsem to skoro celý sám a šel si zaházet výkrutbasket. Šlo to, jen ty střely byly fakt pokroucený.  Jestli by si měl něco čtenář odvést z týhle povídky tak jedině - kalby jsou povinnost, ne zásluha.

S K A L P

Byl uprostřed městečka duchů, někde v poušti v přesném středu mezi Amerikou a Mexika.
Lítalo po zemích seschlé klubko hadů a vlál horký vítr.
Generál kavalerník s kloboukem na hlavě šlapal sypkým pískem v záváté ulici mezi budovami s rozpadlími zdmi.
Mířil do středu města duchů do starého saloonu. Byl to vždy ten dům, který se dal svými rozměry rospoznat už z dálky.
To náměstí už stejně znal. Byl tu před 20 lety. Celé se mu to tu zdálo jako de ja vu.
Tehdy tu utíkal s pochodní, kterou hodil na střechu.
Za ním se rozkřičel dav dalších jednotek.
Všude bušili výstřely zbraní. Svou Winchestrovku si sundal z ramena a sestřelil nějakého kovboje na terase u vhodu do hospody. Teď tam ležela kostra v otrhaných hadrech s už rozkřápěnými kostmi.
S nezvyklým pocitem, že je sledován se otáčel kolem dokola. Stačil se ohlížet.
Vešel s vrzáním dřevěných prken dovnitř.
Už tam seděl. Ve svém velikém sombréru. Zdálky to vypadalo, že tam sedí pouze to sombréro, ale byl tam u stolu.
Muž s tváří na každém rohu ulic v městech od území linie dál nahoru na sever po celém státě.
Odměna na jeho hlavu byla příliš vysoká, než aby to na něho nekdo další zkusil než jenom generál.
 Pravděpodobnost, že tu na někoho dalšího narazí byla minimální.
Slýchával, že na tohodle Mexičana byl každý krátký.
Těžkými přesnými kroky s kovovými ozubenými koly na patách řinčely.
-,,Mohu si přisednout?”
Zeptal se, když se zastavil asi metr od stolu.
-,,Sí gringo,” odpověděl mu stále schovaný pod kloboukem.
Generál sťal svůj klobouk a položil ho na stůl. Odhalil tak svůj dlouhý cop.
Posadil se.
Na stole vedle jeho klobouku stála skleněná láhev od tequily.
Zvedl ji a přihnul si z ní ten muž v ponču.
Hrdlo lahve se oblepilo rty zarostlé knírem.
Generál ze své kapsy vytáhl placatku a odšrouboval ji.
-,,Slyšel jsem, že po tobě šla tlupa lovů lebek,” řekl a generál a poté se napil brandy.
Mexičan položil láhev znovu na stůl.
-,,Sí, jejich lebky jsou v řadě vysázené na kůlech několik mil východně odsud,” řekl klidným hlasem Mexičan.
Následovala vteřina ticha, která provlála stejně jako vítr celou budovou a udělala generálovi husí kůži na zádech.
Vytáhl kovovou krabičku a otevřenou ji položil na stůl. Byla plná doutníčků.
Jeden si vzal a zapálil. Druhou rukou udělal gesto, aby si mohl muž v sombréru nabídnout.
Vzal si take Eden do ruky a nechal si ho připálit od sirek generála.
-,,Šli po mně i lovci tváří,” dodal nevzrušeně.
Pobafal si z doutníčku a vyfoukl oblaka v kruhu. Pomlaskal si chuť tabáku.
-,,Teď jejich seschlé tváře vlají v divokém větru prérie západně odsud podél seschlých stromů, na které věšela apače kavalérie,” dořekl a odhrnul svůj kabát u boku, kde měl čestné místo jeho nůž v pouzdru z chřestýší kůže.
Generál také vyfoukl a zchladil si hrtan lokem z placatky.
Maxičan se také napil své tekutiny.
-,,Co za muže obstojí i proti desetinásobné přesile?”
Zeptal se generál kavalérie.
Mexičan odpověď znal. Své jméno nechal společně s dýmem doutníku povalovat v ústech.
-,,Pouze Satan,” odpověděl generál dříve než jeho nemesis.
Znovu se rozhostilo ticho a pouze vítr provrzal dveře od saloonu.
Mexičan si zvedl sombréro, jenž mu stínilo obličej.
Otočil svou hlavu ke generálu a s úsměvem vypustil do místnosti ty slova.
-,,El Diabolo, ha,” zapil to obsahem skleněné flašky a nasál doutník.
Vypadal stále takový, jak si ho generál pamatoval. Pouze ten knír s vousy a dlouhé vlasy. Jinak měl stále stejně dětský obličej a velké lesklé oči jako před 20-li lety.
Psanec vyfoukl.
I generál mu připadal poměrně podobný, jako před tou dobou, kdy napadl i toto město vojáci kavalérie.
 Tehdy mu bylo 13 let.
Jeho otec vlastnil tento saloon.
Dokud sem nepřišla kavalérie, tak tu bylo pohodové žití každý den - kabaretní veselky a hazard.
-,,Zahrajeme kostky?”
Vytáhl i bez odpovědi protistrany dvě kostky odnikud z rukávu a hodil s nimi na stůl.
Hadí oči. Dvě jedničky.
Zaskřehotal se, jeho šílený smích se rozprostřel po celém saloonu i mrtvém městě.
Generál si přihl z placatky a ze zkřiveného výrazu úst vypustil kouř. Vzal obě kostky do jedné ruky a zatřepal. Hodil.
Dvě šestky.
-,,Moje číslo,” okomentoval Mexičan v sombréru.
-,,Třetí mám tady,” stáhl si rukáv na levé ruce. Měl v jizvách šest teček ve stejném tvaru jako na kostce. Generál to zapil.
-,,Tvůj zkaz, co si mi poslal,” nasál doutník.
-,,Kdo ho psal?” Dodal po vyfouknutí.
-,,Nejprve jsem to donutil napsat tvého syna, svou vlastní krví, ale nedalo se to číst, ukázalo se, že to byl levák. Musel jsem to přepsat já sám,” odpověděl.
-,,Kde ses naučil psát?”
-,,Má matka i otec byli velmi úspěšní lidé, dokud ses tu neobjevil ty i se svou kavalérií, která to tu celé zničila,” vyložil Mexičan na stůl to co měl na srdci.
Přišlo ticho.
-,,Pověs mi, trpěl můj syn?"
Zeptal se generál při vzpomínce na balík, který obdržel.
Malá dřevěná krabička a v ní utržená levá ruka i s kusem pergamenu popsaným krví s časem i místem setkání.
A teď tu seděli.
Mexičan jako odpověď vyfoukl kouř doutníku.
Trpěla má matka ze ztráty manžela zásahem do hlavy a sama zemřela s dvěmi kulkami v břiše?”
Napil se z láhve.
Generál se také napil. Držel v sobě potlačovanou zlost. Bylo to na něm vidět každým coulem.
Z jeho zkušenosti poznal, že jeho synovy byla ruka utrhnuta, ne useknuta.
-,,Jak si mu ji utnul?”
Ptal se generál.
-,,To zůstane pohřbeno společně s ním,” odpověděl Mexičan.
Generál vycenil zuby zlostí.
-,,Pověs mi, kde je pohřben můj syn?”
-,,Brzy se k němu připojíš, buď trpělivý,” foukl mu kouř doutníku do obličeje mexičan a típl ho doprostřed stolu.
Poté vstal od stolu a pomalu si to špacíroval ke dveřím saloonu.
Generál do sebe otočil poslední kupky z placatky a opilých rozevlátými kroky ho následoval.
Ještě si vzal ze stolu svůj klobouk. Musel se pro něj vrátit.
Opilými kroky vyšel ven na zavátou ulici, kde občas vyčnívaly kosti mrtvých, které nikdo neuklidil.
Muž přezdívaný El Diabolo v sombréru už stál na svém místě duelanta.
Generál došel na své místo naproti.
Měl rozevlátý postoj, jak se do něho opíral vítr.
Náhle si toho všiml.
Mexičanův postoj byl tvrdý až strnulý.
-,,Vážím si duelů, je to čest všech zůčastněných. Je to poslední opojení před možnou smrtí. Nejradši mám a vždy sem měl brandy. Ty rád tequilu, všiml jsem si,” mluvil opile generál s rukou na koltu.
-,,To nebyla tequila,” řekl Mexičan.
Generál vytřeštil oči.
-,,Meskalinový čaj,” dodal a v tom momentě udělal pohyb do strany, který generál nestihl zaregistrovat a tak i jeho rychlá cvičená s koltem vystřelila mimo.
Za to Mexičanova mířená rána zasáhla svůj cíl.
Generál se zkřivil v opilectví i bolestí zároveň.
Uprostřed těla se mu rozpil rudý flek.
Kulka zasáhla žaludek.
Mexičan se divil, že z něho nevytekl alkohol, který tam před chvíli nálil.
Generál vpustil svou zbraň a klesl na kolena.
Chytil se za břicho a u opileckého znecitlivění mžoural na své zkrvavené dlaně.
Poté vzhlédl k svému sokovi.
Ten se pomalu ale jistě blížil společně s narůstajícím větrem písečné bouře.
Odvlál mu klobouk z hlavy a obnažil jeho cop.
El Diabolo došel až k němu, vytáhl svůj nůž a druhou rukou chytil generálův cop.
Poté udělal jeden souvislý řez zpod copu směrem k sobě. Poté udělal jeden souvislý řez zpod copu směrem k sobě. Po čele generála se roztekla krev a on paralyzovaný absolutní bolestí padl na svůj bok k zemi. Mexičan došel po boku odkapávajících kapek krve ke vchodu saloonu a na stěnu nad kostlivce nabodl svůj čerstvý skalp s copem na zeď svým nožem.
Poté se před písečnou bouří schoval do útrob saloonu jeho předků uprostřed městečka duchů.

M i s k a t o n i c k ý
k a m p u s

Tak jako každý univerzita tak i ta Miskatonická měla svůj kampus.
Zde jsem poslední ročník svého studia zajišťoval společenské události pro mladší i stejně staré studenty.
Vždy mě bavilo se spíš o events starat a pořádat je, než se jich účastnit, i přes to jsem skoro vždycky byl jejich součástí alespoň jako naslouchávač, který se staral o stav zúčastněných nebo jsem měl také pod kontrolou zásobování.
Tu noc,  uprostřed podzimu si velmi dobře a detailně pamatuji.
Tehdy se u nás v Arkhamu objevila partička teenagerů či mladých lidí. Záleží, jak se berete, ale byli stejně staří jako my studenti.
Zprvu si jich nikdo ani nevšiml, že by to byl někdo mimo univerzitní půdu, jenže jak studentská párty odbíjela stejně jako ručičky na hodinkách, tak se dostavila chvíle, kdy jsme v salónku studentského kampusu skončili my, jen ti, kteří byli ti nejvytrvalejší v probdívání noci ať už ti z univerzity nebo mimo ni.
V očích jim bylo vidět, že se sem nepřišli jenom pobavit a okusit studentskou párty na půdě Miskatonické univerzity zde v Arkhamu, které jsou svými večírky proslulé.
Samozřejmě jim šlo jen o to, co jsme si všichni mysleli.
Akademický výzkum.
Substance.
Miskatonickou laboratoř.
-,,Zaslechli jsme, že tady na univerzitě máte volný přístup do laboratoře,” promluvil ten nejodvážnější z nich.
Vypadal obyčejně, džínové kalhoty i bundu a nestříhané ale upravené blond vlasy.
-,,Fetky zasraný!”
Zatemnil kortizol mozek mému spolužáku Tokkarelovi. Byl už moc dlouho pod vlivem.
-,,Neunáhlujme se!”
Uklidnil jsem ho pohybem ruky. Poté jsem svou pozornost opět upřel na naše hosty.
-,,Překvapuje mne vaše drzost i odvaha zároveň, vstoupit na půdu Arkhamu, města, které svým pouhým názvem děsí lidi po celém světě. Co si od návštěvy tady slibujete? Od koho jste se dozvěděli o naší laboratoři?”
Promluvil jsem k jejich vůdci, či osobě, která věděla po čem touží a už jen to ji dávalo ten plamen v oku.
Pokud to tedy nezapříčinilo něco, co měl v krvi.
-,,Chtěli bychom vyzkoušet něco, co tu máte. Naše substance už nám nic nedělají. Jsme ochotní zaplatit kolik si řeknete. O vaší laboratoři jsme se dozvěděli od nejistého zdroje, který sem chodil před spoustou let,” odpověděl ten blond vlasatý kluk a položil na stůl své finance.
-,,Pokud nějaká z nich uspěje, uvedeme ji na trh jako novinku,” v zápětí dodal.
Chvíli jsem jen mlčky otáčel se svým prstenem ve tvaru chapadel na pravém ukazováku, než mi přišla správná slova na jazyk.
Braní substancí dnes už není žádné tabu. I mimo experimentální svět miskatonické laboratoře i celého území univerzity, dalo by se říct po celém světě, je už známo, že je naprosto běžné něco požívat a to nejen během jakýchkoliv příležitostných událostí, ale i v běžném dění. Od vitamínů a potravinových doplňků přes prášky, energetické potraviny po výrazněji návykové látky od běžných až po ty téměř neznámé.
-,,Miskatonická laboratoř poskytuje pouze látky svým studentům v rámci výzkumu parapsychologie, nikdy nebyla předmětem obchodu nebo zneužívání ve prospěch veřejnosti,” vysvětlil jsem s očekáváním, že tím tato celá trapná situace skončí.
Mýlil jsem se.
Až v tu chvíli jsem si všiml společného znaku vytetovaném na obličeji a to karetní znak kár.
Malý červený kosočtverec. V další moment všichni členové gangu ukázali svou zbraň, z mého vzdělanějšího pohledu to byla jejich slabost.
Někteří měli střelné zbraně, někteří pouze ruční, jako boxery či nože. Každý z pěti členů jejich gangu jinou.
Studentů v místnosti bylo včetně mně dva páry. O jednoho měli navrch.
-,,Stále jsme ochotni vyjednávat a dokonce zaplatit,” promluvil hlasitě jejich vůdce.

Dostali jsme plnou Gucci tašku bankovek na náš stůl uprostřed místnosti, za to, že dva z nich vezmu do laboratoře.
Nemohl jsem odmítnout i přes to, že ty zelené papírky neměly zdaleka ani způlky duševní cenu toho, oč si žádali.
Zbylý členové zůstali v salónku, zbraně schovaly a snažili se dělat, že vlastně žádné nemají.
Pouze ale jediný člověk uměl tu trapnou situaci rozbít - Tokkarel.
-,,Co nejradši fetujete?”
Zeptal se opile a došel k té brašně plné hotovosti a začal se v ní přehrabovat. Byla až neskutečně plná.
-,,Já peníze,” odpověděl i on sám po chvíli.
-,,Je v ní přesně milion dollarů,” upozornil ho nějaký Afroameričan.
-,,Super, za to univerzitě koupíme něco,” začal se smát jak pominutý Tokkarel.
-,,Možná statek! Budeme tu mít ovce, koně, krávy!”
Smál se dal nahlas opitý alkoholem i mocí peněz.
-,,Já myslela, že jste ta univerzita s těma příšerama,” řekla jedna holka s asijskými rysy.
-,,Jo to my jsme. Je založená samotným H. P. Lovecraftem!”
-,,Cože? ”
Divil se Afroameričan.
-,,O něm jsem slyšela, že byl prý rasista,” ozvala se znovu ta asijská holka.
-,,Cože rasista?"
Divil se Tokkarel.
-,,Byl to především spisovatel a to ohromný!”
-,,Houby!”
Zvolala ta poslední z ozbrojeného gangu. Měla havraní vlasy a zarosený nos.
-,,Vidíte tady všude ty knihy po pokoji? Ty jsou napsané jím a dalšími autory, kteří vynikali v psaní weird fiction. Znají to celé generace,” snažil se vysvětlit Tokkarel.
-,,Museli brát hodně drog, než tohle všechno sepsali,” řekl ten afroamík.
-,,Jo no! Byli to feťáci,” řekla ta asijská holka.
-,,Spisovatel, rasista, feťák, nejsou to všechno jenom přece nálepky?”
-,,Spisovatel je povolání,” ozval se další student v místnosti.
-,,Ano Huji, ale nebudeme to řešit teď, ok?”
Reagoval na něj Tokkarel.
-,,Ok,” povzdechl si Huji.
-,,Myslíte si, že kdyby byl Lovecraft opravdu rasista, tak by tu nechal studovat Hujiho? Nebo tady Sophiánu?”
Ukázal na poslední studentku v místnosti s kudrnatými vlasy a zapáleným bluntem.
-,,Nebo, že by vás tady jen tak nechali v kampusu s dalšími studenty?”
Pokoušel je dostat Tokkarel svými otázkami, které je měli dovést k otevřenému myšlení.
 Bohužel na něm bylo vidět, že je v dosti podnapilém stavu a tak to nemělo takovou efektivitu, jakou si představoval.
-,,Není to tak, že by něco brali, prostě vědí, co mají vyjádřit,” vyřkl se.
-,,To teď mluvíš o těch spisovatelích?”
-,,Ano, o spisovatelích obecně,” vyjasnil.
-,,A jak to víš? Ty seš nějaký moc chytrý studentíku,” plivala jet ta havranovlasá holka.
-,,Máme na kolejích také spisovatele, toho, co šel s těma dvěma od vás do laboratoře a vlastně s ním dost trávím čas, protože mně jeho práce fascinuje.”
-,,Cože? Ten kluk je spisovatel? No to nemyslíš vážně!”
Nechápajíc nic bujel afroamík.
-,,Jo. Vlastně tahle univerzita je na to specializovaná, ale dělat to doopravdy budou jen ti opravdu nejlepší z nás. Ale Domynick, on je genius. On vytvořil nereálnou fikci.”
-,,Nereálnou fikci? Co to je?”
Zajímal se dál afroamík.
-,,Je to v podstatě spojení reálné fikce, tedy fikce, ve které se objevují reálné knihy, a malířského umění. Pak ještě dalších pár detailů, ale to už bych vám řekl asi moc.”
Mimo-univerzitní trojice jen mlčky a nechápajíc nic přihlížela.
-,,Kde je s těma substancema?”
Nakonec ze sebe vyrazila ta holka s havraními vlasy.
-,,Každou chvíli by tu měli být,” odpověděl Tokkarel.
-,,Proč, když je toho tolik, tolik materiálu ke zpracování, taky podle těchto knih nenatočí filmy jako u Stephena Kinga?”
Zeptal se afroamík.
-,,To protože King je king,” vykecal se ze situace Tokkarel po svém, tak jako vždy.
-,,Knihy jsou nejlepší předlohou!”
Dodal, jak jsem ho naučil.
-,,Kdybych chtěla napsat nějakou knihu, jako je tato,” ukázala asiatka na jednu z nejtlustších v místnosti vůbec.
-,,Kolik čeho bych si musela dát?”
Dodala otázku.

Zdálo se, že to nepochopila, zamyslel se Tokkarel.
-,,Uvidíme, co donese Domynick,” odpověděl ji alespoň nějak.
-,,To je kdo?”
Zeptala se znovu.
-,,Ten, co šel s těma dvěma od vás do laborky,” vysvětlil Tokkarel.
-,,Na internetu jsem se dozvěděl, že je na to účinná boží molekula,” vyslovil se Afroamík.
Tokkarel se rozesmál. To se rozvzpoměla jeho epifýza.
-,,Boží krystal ti může pomoct najít ispiraci. Je to tak,” odpověděl Tokkarel.
-,,Ale to se používá při šamanských rituálech, co tak vim,” dodal vzápětí.
Tokkarel viděl na očích Afroamíka, co chce a tak raději začal mluvit dál.
-,,Výroba této látky je velmi náročná a přísluší pouze kmenům s tradicí a znalostí výroby, která může sahat až několik generací i století do minulosti.”
-,,No ale vaše laboratoř má nějaké látky ne?”
Pustila se do toho ta holka s Havraními vlasy.
-,,Ano, to má. Takové jinde na celém světě neseženete,” usmál se ně Tokkarel.

Mezitím, co je Tokkarel přesvědčoval, že každému jedinci vyhovuje jiná látka a že někoho podle toho odsuzovat nebo se řídit předsudky o něčem, co sami nezažili, jsem zatím prováděl blondýna a blondýnu naší laboratoří.
Byla plná baněk, zkumavek a petriho misek.
-,,Dejte si velký pozor ať tu něco nerozbijete,” upozornil jsem je.
-,,Střepy přinášejí štěstí,” dodal jsem instantně na to.
Vzali to trochu vážněji, než jsem u nich čekal a zůstali hned u dveří.
Prošel jsem celou laboratoří kolem těch všech přístrojů a skleněných nádob až k mrazáku a otevřel jsem ho.
Chvíli jsem se v něm přehraboval a poté se s několika vzorky vrátil k nim.
-,,Na a na,” dal jsem každému z nich jednu sklenku s obsahem a se zbylými v rukách jsem se vracel přes celý liduprázdný kampus zpět do studentského salónku, kde bylo takové ticho, že jsme se báli, že už tam nikdo nebude.
-,,Už je tady pán spisovatel,” ozvala se jedna členka gangu posměšně.
Nereagoval jsem, jen jsem si sednul do koženého gauče a dal zbytek substancí na stůl vedle Gucci tašky, kterou snad celou Tokkarel přepočítal.
-,,Je tam asi milion,” řekl s vážným výrazem.
Na nic jsem nečekal a vytáhl z kapsy jednu jedinou ampulku něčeho, co bylo nadepsané jako krev Cthulhu. Ta mezi zbylými substancemi na stole nebyla.
Vyšrouboval jsem tu pipetu s jednou jedinou mikro-kapičkou obsahu a tu jsem si kápl na prst s mým prstenem ve tvaru chapadel.
Prohlížel jsem si to. Bylo to tekuté a přitom to po mém prstu nesteklo, dodrželo to svůj slizovitý tvar kapky.
Vložil jsem ho vložil do úst a pocítil, jak se látka skrz jazyk a mé žíly dostává do oběhu krve.
Chvíli to potrvá.
Prázdnou sklenku sem si strčil do kapsy obleku.
-,,Co to je?”
Prohlížela si zbylé substance blondýna a poté si vzpomněla na tu, kterou jsem ji daroval.
Vzala si ji do ruky a porovnávala ji s těmi na stole.
V té její skleněné nádobce byla také malé množství tekutiny.
Kdybych z ní v laboratoři nestrhl nálepku, přečetla by si z ní, že je to pavoučí kyselina.
Středně silný halucinogen, o něco málo silnější, než třeba LSD.
Otevřela ji a celou ji vyzunkla.
Ihned se jí změnilo chování i její energie.
Uvolnila se a začala být víc přátelská.
Zaklonil jsem hlavu a vnímal, jak mnou pulsuje můj vzorek.
-,,Co to se mnou udělá?”
Ptal se ten blonďák, vůdce gangu.
Tokkarel k němu přišel a hledal špatně čitelnou etiketu sklenky s obsahem, co ode mně dostal.
Thurijské lístky koření.
-,,No, po tomhle budeš jako barbar Connan,” řekl mu Tokkarel nakonec s úsměvem.
Dal jsem jim naštěstí jen ty drogy, o kterých jsem věděl, že je zpacifikují.
Jsou ozbrojení a vážně nehodlám přihlížet, jak se z univerzitního events stává masakr.
Naštěstí tou nejsilnější drogu, jakou v laborce máme, jsem si dal jenom já sám, aby bylo všechno pod kontrolou.
Asiatka začala přehrabovat sklenky na stole.
-,,Jak si mám vybrat, co si mám dát?”
Zeptala se.
Tokkarel se ohnul k stolu a zalovil mezi substancemi.
-,,Hyperboreiské víno,” pronesl.
-,,Co to dělá?”
Vyzvídala.
-,,Dej si to a uvidíš,” řekla jí blondýna.
-,,Stimuluje to mozek a uvolňuje tělo,” řekl Tokkarel.
-,,To se mi líbí,” řekla a vypila to.
To samé udělal i ten blonďák s tím svým.
Studenty to pobavilo, ani nevěděli proč.
Ke stolu se připlížila ta holka s havraními vlasy.
Tokkarel si ji ihned všiml a začal na ni:
-,,Ukaž, pomůžu ti vybrat. Na tady, krofky poutníka,” podal ji sklenku.
Nejdříve se jí do toho nechtělo ale za pár minut stejně neodolala.
Dobře jsem si uvědomoval vážnost situace, že se tu sjíždíme s cizími a ozbrojenými lidmi mimo univerzitu a i z toho důvodu, jsem si vybral krev Cthulhu.
Díky ní totiž uživatel umí ovládat myšlenky druhých. Proto jí taky nemohl brát jen tak někdo. Pouze ten, který měl dokonale vyvinutou genetiku, aby mohl tuto látku přežít a nezešílet.
Ze stejného důvodu jsem je mohl uzavřít do iluze toho, že se vlastně nic neděje, že nebudou šílet a nebudou trpět psychózami. Alespoň ne tady na půdě univerzity.
Jediné nebezpečí, které hrozilo, byla ta možnost, že by mě navštívila nějaká kosmická entita nebo někdo z rodiny Cthulhu, či jiní prastaří bohové.
Nebo také, že by mi narostly chapadla, ale to pouze u předávkování.
Afroameričan si dal poslední nevyzkoušenou substanci, která zůstala na stole.
Zothique pill.
Kapsičku s obsahem nadřazenosti.
Cokoliv, co se v místnosti mohlo stát, by se ho nijak nedotklo.
Po pár hodinách, kdy se všichni normálně a neutrálně bavili, se z ničeho nic ozvala ta blondýna.
-,,Pavouci! Jakto, že jsou všude pavouci? Všude tu lezou pavouci!”
Chtěla začít šílet, ale moc mojí substance nad jejími myšlenkami, ji i všechny ostatní udržela v klidu.
-,,To, co sis dala byla pavoučí kyselina. Ty pavouci, co vidíš, jsou na této substanci zcela běžní. Každý je na tom vidí,” vysvětlil jsem.
-,,Vy se sjíždíte, aby jste viděli pavouky?”
Zeptala se uprostřed fascinace pavouků, kteří běhali všude po zdech místnosti.
Také jsem je viděl.
-,,Ne tak docela. Ta droga ti má něco předat. Nějakou informaci,” vysvětlil jsem ji.
-,,Vidíš je proto, že jejich vláda tohoto světa bude nevyhnutelná. Clark Ashton Smith to věděl a vědí to i další, co šli po jeho stopách. Historie Miskatonické univerzity má tu zvláštnost, že nestuduje jenom minulost ale i budoucnost,” vysvětlil Tokkarel.
Zdálo se, že jeho slova naši návštěvu velmi zaujaly.
-,,Pověz mi něco víc,” řekl blonďák.
-,,Od počátku křesťanského letopočtu po rok dva tisíce, svět patřil čarodějnictví. Není tím myšleno vyloženě nějaké zaříkávání nebo nadpřirozené síly, ale jako dobrý příklad mohu vybrat třeba takzvané fascinus, jak býval nazýván staro-románský kult penisů z kovu a nebo dřeva. Tehdy to bylo bráno za nějaký druh magie, protože to církev zakazovala. Vlastně to byly první dilda a robertky,” mluvil jsem já namísto Tokkarela.
Společnost místnosti to pobavilo.
-,,Tím pádem tato doba, současnost, kdy už církev nemá takovou moc, tak patří čarodějnictví ale už jiným způsobem. Dalo by se nazvat, že dnešní technika a modernizace je také svým způsobem druh nějaké magie. Každý z nás má telefon a jako, že svítí? Jak to, že když ho dám nabíjet, tak potom může bez ničeho dalšího fungovat několik hodin? Co internet? Jak to, že to prostě funguje? Tak zásadní věc. Prostě kouzlo. Nejčtenější knihou už skoro není  posvátná Bible, ale Facebook.
Současnost patří vynálezům a nápadům a bude to tak ještě dalších tři sta let, dokud oblast naší planety nenavštíví modrá kometa Ktynga, na které bydlí král regent ohnivých upírů Fthaggua. Entita zhmotňujíce se jako velká blikající koule studeného modrého ohně.
Proto musí lidé obsadit další planety a vynaleznout bůh ví co, aby se před ním mohli dostatečně chránit nebo to zneškodnit,” domluvil jsem.
Zbytech místnosti jen potichu seděl ve svých kožených gaučích.
Tokkarel se poté narovnal a lépe usadil, aby mohl pokračovat.
-,,Ano, a poté za několik stovek tisíců let, má vzniknout nový kontinent zvaný Zothique.
Škoda, že se ho nedožiji. Má se rozkládat přes východní pobřeží Afriky, střední východ, Indii i Indonésii. Část Asie a velikánský kus Indického oceánu. Samozřejmě bude mít také pár ostrovů okolo.
Ta pilulka, co sis dal ty kluku s kudrnatým afrem, by mohla také prozradit, proč sis nevybral zrovna jinou substanci. Je také nazývána pilulkou nadřazenosti. Tvou rasu sem násilně dotáhli z Afriky, aby sloužila, jenže ty doby už jsou dávno pryč a ty jsi svobodný jako pták.
Po dobu, co ta droga funguje si nezranitelný, ale řekl bych, že ti dá i více informací než jenom po dobu její aktivity v tvém těle. Nebojím se říct, že ti, kdo jednou tuto drogu požili, se jejich sémě zachová až do dob kontinentu Zothique,” zastavil Tokkarel.
-,,Cože! Tak to jí chci taky!”
Řekla asiatka válející se vesele na koženém gauči s kožešinami.
Mé vlny myšlenek je však usměrnili v tom smyslu, že se neměli potřebu vyměňovat nějak moc dál.
Četl jsem v myšlenkách všech okolo.
Blonďák se uvnitř své hlavy učil novým bojovým postupům i odvaze a vůdcovství.
To koření, které si dal, by naučilo bojovat i nemluvně, aspoň se to o něm říkalo.
I já sem cítil, jako by mi ze zad rostla chapadla, i když jsem věděl, že tam žádné nemám.
Hraji si se svým prstenem ve tvaru chapadel a bojím se ho sundat, aby mi opravdu nenarostla.
Jen pro ten pocit, že díky této látce mohu nakouknout do hlavy jiných a dokonce je i ovlivňovat. To, že pro mně může být už pouhým pánem kosmická entita nebo nějaké jiné stvoření, to je má opravdová droga. Ten mix pocitů strachu, vzrušení a nedotknutelnosti, který za několik hodin vyprchá.
Ta holka s havraními vlasy na mně valila oči, jakoby něco věděla a není se čemu divit. Má nafouklou hlavu jako opravdový hmyzí filozof, kteří tu dávno žili a pak zmizeli.
Pokud má opravdu budoucnost za několik desítek milionů let naší planety patřit pavoukům, nedivil bych se, že by to už tehdy ty filozofické kudlanky věděly.
Ovšem potvrzené to z výzkumu není.
Můžeme pouze tušit. Dát na svou intuici. To je vše.
Sledoval jsem z okna, jak pomalu přichází ráno.
Jak venku svítí slunce a létají ptáci ve svých formacích do teplých krajů.
Jak létá zbarvené listí ve větru. Jak první studenti chodí po kampusu a uklízejí svinčík.
Jak členům toho drzého gangu dojíždějí substance a oni odcházejí společně s pomyslným chapadlem přisátém na hlavě každého z nich a který vede ze mne.
Místnost, studentský salónek se vylidnil.
Zmizely i sklenky s obsahem.
Zůstala jen ta Gucci taška plná peněz pro… Pro koho vlastně? Pro mne?
Neměl jsem sílu teď nad tím přemýšlet. Venku bylo poledne a já konečně usnul vysílením s vědomím, že tam nad námi je něco, co nás pozoruje svými oči a ovlivňuje svými chapadly.
Kosmická entita, se kterou nelze bojovat, nelze ji popsat, je stále-se-měnící.
Její potomstva žijí nebo spí někde v hlubinách naší země a čekají. Čekají na svojí příležitost.
Stejně jako čeká Venuši její rasa, který bude vládnout naší galaxii, tak jako ji vládneme teď.
Stejně jako čeká mocný Azathoth na svou šanci se probudit, nebo procitnout ze své slepoty a tím nastane konec časů vesmíru, daleko, daleko v neznámé a pradaleké budoucnosti.
Stejně tak já budu čekat na svou další příležitost znovu okusit moc prastarých bohů za pomoci krve Cthulhu, i když je to pouhá mikro-dávka.

Hašašíni

Kdysi v dobách dávných se odehrává tento příběh. To Hašašíni měli ještě své panství. Alaf a Halam, mladíci stále hledali svůj nocleh. Nevědomky, za tmy nalezli přístřešek pod kopcem na úpatí, kterého skaliska začínali první zásady. Opevnění táhnoucího se až nahoru k nebesům, mezi kterými bylo vybudované toto sídlo.
Měsíc té noci nebyl a tak si museli kluci svítit lucernami//pochodněmi, pro uvázání svých dromedárů u balíku slámy. Stejně tak jim bylo užitečné při hledání dveří do tohoto obydlí, které se díky své rozlehlosti už z dálky jevilo jako hostinec pro karavany.
Přivítalo je hlasité remcání a dokonce někde v zadních prostorech je rytmicky loudila hudba než stačili pořádně prozkoumat už u nich stála slečna a požádala je, aby ji následovali. Učinili tak. Zavedla jek volnému místu, kde byla dobře slyšet hudba.
-,,Zde se prosím usaďte, za nedlouho vám donesu džbán vody a datlového vína. Také něco k zakousnutí. Oba mladíci poděkovali a v tichosti se rozhlíželi okolo. Seděli tu Turci s turbany na hlavách, obchodníci s karavany i s jejich ženami zahalenými po celém těle. Opodál cestovatelé z cizích zemí na kterých bylo poznat, že jsou opálení pouze tam, kam jejich cestovní roucha nazývaná dishdasha nebo také thwab už nedosáhla. Především ruce.
Hudbu zde provozovali mladý jinoch s flétnou užívanou pro hypnózu kober a mladičká dívka s tamburínou a jejími zvučnými hrdelními vibracemi.
Také se tu ozýval smích. Mnoho smíchu.
Nejvíce se smál jeden postarší muž s dlouhými šedými vousy. Seděl hned vedle nich s vodní dýmkou u úst a pohárem plného moku, palmového vína.
To už u nich byla nazpět hospodská dívka se slíbenými vědry tekutin a jídla. S plnou chutí se do hodování pustili oba. Muž se znovu rozesmál a popřál jim dobrou chuť.
Jeden z chlapců na něho pouze upřel podezíravý pohled, druhý jako by si jeho dodatku ani nevšiml.
Po té, co se dostatečně nasytil začali popíjet víno.
-,,Co říkáš na tu muzikantku? Ta by mohla zalehnout naše lože po tak zdlouhavé cestě.”
Druhý na to mlčel, ale na obličeji mu bylo vidět, že se nerad dělí o svou možnou dívku.
To znovu se rozesmál ten stařec vedle nich.
-,,Čemu se tu zase vysmíváš dědku!?”
Neudržel se jeden z chlapců.
-,,Nevíš snad, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné. Dodal a dokonce povstal.
Za nimi se ohnalo několik pohledů dalších návštěvníků a dokonce část osazenstva ztichla.
Mladík se proto raději zase posadil. Na to se už znovu rozesmál.
-,,Copak nevíte, že muzikantky mají svou duši tak jemnou, že to, co pro muže může být láskou, je pro umělkyni przněním?Její sexuální energie proudí jejím hlasem a tamburínou. Jejím druhem v této rozkoši je její doprovod na flétnu, pronesl hlubokým moudrým hlasem.
Mladíci se na sebe udiveně podívali.
-,,Pozval bych vás blíž ke mne pokud vás to nebude obtěžovat a ochotně mou pohostinnost přijměte.
Po chvíli rozpaků už mladíci seděli u muže s dýmkou.
-,,Slyšeli jste někdy o Ráji?”
-,,O ráji?”
-,,Přesně tak, o ráji. Jsou tam mladé ženy, panny. Pro každého udatného bojovníka jich je tam přes míru.”
-,,Kolik?”
-,,Až 31 žen.”
-,,A jak se tam dostaneme?”
-,,Jen nás tahá za nos dědek.”
A ten se na to znovu rozesmál.
-,,Kdepak. Ale dostat se tam lze pouze dvěma způsoby.
-,,A to?”
-,,První je po smrti v boji. Sám Alláh vás tam přivítá.”
-,,A ta druhá?”
-,,Poslušte si z shishi se mnou, nebude to na krátké povídání. Mladíci chvíli pokuřovali z dýmky a zaposlouchali se do vyprávění o tajuplném místu vysoko v horách, kam se obyčejný smrtelník nikdy nedostane. Pouze ti, co se odváží čelit smrti. Útočiště takzvaných Hašašínů. Ráj. Ale pod jednou podmínkou, že už se od tamtudy nikdy nedostanou. A jak se tam dostat? Musíte se tam probudit!”
Rozesmál se muž znovu.
Na mladíky v ten moment přišla nezvyklá ospalost.
A chuť té dýmky.. Ach ta chuť. Ovocná.
A tak těžká víčka, že byly schopni jediného úkonu. Usnout tvrdým a neobvykle klidným spánkem.

Oči otevřeny dokořán v úžasu.
Na mladého Hajamu shlíželo několik dívek.
-,,Kde to jsem?”
Divil se.
Dívky se chychotaly a osahávaly ho, jako by se chtěly přesvědčit, že je opravdu z masa a kostí.
-,,V ráji.”
Napovídali mu.
Než se pořádně rozkoukal podaly mu víno, aby pil s nimi. Pil tedy s nimi.
Než se stačil ptát dál, krmily ho ovocem a než se pokusil zvednout a rozhýbat se, zahalily ho polibky. Ty polibky vedly ke skupinové rozkoši, o které se mu ani ve snění nezdálo.
Nebyl tohle pouhý sen?
Nebyl.

Když se vzbudil podruhé, po vyčerpávajícím milování. Již byl na tom samém místě sám. Rozhlížel se. Byla to rozlehlá místnost v nějakém paláci. Chvíli hledal místo, kudy se vydá ven, než ho nalezl a objevil se v tropické zahradě.
-,,Harame?"
Oslovil ho povědomí hlas.
Ohlédl se a spatřil svého přítele.
-,,Vítej! Jaké to štěstí, že si tu také."
-,,Jo. Ten muž nelhal. Opravdu jsme v ráji.”
-,,Jo! Moc jsem si to užil.”
-,,To jsem rád příteli. Nyní pojď porozhlédneme se tu. Procházeli se zahradou rajského uspořádání a vzrůstu. Květy bujely ze všech stran a zralé plody ovoce jim padaly pod nohy.
Drželi krok pospolu a sbírali ještě nenahnědlé a nenahnilé kousky toho ovoce. Maracuji, fíky a mandarinky. Dále šli tím porostem dokud nerazil na fontánu uprostřed malého posezení, na kterém na ně čekal ten samý muž, jenž si pamatovali z hostince.
-,,Vítejte tedy v ráji na zemi, v hašašínském paláci. Vysoko v horách.”
-,,Jak jsem říkal. Na tomto místě se můžete pouze probudit.”
Chlapci mlčeli.
-,,Vše, jak jsem vám předtím vylíčil se stalo skutečností, že?”
-,,Jo.”
-,,Nyní je tedy čas na vaši část dohody.”
-,,Že odsud už nikdy neodejdeme?”
-,,Také a hlavně se přidáte do služeb Hašašínů.”
-,,Co to pro nás znamená?”
Zděsili se chlapci.
-,,Pojďte se mnou a nebojte se ničeho,” vedl je muž tropickým sadem až na velké rozlehlé nádvoří před hlavní částí paláce.
-,,Co tedy bude náš úkol?”
Optal se jeden z nich muže, při pohledu na dřevěné panáky připomínající mu ty na vojenský výcvik.
-,,Budete se tu cvičit v boji a vytrvalosti s ostatními. Našim záměrem je, aby veškeré vaše schopnosti byly vypracovány k dokonalosti a vaše těla k vytvarovaným schránkám duše.”
Chlapci byli z toho muž říkal rozpačití.
-,,Každý den budete dostávat najíst třikrát denně teplého jídla, zbytek můžete obstarat v této tropické zahradě. Pitná je i voda z fontány či pítek v okolí.
-,,A dívky?”
Zajímal se jeden z chlapců.
-,,Ach jistě, dívky,” povzdechl si muž.
-,,Vždy jednou za čas přijde na hostinu večer, kdy se popijí víno a kouří shiqha, stejně tak jsou do té části paláce vpuštěny dívky a všichni si užívají.”
Muž se pod vousy usmál a vzal je do vnitřku paláce. Všude postávala stráž.
Ukázal jim místní knihovnu jež měla tu čest být hlavním sálem ve středu panství.
-“Pokud budete mít chuť, zde vždy můžete ukojit své chtíče po vědění. A nyní vás zavedu do vašich komnat.”
Odebrali se tedy do zadní části paláce, kde byli ubytováni muži v pravém křídle.
Zde dostali svou zbroj a zbraně.

Jak čas plynul vypracovali se tito dva mladíci až na stráž hradeb.
Zde shlíželi z kopců na cestu z hradu.
To spatřili přijíždějící vozy a válečníky.
Ihned spustili troubení na poplach.
To se vyřídili další hašašíni na hradby, aby spatřili, o co jde.
Muž s plnovousem vylezl z hradu, panství a přistoupil k bráně z mříží.
Oba vůdci se pozdravili a chvíli spolu hovořili. Poté přišel povel otevřít první mříže.
Poté i druhé.
Ten muž, co přišel se hodlal vyplatit za žold hašašínských bojovníků a tak muž s plnovousem dal rozkaz dvou mladíkům na hradbách ať skočí dolů.
Byl to Harame a ten druhý.
Ti byly po letech v tomto místě tak vycvičení a přesvědčení o ráji, že jeho rozkaz vzali doslova skokem.
Přes hradby dolu na skaliska a vstříc jisté smrti.
Přesto několik vteřin letěli svobodní opět jako ptáci. Orly, kteří měli svá hnízda v těchto horách.

Šlo o to z toho nejslabšího udělat přednost.