GRAVITACE [NEW]

 Stalo se to roku 2034. Událost zbloudilého meteoritu, narážející do měsíce. Část ho poničí a jeho úlomky se zřítí na zem. Jak měsíce tak meteoritu. Nejvíce a ty největší z nich dopadnou na severní pól a značně tím vyvolají chaos na zemi. Vykolejí magnetické i gravitační síly země. Neboť meteorit vyhne měsíc svou silou z jeho dráhy a tím nejvíce poškodí gravitační zóny.

Vše, co se může odtrhnout od země, tak se vznáší až do kilometrů nad zemí. Tam těleso zůstane levitovat na místě. Pokud se tedy nezvedne silný vítr nebo se živý tvor nenaučí adaptovat na nové podmínky a pohybovat se v nich.

Ozónové vrstvy se pohly směrem nahoru do sfér a v podzemí se utvořilo vzduchoprázdno.

Prolog:

Žena otevřela oči uprostřed noci. Vzbudil ji podivný pocit, který doposud neznala. Necítila náhle pod sebou postel. Pouze na sobě deku, která okolo ní převisla a zakryla ji tak zakrslou po stranách. Středně pomalým tempem se blížila ke stropu. V momentu, kdy si toho všimla, se pokusila pohnout za sebe směrem dolů. V tom pohybu pocítila, jak její postel pro dva na ní zezadu doléhá. Je několik centimetrů za ní. Peřina se okolo ní jako nějaký živočich. Stále se blížila ke stropu. Věděla, jak to dupne, když se zavčas nedostane z moci těchto protipólů, kteří se přitahovali. Nerozuměla jak se ona i věci okolo vůbec dostali do polohy, kdy nyní byli. Musela se pohnout, ale nevěděla jak. Pouze se zamotala do peřiny. Nakonec ji stihl osud neblahý - postel ji nadobro máčkla na strop. Veškeré věci okolo, vše co mohlo vzletělo. Buď se to namáčklo na strop nebo k rohu, to když to bylo těžší. Jak s balónkama s héliem.když to ale bylo lehké obvykle se to potulovalo někde prostorem. Závěsy nyní připomínali spíše popínavé rostliny. Nejspíš oživlé a stále se něčeho dožadující. Celý svět se během pár hodin stal naprosto odlišný a celé nepřipravené lidstvo se muselo naučit soužít s novými podmínkami pro život.

Kapitola 1.

Nordic Mest si zapnul své magnetické boty a aktivní magnet ho stáhl dolů do technologického prostředí. Dopadl na plošinu, která byla vypnuta aktivnost magnetismu. To proto, aby ho to správně přitáhlo a udrželo. Těžkým krokem se rozhodl jít směrem do centra města vybudovaného na majoritní části této plošiny. Na tváři měl vyfoukaný úsměv po středním letu a stále letecké brýle se zatmavenými skly, které byli přesně kolem lokany připevněné gumou. Neobtěžoval si je sundat dokud nedošel do taverny, kde už ho znali. -,,Nordic Mest, no podívejme se jaké to máme hosty. Pobaveně prohlásil výčepní.

 -půjdu rovnou k věci příteli.jsem tu úhledným zakázky. Odpověděl mu pan Mest hlubokým hlasem. Výraz v obličeji výčepního zvážněl. Údajně tu máte někde poblíž malíře, jenž maluje plátna s lidmi.

• Takových tu je pane
• Ale tento maluje osobnosti ze západního kontinentu aniž by je někdy spatřil. Zadarmo ani kuře nehrabe. Nordic West před něho přeložil kreditní kartu. To je pro vaše rozmotání jazyka. Barman si ji prohlížel. Držel ji prsty jak ho výčepní řemeslo naučilo aniž by při tom dělal jediný nepřesný pohyb digitální částka se mu odrážela v náhle zasklených očích. Přemítal zda ji má přijmout.
• Co s tím mužem chcete?
• Jde mi pouze o ty obrazy. Mají velkou cenu. Tedy především na západním kontinentě.
• To řekněte hlavně jemu. Má tady sekeru na dvě cedule. Bydlí poblíž mostu přes čtvrtě Dopadov, to je ta, kde teď jsme, a Většinov. Většinou ho ale potkáte na tom mostě, pokud ještě neskočil.
• Dobrá. Díky.

Vydal se Nordic Mest tam, kam ho cedule vedly. Procházel ulicemi postavenými z ocely, pancířů a tvrzené mědi. Stejně jako most na kterém opravdu stál ten muž, kterého nejspíš hledal.

• Pane, oslovil ho. Jste ten malíř osob?
• Jsem, odpověděl a poté zvedl hlavu se stálým pohledem na výhled do dalekých krajů v hlouby propasti pod mostem. Měli dohled na Pyrenejský poloostrov.
• Mám vážný zájem o vaše obrazy. Mohl by jste mne za nimi vzít?
• Jistě, přitakal v poklidu se stálým pohledem k výhledu.
• Ehm, udělal naznačením gesto Mest, že by měli vyrazit.
• Pardon, zasekl jsem se. Tak pojďme. Ten výhled mne pokaždé dostane.
• Víte, že takových výhledů je spoustu?
• Vy tu bydlíte?
• To ne, pouze sem částo lítám.obchodně.
• Vy jste ze západu?
• Jo, ale z toho bližšího.
• Takže ostrovan.

Mest se tomu zasmál.

Po těch deseti letních létání už si připadal spíše jako světoběžník, než jako rodilá nátura. Následoval muže až do jednoho domu, kde bydlel se svými obrazy. 

• Nezouvejte, mám tu kovové cvočky na dřevěné podlaze.

Potápěči, jak říkali lidem, co se spouštěli k zemi aktivačními tělísky vysoké váhy na svých botách, se dařilo ukořistit vše možné na impériu bývalého světa pod všemi živými žijícími v oblacích. Tedy aspoň, to co z něho zbylo. Spousta čehokoliv se vznášelo všude okolo. Stejně tak jeho prostor domova byl obklopen levitujícími předměty. Především tedy obrazy. Byli půvabné.

• je to především směs laků a pastelů, prozradil malíř.

Obrazy ilustrovaly cokoliv, co se dalo namalovat. Osoby, výhledy, budovy. Přesto, že měli být realistické, působily velmi surrealným dojmem.

• kolik tak běžně stojí jeden obraz?

Zeptal se Mest.

• záleží na rozpětí plátna a barevnosti. Materiály, které běžně používám bývají k dostání jen zřídka nejsou laciné. Aspoň pro mě, nevím jak to mají stalkeři s lovem předmětů, když se potápí do útrob a rozvalin předešlého světa. Přesto na žádném obrazu nešetřím.
• Berete OTWC? Či dáte přednost kreditce?
• Obojí.
• Skvěle. Mám přímý dotaz. Hledám plátna s osobami.
• Ty jsou v I. Patře.

Nasměroval ho ke schodišti z dřevěných trámů posetých okováním. S každým došlapem zaduněly jak magnet bot dokázal svou funkčnost a tvrdě se připnul k okování. Vyšlapal po nich až do vyššího podkrovního prostoru plného vznášejících se pomalovaných pláten. Připadal si jako v galerii za to ne  obyčejné. Působila opravdu kouzelně.

Někde tam za obrazy byla k vidění postel.

• To tu žijete v takovéhle díře? Talent jako vy si zaslouží žít v něčem přepychovějším, mluvil.
• Mest mezitím, co si prohlížel obrazy s osobami. Hle, konečně opravdu důkaz toho, co se o tomto malíři tvrdilo. Obraz ženy s hnědou pletí krátkými vlasy a obrovským pevným poprsím, velkými boky a zadkem. Dominantní rysy v obličeji a modrými vlasy. Toť ta, jenž mu zadala tuto práci. Až do této chvíle sám plně nevěřil, že je to možné.
• Ten to obraz jste maloval sám, že ? Zeptal se z nenadání, když malíř vyšel za ním nahoru.
• Jistě.
• A tu ženu jste nikdy neviděl?
• Jak bych mohl. Žádná taková kráska na tomto kontinentu nebydlí. Aspoň co jsem si vědom. 
• To jistě. Ona totiž bydlí na tom druhém.
• Cože to?
• Je to mistyčka. Ztvárnění samo hojnosti a krásy a vy pane malíři máte nadpozemský talent. Ona si mne najmula, abych vás zde vyhledal a seznámil se s vámi. 
• Malířova reakce se v tichu vpila do jeho obličeje s výrazem smíšených pocitů překvapení, zděšení, radosti i lítosti. V očích se mu zjevil ten lesk slz jenž bývají na počátku pláče štěstí, ovšem on ho dokázal potlačit.
• Jakou má cenu.
• Zeptal se Mest.
• Přiznám se, že sám nevím. Nikdo dříve o něj zájem neměl. Tak dejme tomu půl milionu OTWC.
• To není moc, odpověděl na to Mest. Můžete ho na druhém kontinentu prodat za cenu několika násobně vyšší.
• No jistě, jenže, jak se tam dostat.
• Mohl bych to zařídit, otočil se k němu čelem Mest. Na to malíř mlčel.
• No, nejprve si od vás ten obraz koupím a dopravním na místo určení a tam se dozvím více o tom jak vás pozvat na druhý kontinent.
• Malíř se na tom tvářil dost neurčitě a v podstatě i laxně.
• Nu dobrá, sáhl do své kapsy West. Zde máte své peníze za obraz. Předal je. Malíř je přepočítal a poté uschoval.
• Ještě vám ho musím na cestu zabalit. Oznámil. Uchopil ho pevně a citlivě prsty ze stavu beztíže a přesunul k sobě nad postel. Tam se také vznášel. Mezitím sáhl pod ní a přímo v roštu nasahal roly balícího papíru. Pevně přidělává postel k dřevěné podlaze skvěle působil jako dokonalý odkladní prostor pro cokoliv, co by se mohlo snad odlít pryč zde to ještě šlo neboť zde byla střecha a sloup, ale ten byl tak vysoko, že by člověk musel odjistit své boty s magnetickou podrážkou nebo si odvykne na různé věci. Lepidlo. Gravitační tělísko. Pouze malé ploché. Vypadající jako žvýkačka s jednou stranou hodně extra lepivou ze směsí kovu fůze. Vytáhl tu balící lepenku a začal s ní omotávat obraz. Poté odtrhl zbytek role a ten opět vložil pod postel. Poté začal ohýbat rohy papyrusu a úhledně je přelepovat přes utlé hrany. Sám si vyráběl plátna. Některé z nich měli široké hrany a ty také buď pomalované nebo různě polepené, či jinak upravené. Mest si je dále prohlížel - listoval jimi. Některé z nich byli opravdu bravůrní. Všechny možné techniky jako olejomalba, akryl, tempery, vodovky, plastiky, abstrakce a dokonce i takové bizarnosti jako různé suroviny přidělané lepidlem.
• To je technika co dům dal? Zeptal se pobaveně Mest.
• Nebo co stalker dal. Odpověděl mu malíř vážně. V atmosféře kolem byl cítit ten nádech nadnesenosti. To Nordic Mest moc dobře věděl, jaký život mají stalkeři. Odvážný a nebezpečný. Někteří vydělali majland a celé jmění, jen proto , že věděli, jak to udělat, aby se zdraví a živý dostali z těch nejobtížnějších hlubin sfér k povrchu země nebo míst  i známých jako shromaždiště, kam některé proudy navanou vše, co posunutá gravitace vypustil do výšin prostoru. Ti, co se ovšem uměli pohybovat ve strukturách dřívějšího světa, měli přístup k těm nejvážnějším předmětům. Ne vždy však byli stále funkční. Mest ty příběhy znal. Po svých služebních cestách, jako jakýsi posel bohů, toť těch, co si ho zaplatili, potkal spousty stalkerů. Od jednoho z nich měl své hodinky, které mu nyní ukazovaly čas správný k tomu vyrazit ven. Obraz již měl v podpaží a malíř zatím již zavíral dveře od domu.
• Mějte se, na brzkou shledanou. Řekl Mest přívětivě.
• Nashle, odpověděl stroze malíř s tónem v hlasu, že už tyto slova slýchával a byl z nich nakonec zklamaný, neboť nedošlo k jejich naplnění. Jenže Nordic Mest byl jiné partie. Snad pokaždé, kdy si zamanul svůj úkol dokončil. Až napoprvé. Tehdy se mu to celé vymklo z rukou. Natolik, že jeho zákazník zaplatil svým životem. Od té doby už ale neselhal. Přesto ho občasně doháněla ta minulost a temná aura okolo jeho pověsti. Tu on ovšem pověsil na hřebík jako nyní zavěsil barman z baru, který dříve toho dne navštívil, ceduli s nápisem zavřeno na hřebíku u vstupních dveří. Už bylo k večeru, smrákalo se. Nordic si nasadil brýle z čela a zahalil si obličej. Aktivoval své boty na nich se zapnulo žhavení motůrků. Vypnul magnet a poté se ladně odlepil od povrchu. Ještě si skontroloval obraz v podpaží a poté se dal do malého pohupu ve kterém si zapnul rozžhavené motory. Ty mu vytriskly pohonem z masivních bot a on vzlétl vzhůru do oblak směrem na západ.

II.

Měl pocit, jakoby cestoval dimenzemi. Prudkost jeho letu mu šlehala ocasem šály, jemně mu zakrývala část obličeje nad kterým se blýskaly kulaté a vzduchotěsné letecké brýle. Poryvy mrazivého chladu ho obklopovali zde v mracích ze všech stran. Pozoroval ta mračna. Občas v nich uměl rozeznat různá tělesa či jejich konstelace. Přinášeli mu různé symboliky. Tím letem tak mohl věštit základní poznatky. Nebyl to věštec které znával a ti uměli věštit budoucnost letů a nebo kontinentální změny. Za to rozumnému teorii oblaků. Že jsou to pouze soustavy částic vody a ledu. Tyto atmosférické lety často obsahovali části úseku s deštěm. Ty uměl předpovídat jako mechanismus na zápěstí, který disponoval měřením rosného bodu. Mest už uměl rozeznat oblaka typu:

 kumulus, které jsou spjaté s pěkným počasím, jeho tvar se rovná květáku.

 Cirrus - vláknitý tvar,

 stratus - závojný oblak, 

altus - vysoká oblaka, 

nimbus - děšťová oblaka. 

Ty nyní před sebou spatřoval a z nich srčící závoje deště. Jak tyhle pasáže nesnášel. Tušil, že se již blíží pevnina. Toť jeho domovina - ostrov Ostrov. Pocítil první krůpěje deště, jak ho ostře zasahují. Zamířil tedy směrem dolů až se začaly projevovat turbulence. Celé s ním házely a on už pomalu promokl až na kost. To je již před ním směrem diagonálně dolů rozestoupily oblaka a on spatřil jeho rodné místo. Polevil tryskám z bot, aby mohl lépe manévrovat a když si byl dostatečně jistý, že je v dobrém umístění, aktivoval své magnety, které ho táhly dolů na kovový povrch přistávací plochy ostrova Ostrova. Zde se urychleně schoval před deštěm pod rampou pro další přílety. Ujistil se, že obrazu nic není. Bylo dostatečně zabalené ve voskovém papíru. Poté to vzal skrz Hangár ven. Nacházel se v industriální čtvrti kontinentu nazývaného Ostrov. Jeho domovina. Zde se narodil a zde také získal své první zkušenosti s létáním. Stejně tak vzdělání a výchovu, která by se dala obecně označit za tvrdou. To z důvodu, že byl její povahou tento kontinent proslulý. Každý, kdo byl z ostrova. Byl nezlomný ve své síle dosáhnout cíle. Zde bylo přirozeností v nich samotných soutěživost a touha hnát se za něčím, co by pro ně mohlo mít hodnotu životní výhry. Konečně došel domu do svého mezonetu. Bylo dopoledne. Děti byly ve škole, pokud se za tu dobu nic nezměnilo a nezačaly za ni chodit a manželka v práci. Pohodlně se zasadit do své pohovky ve stále namoklém a nečistém oblečení. Svíral před sebou ten obraz a prohlížel si ho i přes to, že byl stále zabalený v plátnu. Poté se rozhlédl po obývacím prostoru. Stěny byly prázdně bílé. S dost velkou pravděpodobností si od stejného malíře pořídí díla i sem. Nejprve bude muset ale dokončit svůj úkol a zaletět tam úplně na západ na ten velký kontinent. Kdo by kdy řekl, že s malířem z té samožijící části světa bude tak velký kšeft, ale nic není jisté dokud tam nebude. Na to se ale teď bude muset trochu líp připravit. Probudil ho jásat dětí. Dupaly po schodech do prvního podlaží bytu, kde měl manželskou ložnici. Rozrazily se dveře a do pokoje vběhla tlupa dětí. Byly čtyři. Dvě dcerky a dva synkové. Naskákaly mu do postele a radostně výskaly. - Táto! Táta já doma! Házely polštáři a peřinami. Tahaly za povlečení. Celý bytový dům byl zgravitován, díky umělé technologii. - Děti moje,” smál se na celé kolo. Vzal to nejmenší do objetí a daroval mu polibek na čelo. To samé udělal i ostatním. To již ve dveřích stála jeho choť. 

-“Děti běžte do pokoje, maminka chce být také chvíli o samotě,” vypověděla vlídně a děti ji ihned poslechly. Běžely vřele ven z ložnice do schodů výš do dalšího podlaží, kde měly ony své pokoje. Lehla si vedle něho a poté ho objala. Z obejmutí se přesunula na něho a darovali si polibek.

• Jaký byl let? Zeptala se starostlivě.
• Zmokl jsem, ale předmětu se nic nestalo.
• O co šlo tentokrát?
• O obraz. Ještě ho musím doručit do západního kontinentu.
• Kdy? 
• Dnes večer.

Unaveně si dala ruku pod bradu.

• měl bys trávit více času s dětmi i se mnou. Jsi pořád někde na obchodních cestách.
• Já vím, ale někdo tu práci dělat musí a dokud jsou dobré zakázky.
• Takhle to ale nejde věčně Nordicu. Potřebujeme tě doma.
• Dobře, po tadyté zakázce zůstanu s vámi doma. Hmm, usmívala se na něho Naomi. Pak mu darovala dlouhý vášnivý polibek, který je držel na další dvě hodiny.

Byl čas večeře.

Všichni společně seděli u stolu. Děti křičely jedno přes druhé a nemohli se dočkat jídla. Nordic se smál. Mít takhle veselou kopu stolu, to je to, co každého letce doma potěší. Připomínalo mu to, že je na světě stále ještě veselo a navíc u něho doma. Blaho. Naomi donesla z kuchyně skleněnou nádobu, ze které se ještě hrnula pára a položila ji doprostřed  stolu. Naráz jako když utne, už bylo slyšet jen hrnčení příborů. Nordic se usmál.

• Jen si děti nandejte, takhle dobrou večeři jen tak jinde nemají.
• Ale tati, ozvalo se dítko se soustem u úst.
• Proč je jinde nemají?
• Protože mají jinou kuchyni, odpověděl blaženě a také se pustil do své porce. Potřeboval se pořádně posílit před odletem. Jenže večeře mu v žaludku ztěkla a tak si musel dát ještě dvacet minut šlofíka, jenže jak to bývá, Naomi využila situace a prodloužila mu čas v posteli o 40 minut. Poté už musel vyrazit. Děti již spaly.
• Daruj jim za mne polibek.
• A ty dávej pozor při letu. Objal ji a políbil. Zavřel za sebou domovní dveře a splníme vybavením a obrazem v ruce mířil do svého Hangáru.
• Ahoj, pozdravil mladou kolegyni.
• Ahoj, rozzářila se na něho.
• Jak to jde s výlovem a ponory?
• Jde to, občas tam člověk najde dost dobrý věci, třeba tiskárnu. 
• Cože ? Tiskárnu máš? 
• Jo! Je plně funkční.
• Tak to budeš mít hodně OTWC peněz, už sis je natiskla?
• Dokonce vystříhala ; vytasila na něho ruličku. Velice ho tím pobavila. Měl z ní jako částečně z jeho žákyně radost.
• Jenom musim najít další barvy. Tohle je jen z toho, co zbylo za těch x let. Inkoust vyschnul. Papíru zato zbylo dost. Je to vzácnost. No bude čas večeře, přidáš se? Dnes to zvu. Pokusila se ho nadchnout. 
• Ach! Večeřel jsem s Naomi a dětmi. Teď musím letět na západ. Mám zakázku, odbyl ji. Cítil, jako by to s ním tak trochu zkoušela a to se mu moc k jeho loajální povaze nezdálo. Přitom ho jen chtěla pozvat na večeři jako svého kolegu a přítele. Nordic však věděl, jak už to chodí na pracovišti a tak raději zárodky následujících nedorozumění raději hned uťal.
• Tak já se přidám, stejně jsem tam chtěla na nákupy. 

Zatraceně, pomyslel si Nordic. Ta ženská se nedala odbýt. Vždyť to taky byla Diana, bohyně lovu.

• No dobře, bude to tak pro oba bezpečnější let. Promluvila z něho racionální stránka. Vyrazili spolu z hangáru na graviport. Tu deaktivovali své magnety a zapnuli své trysky na botách v momentě, kdy se odlepili od země. Vzlétli do oblak směrem na západ vstříc kontinentu proslulému díky své modernosti, zvaný Shagoya.

Letěli vysokou rychlostí mezi mraky. Rosný bod ukazoval suchý let. Co bylo ale úkořím, opravdu silné poryvy větru. Zbržďovaly je v letu i přes jejich rychlost, která jim pomáhala sílu větru překonávat. Přesto přišel moment, kdy byla rychlost větru vyšší, než ta jejich. Zcela je odhodila a vychýlila z letové dráhy. Vrátili se tím jen o několik metrů zpět. Přesto to mohlo být nebezpečné.

• Nordicu! Tvůj obraz! Ozvala se z náhla Diana. Ukázala směr diagonálně pod ně do mraku, kam odplachtil objekt jeho zakázky. 
• Zatraceně! Zaklel Nordic a ihned se hnal střemhlav dolů. Věděli oba, že pokud ho nezíská zpět, vše zajde v niveč. Letěl rychlostí pádu z nebes. Diana mu byla v patách. Díky nepromokavému obalu obraz plachtil skrz oblaka. Ještě, že ho tam Nordic přidal. Zdálo se, že je dost reálné, že obraz znovu získá, jenže ten teď zaplul do velkého mračna. Nedalo se nic jiného dělat, Nordic musel za ním. Natáhl ruce, jak se k němu blížil. Byl ve stejné ose jako on. Vletěl do mlhoviny. V ten moment byl součástí velkého bílého celku. Uvnitř bylo pouze bílo a krystalky ledu se mu třískaly o brýle. Náhle byl obraz asi pár metrů před jeho nataženýma rukama. Přidal na napnutí se celým tělem a hle a obraz měl svého nositele. Pevně ho stiskl posledními články prstů. V další moment vyletěl z mračna ven jako když má tunel své ústí. Zbrzdil a začal si obraz připoutávat k tělu.
• Nordicu! Uslyšel Dianu odněkud shora. Dohlížela nad ním. 
• Už jsem si myslela, že z toho mračna nevyletíš.” Snesla se k němu dolů. 
• Máme velké štěstí, obraz je neporušený, připoutal si ho napevno k tělu.
• Musíme letět, poručil a oba nastartovali k pohonu své turbo hořák na patách těžkých róbusních bot. 

III.

Konečně přistáli na rampě jednoho z pobřežních cípů západního kontinentu. Místní si je prohlíželi jako každého jiného. Prošli skrz plný hangár a venku na ulici se rozhlédli.

• Musíme ven z doků. Někam blíž k centru města, tam se již zorientuji. Namířil Nordic. Viděl na Dianě, že se ji lesknou oči dychtivosti po utrácení. Načež ani neprotestovala. Byla zde již jednou před dávnými časy, kdy byla ještě dítě tam s rodiči. Nyní jako nezávislá žena se svým kolegou jako na služební cestě. Vydal se tedy ulicí napříč a poté podél budov kam je ulice vedla. Kdysi takhle tam dole na zemi jezdili mezi budovami auta po silnicích. Nyní se to tu hemžilo pouze pocestnými s magnetickými botami. Městská obuv ale byla bez trysk a tak se brala v potaz pouze magnetická výbava. Tím pádem bylo obvyklé, že jste zde zahlédli všeljaké módní tenisky tvarů, barev, materiálů a úprav s magnetickými tělísky. Celkově obyvatelé městského kontinentu Shagoya byli všeljak vymódění. Stylizovanost se našla i v architektuře. Budovy zde byly stavěny výhradně z plastu na samozřejmě magnetických základech. Vše pomocí obří kontinentálních 3D tiskáren. Ty se pohybovali po konstrukčních s energetickým proudem z generátorů, které byli rozmístěny podél čtvrtí a ulic do šachovnicového uspořádání. Vrchní konstruktéři vzaly v potaz pouze vnitřní oblast nově vystavěného kontinentu a okrajové nepravidelné oblasti zanechali napospas po vzbudování přistávacího ramp.
• Všimla sis něčeho neobvyklého? Zeptal de Diany.
• No mají ti hezký tenisky.
• Hlavně jsme součástí kontinentu určený pro ženy. Upozornil. Diana v ten moment zaregistrovala. Všude byly ženy. S dlouhými či krátkými či jinými vlasy nebo pokrývkami hlavy jako třeba hidžáby a kšiltovky nebo paruky. 
• Musíme až nahoru, kde je sekce pro všechny pohlaví. Navedl. Dále se ozvala policejní píšťalka, co měl jeden z robotů s gumovým pyjem místo obušku. Zdejší zástupce zákona. - zde je pouze oblast pro ženy. Vy jste lesba? Zeptal se Nordica.
• Prosím? Divil se. Tím se prozradil jakožto muž.
• Musíte zaplatit pokutu mě na místě. Já vás pak vyprovodím k vašemu kusů kontinentu. Zaplatil jí kolik požadovala a vydali se přeplněnými ulicemi skrz k bráně do té smíšené části kontinentu. Zde se to hemžilo všemožnými zjevy a vzhledy. Kontinentální kontrola se jich vzdala a oni se ocitli tam, kde chtěli.
• Mělo to výhodu, že nás všude pouštěli, okomentoval Nordic. Diana už se přebírala v tašce, kde má své peníze. Nebylo divu, vždyť všude bylo tolik různých obchodů s těmi nejrůznorodějšími věcmi.
• Ještě vydrž. Nejprve pojď se mnou za vévodkyní této části kontinentu. Ta nás ubytuje.
• Pro ní máš ten obraz?  Dovtípila se Diana. Načež Nordic Mlčel. Jediné na co se zmohl byl zubatý úsměv. Bylo to tak. Vévodkyně bydlela uprostřed oblasti v ohromujícím domu s obří prosklenou kopulí, ze které byl výhled na celé město. Byla k spatření mezi ulicemi.
• To je teda něco, ozvala se Diana a hned se rázem vydala do kroku. Nordica to překvapilo i pobavilo naráz. Vyšel za ní klidným krokem. Diana si zatím v hlavě stavěla mapu mentální všech možných obchodů okolo, které se jí zamlouvaly. Oblečení, elektronika, boty, doplňky, kabelky, a spoustu dalšího na co si mohla vzpomenout. Když se konečně vymotali z uliček ocitli se tam, kde chtěli a potřebovali na širokém a dlouhém náměstí s vytříbeným parkem uprostřed kterého stála ta impozantní budova. Procházeli k ní se značnou úctou a za stálého rozhlížení a pozorování něčeho nového došli až tam. K ohromným dveřím s železy a soukromými strážnými. Ti si je nejprve změřili pohledem a poté jim otevřeli.
• Svědomitě ! Těšila se z nabití svého obrazu vévodkyně, když jí ho Nordic předal. Hned si ho musím dojít prohlédnout. A slečna…?
• Diana, představila se.
• Předpokládám, že je vaše….
• Kolegyně, odvětil Nordic dřív, než stačila vévodkyně dokončit větu. 
• Dobrá, usmála se na ně mile. Byla impozantní. Měla nádherně tvarované velké tělo. Opravdový kus ženské. Štíhlá tam kde má být a tam kde se líbí zase baculatá. Sexy vévodkyně.
• Zde moje asistentka vám přidělil pokoj v mém paláci. Samostatně samozřejmě. A zde nosiči vám tam pomohou odnést vaše zavazadla. Podívala se na velké hodiny na stěně. Za hodinu čekejte u dveří vašeho pokoje sluhu. Ti vás doprovodí na náš společný meeting, dodala a poté se radostně vydala někam do svých komnat. 

Opravdu dostali krásné pokoje zdobené bravůrní ozdobou za sytých záclon takovým novoasijským stylem. Nordic si odložil a dal sprchu. Poté padl na postel vyčerpáním i oddychem. Probudilo ho až klepání na dveře. Vstal z postele a stále v županu otevřel. Stála tam překrásná žena. Služka v černém krajkovaném pracovním oděvu s podvazky a silonkami.

• Pan Nordic? Zeptala se.
• Jistě, odpověděl.
• Byla jsem vám udělena jako vaše služebná po celý váš pobyt zde. Jakkoliv k vašim službám, dodala. Chvíle odmlky se pro Nordica táhla jako jeho úd. Takto ho pokoušet.
• Nyní vás mám doprovodit do hodovního sálu, kde s vámi vévodkyně povečeří. 
• Dobře, jen se musím obléci, řekl Nordic a obrátil se zpět do nitra svého pokoje. 
• Váš oblek by měl být připraven ve skříni. Vévodkyně si potrpí na dress code, dodala z chodby. Nordic ji otevřel a opravdu. Oblékl si ho a vyšel ven na chodbu.
• Perfektně vám sedne, pochválila služebná.
• Díky, řekl Nordic a nechal se nést chodbou do hodovního sálu. Nacházel se ve spodních patrech paláce. Diana již měla své místo u stolu. Pozdravili se. Ještě se očekávala vévodkyně. Sál byl proveden stoly do tvaru hranatého U, pro dobrých 30 lidí. To, aby se jídlo podávalo z prostředku místnosti hostům okolo za stoly. Také aby bylo dost místa pro kohokoliv nezbytného jako muzikanty, či kejklíře. Diana měla své místo uprostřed jedné strany stolů. Nordic ho měl přesně naproti. A to už vévodkyně vešla dovnitř. Přispěchala s úsměvem a oba pozdravila, poté přisedla ke stolořadí uprostřed.
• Jak se vám líbí pokoje? Začala po zatleskání, které znamenalo pro číšníky a číšnice začátek hodování, tudíž nosili každému z trojice pokrm po pokrmu.
• Krásné, odvětila Diana.
• Také se mi líbí, přidal se Nordic. 
• A co služebné? Jste spokojeni se vzhledem a oblečením?  Či si jich přejete více? 
• Byla jsem zaskočená, nabídla mi masáž, odpověděla Diana.
• Umějí i nejenom to. Jsou školení pro jakékoliv potřeby našich hostů. Neostýchejte se, vysvětlila vévodkyně u předkrmu.
• Očekávám, že se zde nějakou chvíli zdržíte. Musíme spolu Nordicu probrat další část našeho obchodu.
• A toť? 
• Jak získat toho nadějného malíře sem do kontinentu, začala sama s tématem na který se Nordic potřeboval dostat. 

III.

Malíř tak jako vždy stál na svém místě na mostě a pozoroval okolní svět pod ním.

• slyšel jsem, že Drbohlav kopíruje tvůj styl, ozval se hlas znáhla za ním. Otočil se. Stál tam muž, kterého sice neznal, ale vypadalo to, že on zná jeho.
• To není možné, opáčil. 
• Ale je. Jen se na to dojdi podívat.
• Kam?
• Do Prostorova, uvedl jak se čtvrť jmenuje. Malíř ihned zprudka vyrazil do bujného kroku a zrychla si povytáhl rukávy své košile s flíčky od barev. Razil si cestu rovnou do Prostorova nehledíce davu ani bran, někdy se strážnými.
• Tak kde je ten plagiátor! Volal hned od bran Prostorova.
• Několik lidí ho změřilo pohledem a poté se mu odebrali z cesty.
• Pche! Ušklíbl se a dál dupal ulicemi.
• Malíř! Hledám malíře! Volal na všechny strany.
• Má dcera maluje, oslovila ho nějaká žena. Chvíli se na sebe dívali. Malíř si na vteřinu zkoušel představit, jak asi její dcera vypadá, podle její rysů v obličeji. Nicméně se nakonec uchýlil k rozhodnutí.
• Ne! Hledám malíře, co maluje jako támhleten, ukázal na vyvěšené plátno na stěně před přístupným domem a hned se tam vydal. Vyšel ocelové schody do patra a k otevřeným oknům do bytu. Spatřil v něm muže, co mu vůbec nebyl nijak podobný. Okolo něho byli obrazy podobných motivů a technik, co dělal, ale i jiných, které nedělal.
• Tak to si ty šmejde! Vyštěkl na něho.
• Poletíš dolu nebo tě nakopu do barev a zlámu ti štětce! Hulákal na něho. Muž naproti se jenom nevěřícně díval a byl dosti v rozpacích. Nevěděl co má říci, bylo to na něm vidět.
• Zapálim ti obrazy ty hovnivále jeden z Prostorova! Neudržel své emoce na uzdě a kopal do cihlové stěny u okna. Takovýto výjev žárlivosti nebo vzteky či co to bylo, bylo způsobeno něčím, co v hloubi nesnesl. Soutěživost a zraněné ego.  Přesto nebyl povahy aby to doopravdy udělal. Vycítil, že je na čase opustit tyto kulisy jejich dramatu a vydal se stále statickým krokem zpět k sobě. Tam hned věděl s čím začne. Udělá obraz, kde namaluje toho trubce i s celým jeho vzdušným a prostorným bytem v plamenech.

Diana se šla projít po obchodech. Konečně! Jen zde se tu slangově, či zda tu vládl nějaký patois, říkalo mívač. To proto, že tu každý krámek byl postaven jako přízemní nebo někdy i patrová část obytného rodinného poschoďového domu. A když tu něco nabízejí, je to z jejich vlastních zásob.

Naštěstí díky, důmyslnost měny, OTWC jenž někdo kdysi dávno zanechal na internetu se zde dařilo držet postup kudy chodíte, tak tudy platíte, nebo dostáváte zaplaceno. Když zde ve výšinách systém obyvatelstva hledal finanční nástroje, stačil, že stalkeři z pozůstatků země Vgnesli laserové a inkoustové tiskárny a recyklovaný papír nebo ten, který se našel. Ať už schovaný nebo někde se vznášející. Důvtip života mimo gravitaci spočítal v umění létat. V rychlosti se dalo mnohem lépe odolávat všem ostatním vlivům.

• koukám ta váza má velkou prasklinu tady ze strany.
• To je pouze dekorativní vada, paní. Zaslechla cestou mezi mívači Diana. Bylo jí jasné, že zde toho prodejci napovídají spoustu mezi těmi všemi okolními konkurenty, potažmo sousedy, tedy soupeři. Chtěla si především pořídit nové vybavení na vzdušné potápění do útrob dřívějšího světa a civilizace. To znamenalo spoustu přemýšlení kde vlastně začít. Bude muset buď najít informační stánek s mapou nebo to tu celé obejít sama a na to jí ani pár dní nestačí. Počítala že se alespoň tak týden s nordickem zdrží. 

Malíř

Z Prostorova už znovu žádné další zprávy o napodobování jeho obrazů nekolovaly. Došlo mu totiž, že spoustu z nich, přesně jako v jeho případě, pomlouvali sami lidé spoluobčané tohoto zpropadeného městského kontinentu, proto aby jedno proti druhému popudili. Prohlížel si tedy tu karikaturu toho jeho napodobitele. Rozhněval se znovu na svůj obraz. Probudil v něm ten vztek, jako když tam tehdy u něj stál. Nabral červené barvy na špici štětce a mrsknul jím nad obraz, aby se na něm utvořili různé kapky znázorňující krev. Poté obrátil štětec dřevěnou špičkou napřed a tou několikrát prošťouchal části obrazu, kde bylo tělo karikatury soupeře. Znovu zopakoval trik se šplíchanci krve v Pollockově stylu. Dělal tak, dokud si nebyl dostatečně jistý, že vykrvácel. Nakonec plátno vzal a jeho čtyři hrany pohodil venku na ulici před dům a polil jej ředidlem na barvy, načež se plátno rozteklo a dokonce i vzplálo doopravdy od cvrnknutí sirky. 

Nordic Mest

Byli na schůzce v salónku s vévodkyní a ta uznala za vhodné rozhovořit se o tématu malíř druhého kontinentu. Otevřela desky.

• Zde je vytištěné rozhodnutí o udělení Dualitního kontinentálního občanství. Samozřejmě je i v digitální verzi ve vašich přijímačích. Je potřeba se ale teď rozhodnout, jak pro něho bude bezpečnější zaletět a vyzvednout ho.
• Dle mé zkušenosti je to ten typ muže, který, když visí přidělaný ke mne a letíme, tak kope nohami a křičí. Bude lépe ho vyzvednout vznášedlem.
• To je velmi náročné na organizaci. Vy by jste společně s Dianou nedovedli uspořádat nějaké spřežení?
• Nejsme psi ale samozřejmě záleží na vaší finanční motivaci ovšem vemte prosím prioritně bezpečí našeho hosta.
• Máte pravdu Nordicu. Dám vědět asistence, ať nám sešle katalog kontaktů na vznášedla. Vyberu ty nejvhodnější a zašlu vám je na společné shodnutí.
• Dobrá, stvrdil Nordic a Diana vedle něho přikývla.
• V nejbližší době tedy na viděnou a rozloučila se s nimi vévodkyně. 

Cesta vznášedlem

Výhoda vznášedel je ta, že za vysokou cenu uletí dlouhé vzdálenosti rychleji a bezpečněji. Přesto bylo jasné, že cestou zpět budou muset mezipřistát na Nordicově a Dianině ostrově pro palivo. Teď Nordic myslel nad rodinou. To už se ale blížil i k okrajům kontinentu a jeho přistávacím portům. Vznášedlo se třepotalo u země než vypnulo motory. Teď mohli konečně v klidu vystoupit.

• nacházíme se severněji než je nejbližší port za tím mužem. Musíme projít části města, upozornil Nordic.
• Žádný problém Šéfe, odpověděla Diana a nasedla si na sebe ochranný overal, který zakoupila předtím v některém z mívačů. Měl různé nastavitelné barvy až do úplné průsvitnosti i doplňky a díly. Nastavila na sebe skin člena speciální jednotky s kuklou, aby nikdo jen tak hned nepoznal, že je to žena. Táhly se takhle ve dvou ulicemi různých seskupení a sestavení. Vše bylo jako chudinské slamy. Tam, kde chyběla chudoba, tam bylo šetrno až šetřivo až skrz střechu zatékalo. Dvojice vypadala velmi důležitě a tak jim nikdo nestál v cestě a každý uhýbal nejen zrakem ale raději i cestu. Procházeli koridory čtvrtí, kterým bezvýznamnost byla jejich představitelem. Čtvrti beze jmen. Bez nikoho, kdo by jim rozuměl. Nerozeznatelnost byla hodnotou této části civilizace. Ani náznak toho, že by tu byl někdo ctěn. Vtelno, tak se jmenoval ten, který to tu nechal vybudovat. Jen jeho jméno kolovalo ústní kulturní tradicí tohoto místa. Žádná socha, chrám ani pomník. Vše, co se odehrávalo dole na zemi tam taky zůstalo. Teď ji však došlo, že ten malíř, pro kterého jdou, je přeci někým. Už byli v příslušné čtvrti. Vyznačovala se mosty a můstky, ale to bylo tak jediné, co ji nějak ozvlášťňovalo.
• Tak, zaklepeme vyšel Nordic schody a zabouchal na dveře. Diana sledovala, jak část nejbližší ulice vyhlíží z oken, nebo vyšla na ulici dívat, co se to děje. Kdo si to pro něho přišel. Po chvíli se dveře otevřely. Dotyčný si Nevěřícně prohlížel Nordica i celou ulici okolo.
• Jsme tu pro vás, jak jsem slíbil tady, předal mu dokument, listinu o rozhodnutí, do vlastních rukou.
• Poberte co si můžete sbalit.
• Stěhovat? Divil se malíř.
• Více méně. Máme i tam pro vás. 
• Budu potřebovat více párů rukou na všechny mé obrazy. Toť vše, s čím potřebuji pomoci.
• Dobře. Diano! Zavolal Nordic svou kolegyni. Zatraceně, vždyť jí prozradil.
• Pomoc tady vašemu příteli s obrazy.
• Ok, vzala váhu na bedra a s nádechem vyšlapala po schodech do domu.
• Jsou v patře, ukázal ji kam malíř. Prohlížel si ji trochu vyděšeně, jak byla celá zahalená v overalu s kuklou. Pouze její zbraně vynikaly. 

Cesta zpět

Malíř měl s sebou sbalenou krom obrazů pouze jednu tašku. Na tu hromadu pláten Diana na ně musela použít své lanko, kterým je omotala a to mohla v klidu vést za sebou vznášející skrz ulice zvědavců až k jejich vznášedlu. Vešli se tam do posledního. Nyní už byli na cestě zpět. Napřed ještě ale museli doplnit palivo na ostrově. Sestoupili dolů a tam v hangárech se vylodili.

• uvažuji, zda nedojít pro rodinu a vzít je s námi do kontinentu západu. Místo pro ně ve vznášedle je a v panství vévodkyně by se určitě místo také našlo. Přemýšlel na hlas.
• To zní jako by se ti chtělo celou rodinu přestěhovat.
• Myslím, že je to dobrá příležitost, jak udělat dětem i manželce radost.
• Záleží, jak to bude paní vévodkyně brát. Určitě by jí to udělalo radost. Je tak velkorysá, že vy jí to snad i urazilo, kdybych je tam nevzal, když už tu jsme.
• To máš pravdu, určitě se bude ptát, zda jsme tu tankovali.
• Ta už o tom určitě ví, jak mne instinkt neklame.
• Šéfe, kolik máme času, než dotankujete? Zavolala na pilota Diana.
• Tak hodinu, tenhle hangár má čerpadlo s nízkým tlakem, než to všechno dovnitř doteče, tak tu nevím co budeme dělat. Odvětil jeden ze dvou pilotů vznášedla. 
• Nějak se zabavíme, mrkla na ně Diana. 
• Dobře, já si tedy zatím skočím domů pro děti a manželku, informoval Nordic a vyběhl ven z hangáru směrem k jeho čtvrti museli si přitom zapnout rychlostní stupeň minitrysek na jeho botách, jenž zakoupil v západním kontinentě. Tím tempem tam byl za chvíli. Rozlétli se dveře do domu, jak ještě neměl nacvičené zacházení s jejich do letem. Zasekl se díky tomu o zeď. Jinak by ještě něco, rozbil.
• Proboha Nordicu! Co tu děláš celý si mne vyděsil! Křičela i jeho manželka Naomi. Děti zírali a nevěděli, co mají dělat. Nakonec se k němu rozutekli. Byl celý upocený, stihl to za necelých deset minut.
• Děti! Naomi! Běžte si sbalit věci, letíme na západní kontinent na výlet.
• Hurá! Jásali děti a běželi do svých pokojů.
• Děje se něco? Zeptala se Naomi.
• Vlastně jsme jen zastavili se vznášedlem na ostrově natankovat palivo, plasmu. Máme celou hodinu čas tak jsem si řekl, že vás vezmu na výlet.
• Nordicu, rozesmála se Naomi
• Ty si blazen, políbila ho na tvář a objala ho.
• Dobře rychle si dojdu sbalit, oblékni děti než přijdou Nordic se usmíval.

Ve vznášedle nakonec bylo trochu těsno, to protože nepočítal, že děti si naberou tolik batohů a zavazadel. Náhle něco zapípalo na jeho nápěstí.

• Nordicu, upozornila ho Diana.
• Copak?
• Máš hovor.
• Jo, podíval se na přístroj na ruce. Je to vévodkyně, přijal hovor.
• Dobrý, už jsme na palubě a cestě k nám.
• Výborně, odvětil hologram obličeje vévodkyně. Jak se má náš malíř? Zeptala se.

Nordic se za ním ohlédl. Zrovna předváděl jeden ze svých obrazů Naomi.

• řekl bych, že nadmíru dobře.
• Výborně.
• Ještě jsem vás chtěl informovat, že jsem si dovolil pozvat svou rodinu. 
• Nordicku vy my snad čtete myšlenky. Myslela jsem na to, zda se vám ozvat, zda je nabrat, ale netušila jsem jak zhodnotíte situaci vy. Dobrá, uvidíme se na heliportu, rozloučila se vévodkyně a oni pokračovali v pokojném letu.

Když přistáli na heliportu, měli pocit, že se ta rampa táhla a otevírala déle než obvykle. To už na heliportu stála vévodkyně. Celá se usmívala ve vší parádě výsostně oblečená. I na malíři bylo poznat, že je neskrývavě šťastný.

• Tak, konečně jste dorazili. Oslovila je.
• Moc mne těší, že vás konečně poznávám, opáčila Naomi a poté se navzájem představily. Diana měla stále všechny obrazy k sobě svázané a vlály za ní omotané do tvaru kvádru. 
• Tak vás tedy tady ještě jednou srdečně vítám. Zde naše služebnictvo vás odeberou do vašich komnat. Předpokládám, že dětem bude vyhovovat prezidentské apartmá na vrchu. Máme tam pro ně připravený velikánský skákací hrad, zaujala vévodkyně s překvapením všechny.
• A nebude vám to nevhod? Co kdyby vás navštívil nějaký prezident?
• Nevadí, takových komnat máme víc. Pojďme, zavedu vás tam osobně, otočila se k nim s vyšpulenýn zadkem. Asistentka šla vedle ní, zdála se být opravdu křehoučká. Vyšli tedy po prvních příchozích schodech do chodby s gravitačními výtahy. Zde se v otevřené tubě několik metrů široké dalo využít bez gravitační síly k překonání několika pater. Jediným takovým skokem se rázem objevili přímo pod průhlednou kopulí jako střechy. Zde mezi vchody do prezidentských apartmá opravdu stál obrovský nafukovací hrad. Děti se rozjásaly a vydaly se na něj. Díky snížené gravitaci při měkkém dopadu odlevitovali o další kus dál, takže se nikdo nemusel bát, že by se zranily.
• Mají štěstí, že jsou tak malé a neváží zas tolik. Dospělí by jistě už takhle nepoletovali. Promluvila vévodkyně.
• Dobrá teď kde jsou vaše obrazy? Kývla bradou na malíře i Dianu.
• Nechala jsem je viset dole v hale, odpověděla Diana stroze s rukama v bok. Vévodkyně se nejprve vyděsila, ale v tu ránu se ozvala její asistentka.
• Žádný problém že, malíře zavedou do jeho pokoje a ozvu se dolů, ať je ihned dovezou do stejného pokoje.
• Dobře, usmála se nakonec vévodkyně.