NEVIDITELNÝ PRŮVODCE [NEW]

 O knize

Když už jsme u těch stran. Praha měla vždy dvě: východní a západní.

Pro některé je toto město spousta mostů malým mostem mezi velkými národy a vždy fungovalo jako kterou křižovatkou všech mezinárodních hnutích. A tak považují staré město za začátek východu a Novou stranu za začátek západu nejen města ale i celé Evropy a kontinentu. Je to tak díky unikátnímu umístění státní rozlohy jenž je podobná srdci a proto je také Česká Republika nazývaná srdcem Evropy.

Pro některé se ovšem stala symbolem rozdělenosti světa za druhé studené války, kdy západní strana tedy nová strana byla přiřazovány západu světa a východní tedy staré město východu. Praha se tedy stala opravdu světovým průsečíkem pro východ i západ i sever a jih pro celou Evropu.

Praha je milionovým městem malého zkulturněného národa státu střední rozlohy uprostřed Evropy. Pro své postavení byla vždy ovlivňována vším co jí prošlo. Najdete v ní nejen středověké gotické stavby ale i renesanční, barokní i secesní a tak bychom mohli pokračovat až do dnešní postmoderní doby.

Ovšem její původ je zpletitě střežený hluboko v historii stejně jako v jejím podzemí budovaném Kelty, jakožto prvními obyvateli tohoto území vůbec. I proto má takovou záhadnou pověst. 

O Praze bylo již napsáno hromada románů, badatelských textů a podobných literárních vrtochů, ovšem každého vyjádření je jedinečné a autentické.

Já se ovšem rozhodl provést vás místy Prahy, které nejsou pro běžného turistu tak snadno přístupná nebo viditelná, či pro veřejnost známá.

Ať už o jejím podzemí nebo po pouličním povrchu či přes střechy a stovky věží, kterými je tak známo toto ono město.

Údajně zde 4 asijšťí bratři rockovali tolik až jeden z nich na místě zkameněl.

Už víme, že město mělo 2 strany, které se časem spojili rodovými sňatky.

Strany se nazývaly:

Staroměsto a Mladá strana

staroměsto

Příběh z downtownu

Bývalo období v Podolí, které patřilo lapkům s rouškami přes obličej. Číhali v úzkých uličkách pod Highcastlem, a číhali na pocestné, kteří nic netušili.
-,,Naval prachy šmejde!”
Začal hlavní vůdce lapků, říkali si Ondatry z Downtownu.
Pocestným nezbývalo nic jiného než se zdát své hotovosti.
Ondater z Downtownu totiž bylo hodně a v tom byla jejich síla. Nebyli ozbrojeným ale za to z nich šel strach z přesili a navíc nikdo těm výrostkům neviděl do obličeje. Takhle si žili jeko opravdoví banditi.
Až do té osudové srpnové noci, kdy vystrašil někdo je.
Vůdce ondater seděl na bobku a počítal dnešní lup.
Za něj potom platil celé tlupě flašky a cigarety, popřípadě cokoliv co chtěli.
Nebyl to žádný zloduch, byl spravedlivý a ctný, jen byl mladý a nezkušený, přesto, že byl nadaný.
Z ničeho nic se nad jejich hlavami objevil stín, který přelétl na hradby nad nimi. Ondatry se koukali co to bylo, ale neviděli nic.
Neřešili to ,a le z ničeho nic mezi nimi stál. Mohutný a démonicky temný. S obrovitými spodními packy a v tvrdé černé kůži s obletující temnou aurou.
-,,Pane bože! Čert!”
Volali a dali se k úniku.
Postava se odpíchla od země a vyskočila na střechu baráku.
Zmizela v měsíčním stínu. Druhý den noviny psali o podané postavě, co vyřešila mladé lapky. Ti u nikdy nepřepadávali.
Místní povídali o čertovi a někteří zase o démonovi, nebo pérákovi, démonistické postavě, která se objevovala napříč Prahou už několik stovek let.

Do Šapa a zpět

Umělec se vydal s flaškou levného piva směrem k ulici lemované vysokými viktoriánskými lampami. Velkými hlty láhev s nápisem Brána dopil a jakoby nic ji pohodil za záda. Nejbližší lampa nalevo s prasknutím zhasla a všude kolem prolétly jiskry, které se smísily s tmou okolo.
Alfons se otočil a dlouze se zadíval do husté tmy za ním. Nehledě na to, že ještě před okamžikem byla tatéž ulice osvětlena stejným světlem lamp. Na to ihned vyrazil kupředu, kam mířil již od začátku. Za svojí partou. Zrovna dnes začalo období dlouhé noci. Nesmírně dlouho se na tuto událost těšil a slíbil si, že ji nic nezkazí. 

 Klopýtal po kočičích hlavách a rozhlížel se po znameních, které po sobě zanechávali. Dobrých pár ulic šel po čerstvých stopách, jen teď několik ulic nemohl žádné najít a začínal se ztrácet.
Kde jen je?
Věděl, že bude na zdi. Byl si jistý, že už jsou v klubu ale za hudbou jít nemohl. Tu si Praha vzala na starost. Ta tajemná a sexy dáma si moc ráda hrála s lidskou psychikou. S fyzikou si ovšem zahrála chybějící dlažební kostka, po které se Alfons nečekaně ocitl na zemi. Bolel ho kotník. Pociťoval, že se postupně zvedá vítr a čím dál rychleji ho pronásleduje schýza. Opatrně se narovnal a opřel se o zeď. S přidržováním se rozhlížel po nejbližším zdroji světla. Všiml si jedné problikávající lampy v protější uličce. Ta byla nejblíže. A všiml si další několik desítek metrů přímo naproti němu
Pokud by zatočil do vedlejší ulice, tak na chvíli uteče schýze, ale ztratí cestu, kde může být znamení.
Čert to vem. Rozhodl se, že zamíří k té bližší. Po prvním kroku si však uvědomil, že místo ní je jen prázdnota. Zpanikařil a kulhavě se vydal k té, co zbyla. Možná to tak je nakonec lepší.
Přešel první křižovatku. Jakoby ho víc a víc obklopovala tma. Nevěnoval tomu pozornost a raději zaťal zuby a přidal do kroku.
V polovině cesty za světlem se na chvíli zastavil, aby se vydýchal. Těšil se, až si bude moct zapálit. Zapálí si vůbec ještě ? Co když ho tentokrát schýza dostane. Otočil se dokola, aby zmapoval terén. Schýza byla všude v úzkých uličkách kolem. Jakoby obklíčila a teď se slinami pozorovala svoji oběť. Znovu zaostřil na svůj světelný cíl. Nebyl k němu ještě před chvílí o dvě ulice blíž?
V ten okamžik se ho zmocnila slabost, jakoby něco vysávalo jeho energii. Zadíval se na svoji ruku. Měl pocit, že nepatří jemu. Je to cizí ruka, cizího člověka. V uších mu začalo hučet. Jakoby mu vítr prolétával hlavou tam a zpátky.
-“Neboj se.“
Uslyšel uvnitř své hlavy. Ten hlas znával. Patřil schýze. Ráda si hraje. Funguje to s ní jako s každou kurvou. Každý musí platit, jen tuhle štětku platíš za to, abys jí neviděl a pak si to všechno najednou přijde vybrat. Každý Schýzu viděl jinak. Alfons ji vnímal jako dámu, nadpozemsky úžasnou a tajemnou, ale stejně tak šílenou a vražednou. Chtěl ji aspoň jednou spatřit, ale věděl, že by se z jejich spárů už nedostal. Znal jen jednoho člověka, který to dokázal a do teď s ní čas od času laškuje.
Pokusil se o kulhavý krok. Ztratil rovnováhu a rychle se přidržel zdi. Zorné pole se mu pomalu zmenšovalo. Skoro naslepo našlapoval směrem k lampě stále opřený o zeď. 
Už jen pár metrů. Zamotala se mu hlava a upadl na chladný chodník. Přestal cítit nohy. Cítil jak se mu roztékají. Doplazil se k lampě a opřel se o ni zády. Přestal vnímat sklíčenost a Schýza už netahala za jeho končetiny. 

Jak dlouho tam tak mohl sedět, než se dostal naprosto k sobě? Přišlo mu to jako pár minut, ale mohly to klidně být i hodiny. Při cestování je čas zbytečné měřit, stejně chcete co nejdříve do centra a je vám jedno kolik času tou cestou ztratíte, hlavně, aby jste tam už byli. Hodinky neměl a vzhledem k tomu, že začalo období dlouhé noci, tak by mu byli stejně k ničemu. Navíc nechápal, že ho znovu Schýza nechala o chloupek uniknout, i když by ho snadno mohla už dávno dostat. Vážně je hravá. Postavil se na nohy. Kotník ho stále bolel. Nicméně neměl jinou možnost než se vydat za znamením. Jenže, kde je? Všechny zdi vypadaly tak stejně prázdně. Pak ji spatřil.

S nevěřícím zakroucením hlavy se rozplýval nad pohledem na mramorovou stěnu. Mezi všemi vítězně vypadajícími nápisy RVA, SCT, RBD i SQP uviděl čerstvý, svítivě růžový tag CFS. Věděl, že už je blízko. Kulhavě vyběhl ke konci ulice, kde se od veliké kaluže odrážela světla. Jakoby dostal dvě pěstí. Jedno od hlasité hudby a druhé od oslnivých světel neonů. Na chvíli zamhouřil oči, ale hned začal rozpoznávat obrysy. Před vchodem do obrovského klubu se bavila veliká masa lidí.
Vsadil by se, že vevnitř jich bude tak třikrát více. Zaposlouchal se do trapové hudby a pozoroval lidi kolem. Jakoby neexistoval. Z klubu najednou vyšli čtyři postavy a zamířili rovnou k umělci.
-“Tak si konečně tady!“ ozval se jeden z nich. Než stačil Alfons zareagovat přilétla mu facka.
-“Zase si cestoval sám? Poznám to na tobě,“ozval se ženský hlas.
-“Promiň, Dvojko, ale jinak to nešlo.“
Blondýna do něj strčila vší silou, aby si udělala místo na odchod. Alfons si kvůli bolavému kotníku radši rovnou sedl na zem.
-“Víš, to bys spíš neměl dělat, bojí se o tebe." -“Ale nemusí,” ohradil se ihned Alfréd na kluka v kožené bundě.
“Bombere dojdeš prosím pro ní? Mám něco s kotníkem.“
Bomber si zapnul svou bundu a vydal se bez jediného hlesnutí za malou blondýnkou.
-“Hej nemáte něco na tohle?“ začal umělec na zbylé dvě osoby a ukázal na svůj bolavý kotník.
“Jo kámo! Dej si tohle,“ Podal mu Tlusťoch kouli.
“To nežeru. Přestaňte mi to pořád dávat, za jakýkoliv situace.“
-“Se neposer kámo, aspoň je víc pro nás,“ sebral ho Tlusťoch zpátky a podal ho postavě vedle něj.
-“Takhle v životě nic nedáš, jsi moc lidskej,“ ozval se poslední z čtveřice.
Byl nejmladší a vždycky ho člověk poznal podle červeného dresu, který nosil každou noc.
-“V týmu nemusí být všichni stejný Kostíku. Nejsem lidskej, ale nejsem ani jako ty.“
Mladý Kostík prohodil oči v sloup a zadíval se směrem ke vchodu.
-“Myslíš, že by tam něco mohli mít na tu nohu?“ zeptal se znovu, už otráveně, Alfons.
-“Já myslim, že jo. Ale doufám, že chcípneš,“ Ozvala se Dvojka zezadu. Někoho to v okolí to pobavilo. Pomohla mu s Bomberem vstát a prošli bránou nad kterou se tyčil nápis Rocksi.

Alfons si uvnitř klubu srovnal čas (cestoval něco přes hodinu) a taky si u baru koupil lektvar, po kterém mu splaskl kotník, a pivo. Alkohol na něj moc nepůsobil. Rozhodl se, že v klubu najde ostatní, kteří se hned po příchodu rozutekli. Bombera našel u záchodů, jak se prohlíží v zrcadle.
-“Baví tě to, buzno?“ pronesl nahlas Alfons.
Bomber se na něj otočil a se zdviženým obočím se na něj zadíval.
-“Spíš ne."
-“Ser na to, jdeme najít ostatní,“ navrhl Alfons a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Židovský nos a zrcadlové lenonky. Bomber hlavou přitakal. Prošli kolem zrcadla dál k parketu. Už z dálky byl vidět Kostík jak skáče na pódiu s dalšími nejenergičtějšími lidmi z klubu.
-“S ním nic neuděláme co?“ nahodil Alfons řečnickou otázku.
-“Spíš ne, no,“ odpověděl Bomber. Dnes ještě bude dlouhá noc, pomysleli si. Neměl ani představu jak dlouhá bude.

Bomber ze své bundy vytáhl krabičku cigaret a rovnou jednu zapálil Alfonsovi.
Stály na balkónku a dívali se na celý světlem oplývající klub. Oboum se zasekl zrak na jedné černovlásce, která si to houpavými pohyby v bocích brala skrz celý parket, přes podium až do backstejdže. Měla koktejlky s vystřiženými zády, přes které se vlnil velký vytetovaný had.
Bomber i Alfons se na sebe s úsměvem podívali a přiťukli si skleněnými pivy.
Nato se ozval výstřel a celý klub jakoby ožil panickou atmosférou. Hudba nepřestala hrát a lidé do ní zaposlouchaní ji také nepřestali prožívat. Přesto se něco změnilo.
První si toho všiml Bomber. Ukazováčkem udal Alfonsovi směr. Tlusťoch vyběhl z backstejdže a rovnou z podia skočil mezi lidi pod ním. Kdyby vážil méně, tak by se neponořil do moře lidí s nataženýma rukama. Za pár vteřin se objevil na pomyslné pláži, kde na sebe už nebyli lidé tak nalepení, ale hned zmizel v jedné z chodeb směrem k východu. Okamžitě na to se za ním z roje organických strojů podléhajících té psychopatické hudbě vynořili tři muži. Všichni se vydali za Tlusťochem.
-“Jdeme za nima!“
Oba seběhli schodiště a rovnou do chodby kde se ztratili ti před nimi. Vedla kolem záchodů se zrcadlem. U něho se na zemi opíral Tlusťoch. Tři muži byli kolem něj. Dva muži měli boxery, třetí svíral pistoli a cpal ji Tlusťochovi do úst.
-“Co se tu kurva děje?“ vrazil do nich umělec. Jeden muž s boxerem ho odstrčil na zeď a zlověstně si ho změřil pohledem bez jediného slova. Bomber se postavil naproti druhému muži s boxerem.
Muž s pistolí nechal být Tlusťocha a zamířil na Alfonse.
-“Ty toho debila znáš, že máš potřebu srát se do cizích věcí?“
-“Jo znám. O co kurva jde?!“
-“Tvůj kamarád je tak hloupej, že se rozhodl okrádat špatnýho člověka ve špatnou dobu.“
Bomber se přes kumpána naklonil na Tlusťocha a usmál se na něj.
-“Jděte do píči. Stejně to už zpátky nedostaneš,“ uchechtl se Tlusťoch.
Pistolník mu za to dal prudkou kopačkou ochutnat svojí podrážku.
-“Tyvole! Tak mu to vrať,“ ozval se Alfons.
-“Jentak to nepůjde. Všechno co ukrad přímo před náma sežral,“  poklepal svým glockem na tlusťochův pupek.
-“Kolik?“ zeptal se Bomber.
-“Dvacet tři koulí,“
-“No to si děláš prdel, Tlusťochu. Ty si frajér,“ začal se smát Bomber.
-“Tlusťochu, kde je Jednička?“ zeptal se Alfons.
-“Nevim, ale přiveď jí! Musí mě vidět! Potřebuju vyfotit!“
-“Taky nevim kde kurva je,“ odpověděl umělec.
-“Nezajímaj mě nějaký vaše lovestory, chci prachy. Tady jde o byznys!“ vložil se do toho dealer s culíčkem zavázaným dozadu.
-“Jdi do píči. Nic nemáme.“
-“Ty koule jsou limitovaný, v tomhle klubu je jich dneska pouhá stovka, z toho je jich už víc jak půlka rozprodaná. Zbytek máte vzadu, pokud už vám to nevzala ta holka s hadem na zádech.“ zapojil se Tlusťoch do rozhovoru.
-“Jak o tom víš?“ začal dealer.
-“Naser si.“
-“Ty mrdko! Koukej to vyvalit! Od koho más informace?!“ chytil dealer Tlusťocha za tričko namířil mu glock ke spánku.
-“Pošli jednoho člověka do zadu a zjistíš, kdes udělal pravou chybu,“ začal se smát Tlusťoch.
-“Ty si o to vyloženě říkáš! Vůbec nechápeš situaci!“ začal se dealerovi potit ukazováček na spoušti.
-“Zmáčni to a nikdy se nic nedozvíš, pošli jednoho ze svejch dozadu, nebo se bojíš, že ti někdo z těhle dvou ubožáků ublíží, když budem v přesile?“ pořád se smál Tlusťoch a hodil očkem po klukovi v kožené bundě a Alfonsovi.
-“Drž hubu!“ zařval dealer. Chvíli jen mlčky tiskl pistoli k tlusťochově hlavě, až nakonec pokynul, ať tam skočí jeden z jeho kumpánů.
Za chvíli byl zpátky a se slzami v očích potvrdil to, co Tlusťoch říkal.
-“Kurva! Co to bylo za šlapku? Ty jí znáš sráči?“ namířil znovu na Tlusťocha.
-“Zloděj pozná zloděje.“
-“Pro koho dělá?“
-“Dělá sama na sebe, ale prodává Šapu,“ pronesl s úsměvem Tlusťoch.
-“Jak se kurva v Šapu dozvěděli o našem byznysu s Ultimate Warner Bros? Máme tu špicla! Do píči, člověk už si nemůže věřit ani ve vlastnim podniku,“ čílil se boss s pistolí v ruce.
-“Asi budu blejt,“ ozval se Tlusťoch a Bomber s Alfonsem se začali smát.
-“Kurva, co s nim budem dělat šéfe, dyť chcípne. Dvacet tři koulí nepřežije nikdo,“ vložil se do toho jeden z kumpánů s ruským přízvukem.
-“Rovnou se ho tu zbavíme,“ odjistil dealer a namířil Tlusťochovi na hlavu.
-“Ne! Počkejte! Co indická rostlina?“ ozval se Bomber v křeči smíchu.
-“Tu tady rozhodně neseženeš,“ Položil dealer prst na spoušť.
-“Ta holka ví kdo to má,“ zasýpal Tlusťoch od země.
-“Ta už je dávno v trapu,“ poznamenal druhý kumpán.
-“Já jí najdu a donesu to,“ ožil Alfons. Bomber se na něj tázavě podíval.
-“Do Šapa nejdeš. Už by ses nevrátil. Dneska je to tam až moc libový."
-“Ale jojo, vrátil. Hlavně chci potkat tu zlodějku.“
-“Počkejte, to si vážně myslíte, že tu jde o nějakou posranou rostlinku, která se nedá v celý Prase sehnat?“ zavrčel dealer říkající si Zyda.
-“Slyšel jsem, že jí v Šapo mají něco jako fetiš. Modlí se k ní. Nikdo se jí nesmí dotknout, natož ji zapálit.“
-“Zapálit? Proč bys to jako pálil? Vždyť tady jde o byznys!“  zuřil Zyda a bylo vidět, že je tu až moc dlouho.
-“Kámo,“ řekl nevěřícně Tlusťoch.
-“Fajn dones jí, ale jestli zjistim, žes s ní zmizel všechny zabiju. Tady jde přece o byznys,” domluvil dealer a konečně vertikálně uvolnil ruku se zbraní.
-“Hlavně chlapy! Konečně se dostanem zase domu!" prohodil Zyda na svoje kumpány.
-“Únik z pasti. Kdo by o tom nesnil, když ti několik let splyne v jednu nekonečnou noc,” konstatoval Tlusťoch.
V dealerových očích se na chvilku objevil záblesk naděje, ale hned zase zmizel.
 Namířil na Alfonse.
-“Jestli tu kytku doneseš, tak zachráníš svýho kámoše a zbytek necháš mě jasný?“
-“Jasný.“
-“Jasný no, ty, feťáku,” přidal se Bomber.
Tlusťoch se převalil na bok a začal zvracet. Ostatní odvrátili zrak, až na Bomera a Alfonse, který se mu smáli.
-“A ty mi tu kurva přestaň snižovat hodnotu mýho podniku!“ začal řvát dealer.
-“A ty si radši pospěš, než tu exne,“ hodil pohledem po Alfonsovi hystericky.
Umělec se podíval na Bombera a zamířil ke schodišti. Bomber to chtěl vzít za ním.
-“Čekej! Ty tu koukej počkat s náma. Zvládne to sám,“ zavelil Zyda.
Alfons pokynul s úsměvem klukovi v kožené bundě a vydal se po schodech nahoru.

Venku se mezitím ochladilo. Alfons se vydal přes ulici k osobě, nejlépe srovnatelné s bezdomovcem. Byl v tom davu vyvrženců všude kolem v naprostém kontrastu. Měl na sobě kostým, něco jako polní strašák (byl to vůbec kostým?), a držel kartonovou šipku s černým nápisem Šapo. 
Umělec nevěděl jak se s ním dorozumět, protože Strašák měl rty sešité k sobě. Podíval se mu tedy do očí, které vypadaly jako zatměný měsíc a pokynul hlavou. Strašák nato prkeně zaluskal prsty. Alfons pochopil rychle. 
Peníze, určitě na drogy. Vyndal peněženku a vysypal z ní pár stříbrňáků, které mu však strašák hbitě vytrhl z rukou. Prohlédl je a strčil do náprsní kapsy. Alfonse zaskočily strašákovi pohyby. Vypadaly jako po mrtvičce.
Strašák naznačil, aby jej následoval.
Alfons skrze úzké a chvílemi přesvícené uličky Prachy cestu vůbec nevnímal. 
Pokud má zašité rty, co si za ty peníze koupí? Pokud opravdu drogy, napadla ho pouze jediná možnost, pokud měl jeho průvodce zašité rty a nos mu více méně chyběl. Chvíli dumal, ale pak to nechal být.
Ať si každý dělá co chce.
Zrovna šli po jedné z uliček, kde se spojuje stín s šerem a ocitli se tak na místě, ze kterého není vidět na konec ani jedné ze tří uliček. Strašák šel ve předu a nebojácně, instinktivně se prokousával tmou. Najednou se ale kostrbatě zastavil a zíral před sebe do daleké prázdnoty.
-“Tak co je ale?“ ozval se Alfons podrážděně. Ticho. Přicházející klaustrofobie a velmi netradiční společnost. To vše působilo na již takto skličující atmosféru ještě depresivnějším dojmem.
Strašák cukaně natáhl krk až bylo slyšet, jak mu v něm prasklo. Alfonse polil ledový pot a ztratil trpělivost.
Dvěma svižnými kroky se ocitl za strašákovými zády a vší silou do nich vrazil.
Ucítil nepohodlnou pytlovinu a spoustu tvrdých kostí. Strašák se však ani nehnul.
-“Tak hneš se?“
Jako odpověď dostal dva červené plamínky, které se zrovna rozsvítili na jednom konci ulice.
-“Co to je?“ pomalu se to přibližovalo. Ty dva plamínky doslova žhnuly a ve stejné vzdálenosti od sebe postupovali uličkou.
-“Strašáku, co se to děje?“ věděl, že neodpoví.
Dva uhlíčky byli již několik metrů před nimi. Umělec stál za Strašákem a nevěděl jak reagovat.
Utéct? Ne! To je přeci nesmysl.
Jeho průvodce jakoby zamrzl.
Ve chvíli, kdy si Alfons třel čelo a nevěděl co bude dál, se Strašák pohnul, ale jen nepatrně. Jen jakési zatřepání.
Uhlíky zastavily a zhasly. Umělec uslyšel prásknutí dveří od auta. Už pochopil.
-“Vypadněte z cesty!“ ozvalo se ze tmy. Cvaknutí pojistky zbraně.
Na to už Strašák reagoval a vyběhl kupředu dvěma uhlíkům.  Pohyboval se jako Johnny Depp z filmu Strach a hnus z Las Vegas. Trhaně a mechanicky. Pak padly dva výstřely. 

Uběhlo jen pár minut od té chvíle, kdy se Strašák vzdálil, ale Alfonsovi to přišlo jako hodina. Zůstal skrytý ve stínu u zdi. Poté se i on rozhodl jít tím směrem. Bez svého průvodce si připadal nervózní. Z uhlíků se po pár metrech vytvořily světla. Auto tam nehybně stálo. Motor stále běžel. A přesto, že se vevnitř svítilo, tak zelo prázdnotou. Otevřel dveře od řidiče a prohlédl si interiér. Na zadní kožené sedačce ležel kufřík. Byl na kód. Alfons chvíli uvažoval co s ním, ale nakonec si to rozmyslel. Ani ho nenapadlo s tím autem odjet. V ulicích Prachy jezdit autem znamenalo pouze to, že jste špinavý kriminálník, trestanec, nebo kacíř. Ovšem, není to v tomto městě nakonec každý?  Město se mělo rádo.
Vypnul motor a vystoupil. Obešel auto  a přitom zjistil, že mu tu něco nesedí.
Žádné těla. Ani Strašák, ani řidič. Tak co se tu stalo? Je možné, že si je něco odneslo? Třeba Schýza? Je to možné, ale nemyslel si to. Problém byl, že v centru teď Alfons zůstal sám. Musí zachránit Tlusťocha. Musí dojít do Šapa a ukrást indickou rostlinu, aby ho zachránil.
Mít za zády naštvaného dealera co se kroutí s bouchačkou v ruce a před sebou cestu do šíleného Šapa? No, není to sen plný inspirace každého umělce? 
Nejraději by se vydal zpátky. S tou myšlenkou ale udělal krok vpřed směrem k Šapu. Aspoň myslel, že to vede k Šapu.
Buch buch! Ozvalo se z kufru auta. Alfons se lekl tak, až odskočil.
-“Kdo je tam?“ ale nic se neozvalo zpět.
Možná Strašák! Vždyť  jeho odpovědi se nikdy nedočkal. Cítil, že se mu s otevřením toho kufru dostane odpovědi na otázky předchozích několika minut. Vzal za kliku a otevřel. Zatajil se mu dech. Ležela tam zkroucená holka s roubíkem a svázanými končetinami.
Vyndal jí roubík a zeptal se jí, zda je v pořádku.
-“Asi ano.“ Odpověděla zadýchaně. Alfons pochyboval, že by se ho nebála.
-“Jak ses tu vzala?“
-“Kde je ten pasák?“ vystřelila.
-“Mrtvej, nebo zmizelej. Fakt nevim co z toho.“
-“Pusť mě prosím ven.“ Začala popotahovat.
-“Zavedeš mě do Šapa?“ na to jen mlčela.
Zželilo se mu jí a rozvázal ji.
-“Povíš mi aspoň cestu?“
Vylezla z kufru a nataženým ukazováčkem ho navedla.
-,,Co tam potřebuješ?  Nevypadáš na takové bezduché stvoření jako všichni tam.“
Jak mohla vědět, jak vypadá? Bylo šero.
-“Znáš indickou rostlinu?“ na to zbystřila a změnila výraz v obličeji.
-“Na vlastní riziko a budu chtít půlku výdělku,“ prohlásila s gestem, ať ji následuje.
Jak poznala o co jde? Vzpomněl si na Tlusťocha – zloděj pozná zloděje. 

-“Jak ses do toho kufru vlastně dostala?“ navázal Alfons konverzaci po dlouhé chvilce ticha.
-“Řekla bych, že karma,“ odpověděla.
-“Ten chlap, to odporný hnusný hovado, mě něčím zdrogovalo, když mě zval na drink.“
-“Proč myslíš, že karma?“ skočil jí do řeči.
-“To tě nemusí zajímat,“ odpráskla ho.
-“Probudila jsem se v kufru, když mě nabízel nějakejm špinavejm šikmookejm svinim. Raději nechci vědět, jak bych dopadla, kdyby si místo tý holky vzali mě.“
-“Jaký holky?“
-“Můžu to dopovědět, nebo mi budeš celou cestu skákat drze do řeči?“
-“No jo. Pokračuj.“
-“Byly jsme ve Skladišti. Bylo nás asi pět. Tipuju to spíš podle toho o čem se bavili, než abych to věděla přesně.“
Každý znal Skladiště. Ohromná budova fungující jen pro černý trh. Drogy, zbraně, bílé maso. To všechno pod dozorem drogového magnáta Flencou.
-“Divím se, že si tě tam nenechali,“ popíchnul umělec.
-“Ten chlápek mně znal a věděl, že dnes budu mít mnohem větší cenu, než kdokoliv jiný. Ale tak směšnou cenu, jakou ty žluťáci nabídli? Horší jsem v životě neslyšela!“
To Alfons nemohl posoudit. Doteď ji neviděl pořádně na světle, kromě měsíční záře. A taky v tom slyšel velkou dávku arogance.
-“Chtěl zkusit štěstí jinde. Jsem ráda, že už je v hajzlu. Kokot! Ani mě neuměl nabídnout.“
Alfonse zaskočilo, že jí víc zajímá kolik by za ní nabídli, než to, že přežila.
-“Co bych o tobě měl vědět, kdybych tě chtěl prodat?“ zareagoval dřív, než se znovu dostala ke slovu.
Především ho zajímalo, zda na ní je spoleh, když už s ní jde do akce. Zatím ho jen překvapovala.
Nebyl naivní, věděl, že mu nepoví pravdu, a nebo neodpoví vůbec, ale byl zvědavý na její reakci.
Překvapivě se tomu zasmála.
-“Ty opravdu nevíš, kdo jsem?“
-“Holka z kufru, kterou nikdo nechce ani na černym trhu? Víc mě asi nenapadá,“ řekl suše.
Znovu se tomu zasmála. Tentokrát upřímněji.
Alfons a rozesmát cizí ženu? To umělec už opravdu dlouho nezažil. Poslední dobou jen všechno komplikoval a lidi ho moc nemuseli.
-“Si vtipnej a máš pravdu, ale dnes mám cenu diamantů.“
-“Vážně? Jak to?“
-"Počkej do Šapa, uvidíš sám. Už tam stejně skoro jsme.“
Slečna prošla pod první lampou, kterou od odchodu z Rocksi viděl. Měla tmavé dlouhé vlasy, které se nesly až na záda a splývaly s vytetovaným hadem. Náhoda? Nemyslím si.

Okolí Šapa bylo lemováno tolika duševně beztvarými bytostmi, až na Alfonse přišla úzkost. Slečna ho vedla davem těchto stvoření, které žili ve vlastní noci už tak dlouho, že se dali jen s těží přirovnat lidem. Jejich dorozumívání  a rozpravy jen pomocí skřeků v různých tóninách, by normálnímu člověku po delší chvíli lezly na mozek asi jako nekonečný infrazvuk. Konečně byli před vchodem. Oslepující světlo neonů jim řezalo zrak tak, že si jen sotva všimli cedule: Schyzazone. Jediná cesta vedla pouze po schodech dolu. Osm pater. V každém patře jiný žánr, ale hudba tak hlasitá, až dunily schody.
-“Musíme do devátého patra. Počkáš tady?  Hned budu zpátky,“ zakřičela slečna s hadem na zádech.
Umělec jenom přikývnul. Nechtělo se mu zbytečně křičet. Šel k baru a objednal si nejlevnější pivo. Po dnešku už asi nejmenší risk, napadlo ho. Obhlédl, kdo sedí kolem baru. Všiml si jedné ženské postavy sedící k němu zády. Měla překrásně bílé vlasy a bavila se s někým, kdo seděl před ní a komu neviděl do tváře. Zaplatil pivo Brána a šel blíž. Rovnou začne se seznamováním nebo se ji nejprve zeptá na cigaretu? Promýšlel taktiku a přitom se přibližoval. Na poslední chvíli se ale rozhodl jen projít v těsné blízkosti, aby si ho všimla. Nečekal co přišlo.
 Obě hlavy vystřelily směrem k němu a prohlížely si ho bělmem v zapadlých očích. Jejích ústa vypadaly jako, by chtěli něco říci, škoda jen, že byly tak okousané a zalité fialovými modřinami.
V tu samou chvíli mu v hlavě začalo syčet. Nesnesitelně syčet.
Zamotala se mu hlava, a o čehosi procházející nohu klopýtl zády k zemi. Bouchnutím se rozvýřil prach a do dusné atmosféry se rozlétly osvěžující kapky rozbitého piva. Teď se díval vzhůru obličeji ženy s neobyčejným a vysmívajícím úsměvem. Až po několika sekundách a jejím natažení ruky mu došlo, že je to jeho spoluzlodějkyně pro dnešní noc. Do teď neměl šanci si ji prohlédnout pořádně a teď už věděl, že měl čeho litovat.

Prošli skrz velké rezavé dveře s nápisem STUFF ONLY a vydali se po posledních rovných schodech dolu.
Na konci schodů byly také dveře. Zabouchala na ně a ony se otevřely. Stál za nimi muž celý v černém jen s bílou maskou. Pokynula mu a on odstoupil. Alfonsovi se naskytnul pohled na ohromnou místnost plnou lidí, alkoholu, sladkostí a polonahých striptérek s viktoriánskými maskami. To vše bylo zalité v barvách rudých neonů.
Úplně vepředu stálo pódium. A za ním na zdi připevněná škrtidly pouhá větev indické rostlinky.
Alfons po jeho průvodkyni hodil dotazovacím pohledem.
Na to mu odpověděla jednoduše ;,Drž se u mě.“
Alfons ji tedy následoval. Šli na dámský záchod.
Zamířili do kabinky. To se umělcovi líbilo. Zamkla za nimi a dřepla si. Potom mu stáhla kalhoty a Alfons zůstal stát s otevřenou hubou, jestli se to vážně děje.
Položila prkénko od záchodu a začala se hrabat ve svém psaníčku. Alfons se zatím pohodlně posadil.
-"Můžeš mi prozradit, co to kurva děláš?“ začala ona na něj s jedním vyzdviženým špatně namalovaným obočím.
-“No. Ehm, tahle záležitost,“ hodil na to pohledem dolu. Začala se zase smát.
-“Fakt ti ho nebudu kouřit. Jen chci, aby to tak vypadalo, kdyby tu byl někdo další. Nikdy nevíš. A teď si znovu stoupni.“ Postavil se a všiml si pytlíčku modrých koulí v jejím psaníčku, zatímco si ona pokokosovala svou Kříž klub věrnostní kartu.

Natáhl si kalhoty a vyšli z kabinky ven. Zamířili si to rovnou k pódiu. Stál na něm starý feťáků král. Jeho zrzavá koruna z vlasů dávala jasně najevo jeho dominanci. Celý dav tam stál a pozoroval jen jeho a květinu za ním. Víc jak polovina z nich už zapomněla k čemu rostlina slouží.
-“Milujme perník!" vykřikl znenadání a hodil do masy před ním plnou hrst měsíčního prachu. Lidé začali jásat. Král podsvětí začal kázat svou mši. Miloval to stejně tak, jako svoje sosání. Rozprostřelo se pískání a potlesk. Vzal si do ruky mikrofon a začal
-“Perník, perník, perník!". Všichni se začala pohybovat do rytmu.
-“Miluju perník a perník miluje mě! Tak kůp pedritin!". Skákání davu pod pódiem se začalo měnit v davové šílenství. Zrzek chmátnul do plného kýblu stojícího opodál a plnou pěst jeho lásky si hodil do obličeje. Na to začali ostatní řvát a on s celou bílou pletí sebral kýbl a zuřivě jeho obsah začal rozsypávat do vřavy pod ním. Rozpoutalo se šílenství. Nebo spíš moshpit. Vybledlá těla do sebe narážela v brutálních vlnách a zrzavý král se na stejdži pokoušel rapovat.
-“Pedritin je moje blaho, perníku mám plný sako!"
Kráska s hadem na zádech šťouchla do Alfréda. -“Já se zbavim jeho a ty ukradneš tu kytku,” a na to Alfons kývnul. 

Vyběhli ze zákulisí na pódium, kde se momentálně děly zvěrstva zrzavé říše. Celý sál jejich příchod ještě víc rozjásal. Umělec ihned přetrhal všechna škrtidla a už držel v ruce nejcennější zboží noční Prachy. Než si toho stačil Král vyjetí všimnout, dostal ránu dlouhým špičatým podpatkem přímo mezi lopatky. Vypadalo to jako ten nejepičtější stage dive.
Běželi přes celý sál nazpátek k východu. Za nimi uslyšeli hulákání a vřískot. Muž s bílou maskou jako by je schválně přehlídl. Doběhli za první dveře a rovnou po schodech nahoru.
Stěny se začaly otřásat, až z nich padal prach a kousky prastaré omítky.
 Alfons, který byl vepředu už viděl druhé dveře. Rychle jimi proběhl ven, ale slyšel za svými zády tvrdý náraz a ženské kvíknutí. Otočil se a spatřil krásku, jak leží na zemi. Nejspíš zakopla svými podpatky o poslední schod. Rychle po ní natáhl ruku, ale ona po něm jen hodila svoje psaníčko. Sekunda ticha. Zrzavá ruka ji chytla za kotník a už si ji něco táhlo do hlubin Šapa. Spolkla ji tma a až zadunění rezavých dveří nenávratně přehlušilo její drastický řev.  Alfons v tom byl zase sám. Má se pro ni vrátit? Vzal za kliku dveří, ale nešlo s nimi ani pohnout. Zadíval se na kytku v ruce. Vrátí se pro ni jindy. Sebral psaníčko a vydal se rychlým tempem napovrch.

Když znovu dorazil před Rocksi, všiml si, že Strašák tam znovu stál a držel svou z krabice vystříhanou ceduli ve tvaru šipky. Mávnutím ruky ho pozdravil, ale Strašák nijak neodpověděl.
Zamířil rovnou dovnitř a byl zvědav jak se situace dále vyvinula.
Vlastně nijak. Všechno zůstalo stejné, jako když odcházel.
Na chvíli se zastavil na rozcestí mezi odbočkou k záchodům a pláží pod stejdžíí. Přemýšlel.

Vyběhl na stejdž za Kostíkem a poklepal mu na rameno. Kostík se otočil a zadíval se na něj prázdným pohledem. Alfons mu jen ukázal otevřené psaníčko a v něm pytlíček koulí.
-“Kostíku něco od tebe potřebuju.”
-“Kámo sorry, nebudu míchat, víš co to se mnou dělá.”
-“No tak. Tlusťoch a Bomber potřebujou pomoct. Potřebuju, abys to udělal.”
-“Jak jako pomoct? Seru na ně.”
Alfons jen zvedl druhou ruku držící indickou rostlinu přímo Kostíkovi před nos. Kostík nasál.
-“Kdes to kurva vzal? To je přehnaný!”
Na to se hned ozvaly cizí hlasy za nimi.
-“Hej co to máš? Podej mi to!”
-“Naserte si, to je moje,” ozval se hned někdo jiný a Alfons si všiml jen ruky jak se natahuje po jejich záchraně. Rychle uhnul a chytil Kostíka za rukáv jeho dresu. Táhnul ho až zpátky na rozcestí.
-“Kámo, když to uděláš, tak nás pak dostanu z pasti pryč timhle. Potřebuju, abys ho zas probudil. Jen teďka. Až uvidíš v jaký jsou situaci, tak pochopíš.”
-“No tak fajn. Ale ne, že mi to budeš vyčítat,” polevil Kostík a vytáhl si jeden modrý Ultimate Warner Bros bombónek, který hned na to suše polkl.
Alfons zas schoval psaníčko do kapsy a rozhlédl se. Spatřil dvě holky, jak si všimly toho, co drží.
-“Kurva,” procedil mezi zuby.
-“Hej Kostíku, neviděl si Dvojku?” otočil se umělec, ale hned zjistil, že Kostík už někam zmizel.
 -“Čím dál lepší.”
-“Hej krasavče, co to máš?” ozvala se jedna z holek, co si ho zrovna všimly, a koukala směrem na jeho kytku.
-“Nic pro vás, slečny,” mrknul na ně Alfons.
-“No tak krasavče, za kolik nás dostaneš z pasti ven?” ozvala se další.
-“Podle toho kolik nabízíte.”
-“Kdo tu mluvil o penězích?” kousla se ta ošklivější do spodního rtu a přitom si hrála s pramínkem vlasů. Alfons se jim díval přímo do jejich obrovských očí.

Alfons doběhl na záchody a udýchaně se opřel o dveře do místnosti. Snad ty dvě coury dlouho nepotká. Ostatní co tam čekali na něj zírali s nechápajícím pohledem. Zyda hned vyrazil: -“Hej ty špíňáku, kdes byl tak dlouho? A naval to sem!” chmátl po indické rostlině. Alfons si ji dal za záda.
-“Naser si. Nejdřív si ulomim kousek pro Tlusťocha, jak jsme se domluvili.”
-“Vubec. Naval to!” namířil na umělce a jeho kumpáni se automaticky postavili před Bombera a ležícího, těžce oddychávajícího Tlusťocha.
-“Hej, na co si hraješ na gangstera?”
-“Jak hraju? Já jsem!”
Na to se ozvala salva smíchu.
-“Čemu se jako směješ?”
-“Tobě.”
Místo očekávajícího výstřelu se ozval zvuk, jako při vymýtání ďábla. Vycházel z kabinky. Všechny to zarazilo. Alfonsovi, Bomberovi i Tlusťochovi došlo, co to je.
“Hej co se to tam děje?” ozval se nervózně Zyda a šel ke kabince. Nastalo ticho. Zyda opatrně položil ucho k dřevěné stěně kabinky a poslouchal. Alfons opatrně poodstoupil.
Z kabinky se ozval šílený řev a než se Zyda stačil jakkoliv pohnout, jeho hlavu chytila odporně žilnatá ruka, co se právě prorvala skrz dveře kabinky. Dlouhými nehty mu zajela pod kůži na tváři. Zyda začal nesnesitelně křičet. Zvedl svou pistoli a v zápalu paniky a myšlenkou, že si pravděpodobně pomůže, vystřelil naslepo proti ruce v jeho zakrváceném obličeji.
Ruka zajela zpátky do kabinky a bývalý “gangster” Zyda sjel s dírou v hlavě po stěně k zemi.
To už Bomber i Alfons drželi Tlusťocha každý z jedné strany a vedli ho pryč z Rocksi.
Zydovi kumpáni jen slepě stáli a plný strachu zírali na otevírající se dveře od kabinky, kde stálo něco podobné Kostíkovi. Ale Kostík to nebyl. Ani jeden z nich netušil, po jakých kousíčkách je budou uklízet.

Bomber s Alfons už drželi toho nejzářivějšího blunta, když přišla Dvojka.
-“Jak to, že jste tady venku?” zeptala se a ukázala kolem sebe na stromy a kostel.
Sedla si k nim na lavičky, vedle Tlusťocha, který tupě zíral do zěmě.
-“Co ti je Tlusťochu?” ozvala se znovu.
-“Raději se neptej prosim. Zase se děly šílenosti.”
-"Vy máte blunta? Kde jste ho vzali? To už dneska končíme?”
-“Tlusťoch sežral asi dvacet tři bombónů a málem jsme kvůli němu umřeli. Klasickej začátek období noci, nemyslíš?” zasmál se sám pro sebe Alfons.
-“Kdes vubec byla Dvojko?” zeptal se Bomber.
-"Dělala jsem rozhovor s jedním DJem.”
-"Celou dobu jo? Tak to jsi určitě stihla i víc než jedno interview s jeho malym DJem, ne?”
-“Ty si fakt debílek Alfonsi.”
-"Ale ne, tak já věřim, že to bude sólokapr Dvojko.
-“ Na sto,” začal se smát.
Dvojka už to neměla chuť ani komentovat a tak raději nahodila:
-“Kde máte Kostíka vůbec?” 
Bomber se na sebe s Alfonsem začali smát.
-“Už jde,” ozval se náhle Tlusťoch polomrtvě. Na konci ulice se zjevil stín Kostíka a mířil si to k nim. Na to Bomber podpálil blunta.
Všichni tam vedle sebe seděli a postupně jim padaly víčka dokud neusnuli. Až na Tlusťocha. Tomu se roztekly jeho zornice. 

“Život je zrcadlo a umění skutečnost. Život napodobuje umění daleko více, než umění napodobuje život.”

Oscar Wilde

Bohnický hřbitov

Každou noc s prvními paprsky měsíce dopadajícími na popínavý břečťan se bolestivě pohne něco zarostlého v té rostlině, jenž dokázala přerůst celé to místo nazývané Bohnický hřbitov.
Pomalu a soustředěně, jak moc rostliny uvadá společně  s narůstající silou měsíční září z ní vylézá místní hrobník.
Věčně opřený o lopatu, kosti v dlouhém oblečení, které zažili už staletí, že si pamatují i samotného Gabrila Principa, člena teroristického hnutí Černá ruka, jenž vyprovokoval první světovou válku. Ten tu totiž je údajně také pochován.
Pomalýmy a zatuhlými kroky obchází hřbitov plný zarostlých a bezejmených hrobů jako byl on sám.
Znal každý kout hřbitova.
Věděl, že sem rádi chodí mladiství schovávat se před světem.
Často je vyděsil tak, že už je tu nikdy nespatřil. Povídalo se časem mezi nimi, že když někoho z nočních návštěvníků chytne, tak ho bez zkrupulí zaživa pohřbí. Tamní hrobník jen pouze dělá svou práci. Snad si někoho živého splete s někým mrtvým? Kdo ví. Nikdo s ním nikdy nemluvil.
Byli tu i budovy.
Staré, oprýskané plné maleb vandalů, nebo hřbitovních umělců. Byli prázdné a bez života.
Plné dir do podzemí, které snad ani on neznal.
Zdi bývalé fary, která pamatovala sešlosti undergroundových subkultur, po kterých vždy zbyly jen vosky svíček rozteklé a následovné ztuhlé.
Malby křídami do pradávných symbolů, kterým nerozumněl.
S dost velkou pravděpodobností ale i tímto způsobem přišel i on na svět.
Nerozuměl ani lidskému jazyku ani zvířecímu.
Bez duchapřítomně se toulal napříč hřbitovem bláznů a vyděděnců společnosti, který mu byl svěřen do rukou.
Nepamatoval si kolik vykopal hrobů nebo zda nějaký zasypal, ale přesto se čas od časy nějaký čerstvý hrob vždy objevil.
Především se přemisťoval skrze zarostlé části a čas od času vylekal nějaké živáčky. Neuvažoval zda je mrtví či živý, prostě ho chtěl zakopat pod zem, tam kam patří.
Pouze s prvními paprsky slunce, či šmouhami východu a příchodu dne je mohlo ochránit, pokud neměli dostatečně rychlé nohy.
Jakmile se sluneční světlo dotklo břečťanu, kterým je porostlý naprosto celý hřbitov, tak ho začal obepínat.
Od nohou, aby se stihl opřít k svůj rezavý rýč, který vždy vypadal jak od zaschlé krve.

Scéna je mrtvá,

ať žije scéna

Koudy pšíknul fakt hodně. Musel se prohnout, jak ho to vzalo. Vylétla  mu taková nudle až na zem. Někde nastydl.

“Chceš kapesníček?” Ozval se někdo za Koudym. 

Ten jen zvedl ruku a kapesníček mu do dlaně sám přistál.

Utřel si nudly a zvedl hlavu. Vedle něho stáli dva muži. Jeden s krátkým účesem, druhý s dlouhými vlasy.

“Jdeme dál,” řekl Koudy a vedl je podél stěny potagované pražské ulice.

“Tudy jsem ještě nikdy nešel,” řekl dlouhovlasý.

Krátkovlasý si za chůze zapálil cigáro.

Prošli kolem rohu, kde smrděli chcanky a dlouhovlasý se nahlas zasmál.

-“To jdem za nějakejma bezďákama, ne?”

 Krátkovlasý jen vyfoukl cigáro.

Koudy, který šel vepředu se otočil a s úsměvem řekl: “Jo.”

Dvojice, kterou vedl se rozřechtala na celou ulici.

Byl rád. Někteří, které vedl před nimi podobné vtipy nechápali.

Tam kam je vedl byl humor brán jako naprostý základ.

Také byl posunut někam zcela jinam.

Byla to scéna národního divadla. Tady se rodili národní dramata a trgikomedie samovolně.

Pódium a herci.

Důvod návštěvy byl však zcela jiný.

Po centru pobíhá šuškanda, že je scéna kouzelná zóna, která plní přání. Pár lidí už se tím nechalo zlákat. Stejně tak i teď krátkovlasý i dlouhovlasý.

Koudy, jako zkušený průvodce, je dovedl.

Plaza byla mokrá a pošmourná. Dominantou tu byla socha jakési ženy.

Rudé srdce jí svítilo na mokrou rovinu okolo.

Vešli sem jedním ze tří průchodů a na honosné mramorové lavičce tu seděl zarostlí chlápek. Hubený a vysoký.

V jedné ruce měl cigaretu, od které šel dým a v druhé držel úzkou knížkou.

S ohnutým krkem do ní vejral, dokud ho Koudy nevyrušil.

“Zdary!”

-“Čau,” odvětil rozkošně a chatrně odložil knížečku na lavici vedle láhve vína, které si předtím nikdo z předchozích nevšiml.

Zatlačil si brýle ukazovákem víc do důlku se zapadlými oči a natáhl ruku k pozdravu.

Koudy svou pravačkou tlesknul o jeho a rovnou si také vytáhl krabičku.

Zapálil si a čekal, co přijde.

“Admirál, těší mně,” natáhl ruku a zubil se na dvojici cizinců.

“Kůže,” řekl dlouhovlasý.

“Pig,” řekl krátkovlasý.

“Tak jo, rád vás poznávám. Můžu nabídnout?” Natáhl se po lahvy vína a odšpuntoval ji.

Kůže s pigem se na sebe koukli.

To už zní pil Koudy a při polykání jí poslal Kůži. Ten si přihnul a poslal dál.

“Znáte tohle? Piknik u cesty,” zvedl Admirál knížečku.

“Ne,” odpověděl Kůže.

“No, brzo poznáte,” zaculil se Koudy a na to dodal:”Tak se do toho dáme.”

Uprostřed plazy nové scény se svítilo několika barevnými reflektory pod mramorovými deskami. Vytvářelo to docela zajímavou scenérii.

Koudy rozmístil dvojici na tyto desky a sám si na jednu také stoupnul.

Admirál s lahví vína došel k soše bohyně scény a za feťáckého mumlání asi kouzelné formule ji uchopil za prso, kde bylo namalované srdce.

Nakonec odlil trochu vína na zem a reflektory pod deskami začaly zvedat svůj jas. Více a více, až nebylo vidět skrz světlo.

Pak z ničeho nic pohaslo.

Trojice ještě trochu oslepená od prudkého světla uslyšela hlasy, smích a ruch okolo.

Když konečně rozmžouraly oči, spatřili kolem sebe opravdovou scénu národního divadla.

Plná lidí rozkousíčkovaných do několika větších skupin rozmístěných různě podél plazy.

Koudy vyšel z mírné záře reflektorů.

“Tak vítejte na scéně,” zazubil se.

Dvojici vzal nejprve k místnímu automatu.

“Tady nefungují reálné peníze, ale tyhle náhražky,” kývnul hlavou k automatu.

Na displeji blikaly ikonky se zvláštním názvoslovým různých substancí.

Pig i Kůže koukali na automat a nevěřili vlastním očím.

“Tady nakoupíte vše co chcete,” řekl Koudy a ukázkově zaplatil gram sněhu.

Pig koupil peří, protože se mu čuně neříkalo jen tak.

Vše zde měli za friendly price.

Kůže koupil trávu a pár tabletek extošek.

Vše v pořádku a pytlíčku vypadlo do mechanické přihrádky u dolní části automatu.

Automat měl své výhody o tom, ale až s právníkem po boku.

“A co když to budem chtít proměnit zpátky za peníze?” Zeptal se Pig.

“Tak tady rozhodně ne. A v reálném světě pouze pokud jste u cechu hustlers. No, nejdřív vás seznámim s pár lidma tady,” vzal je Koudy k první skupince lidí kalících na zídce, ze které to bylo co bys doplivnul na zeď národního divadla.

“Nazdar Koudy! Rozkřiklo se, že vedeš nový fetky!” Hulákal jeden opilec v polo triku a kepě.

Čekli si pěstím o sebe na pozdrav a koudyho hned spolknul dav kamarádů.

Pigi i kůže se taky seznámili, buď s těmi na kraji. Byl to nějakej černoch s rozpláclim nosem.

Byl asi tak stejně frendly jako ty ceny v matromatu.

“Chlapi, já vim, ste tu nový, ale pokuste se tu hned někoho nenasrat. Třeba hned tim, že se rovnou o svý drogy rozdělíte.”

Kluci se na sebe koukli nevěřícnými pohledy a než si stačili něco říct, už měl černoch v ruce jejich pytlíčky a prohlížel si je.

-“Co to tu máme? Trávu, koule, no pěkný to bude dobrej večer,” a rovnou jednu sněd.

-“ A co je tohle? To je snad peří ne? Vidim dobře?! HAHAHA!” Smál se černoch hlavou do oblak.

-“Fuj, kdo si to z vás bájnul?”

Pig zrudl, ale v naštěstí to v noci nebylo vidět. 

-“ Hele já to nechci. Vemte si to čí to je.”

Pig se styděl a tak si to nechtěl vzít. Nic nedělal.

-“Vemte si to!” Křikl černoch.

Kůže se na něho otočil a řekl: “ Tak vezmeš si to, nebo kdo to za tebe bude šňupat?”

Pig zapištěl něco jako: “ Ae já to něchci šňupat!”

Černoch: “ Fuj doprdele!”

Kůže: “CO?”

Na to zareagovali naráz. 

Černoch to saklík upustil na zem a začal křičet: “Kámo! Tady si nic střílet nebudeš!”

Nato se ozval scratch v houfu za černochem a několik hlav se otočilo nebo zvedlo nad dav.

-“Co on si bude střílet?”, -“Připravte kameru!”, -“HAha!”

Pak někdo ve střeleckejch brejlých vylezl ven z davu a pronesl s pětačtiřicítkou v ruce:”Mluvil tady někdo o střílení?”

Někdo se rozesmál a ten střelec vystřelil do vzduchu. PRÁSK!

Bylo to blízko ucha černocha ( ten měl hodně citlivý sluch.) Chytl se za ucho a začal nadávat cizim jazykem. Nigerejsky jestli ten jazyk existuje.

“Hadžagukujamutánagambaganja” něco takovýho.

-Nikdo tomu nerozuměl.

Pár chicks z davu přiskočilo pro ten pytlíček ale předběhl je pytloš a ten s pytlem utekl někam po dráze a ony za nim.

-“To nic! To je pětipikovka.”

-“Cože?” Stále nechápal Kůže ani Pig.

-“No přece běh pro piko na pětset metrů!” Vykřikl nějký chlap s vlasamy jako helma a odnikud vytáhl mikrofon a někdo v kšiltovce na ně namířil kameru.

-”Jak se vám na závodě lidí?” Zakřenil se moderátor do kamery vedle kluků a strčil mikrofon mezi ně.

Ani jeden nevěděli jak odpovědět. Mlčeli.

Piga, který byl z pohledu kamery víc vpravo, něco popostrčilo do zad.

Ohlédl se za záběr kamery a viděl usměvajícího se střelce jak na něj míří.

Zbělal a otočil se obličejem zpátky do kamery.

-“Obrali nás o všechny drogy a peníze. Prosímě pomozte nám!” Začal tedy Kůže, který ovšem v zádech žádnou zbraň neměl.

Moderátor se začal strašně smát. A střelec taky. Vlastně i kameraman. Vlastni všichni okolo.

Virál trojka se vydala dál.

K Pigimu a Kůži se vydal znovu černoch, kterému zatim pomohl zdravotnický oddíl, který na scéně zasahoval.

-“Tohle přesně na piku nesnášim,” řekl a podal jim jejich pytlík s koulema.

-“Sračky už se nevracejte!” Křičel černoch na pikařský dav, který se stále oddaloval.

Otočil se zpět k Pigimu a Kůži.

-“Honem to sežerte a poďte se mnou k tam těm stalkum.”

Ukázal černoch na stalky, na které se dívali z dálky.

Kluci sežrali každej jednu kouli. Nasucho.

A zatím co se pomalu přibližovali ke stalkum, kde je taky už z dálky sledovalo pár feťáků, oblíkl si Pig i Kůže sluneční brýle, neboť si vzpomněli na výcvik.

Přesně tak. Policejní výcvik.

U protidrogovýho. Tak tak.

Dva tvrdý, suchý, policajti z protidrogovýho.

Přesně tak si teď Pig i Kůže začli připadat, protože na ně zapůsobily první chemické částice MDMA. (samozřejmě něčim řízlá, asi kofein a zbytek pojiva)

Neměli by jsme zapomínat na placebo.

Mezitím než tam došli, se jim zapnuly vysokofrekvenční odezvy s nanokamerou ukrytou v brýlích. 

Data z mechanismu v brýlích vypracovali videozáznam a návrh elektronické mapy prostředí.

Tim pádem celá velká dodávka z protidrogovýho kousek od reálné scény byla v obraze.

 

Na stole tancovala šlapka. Nebo prostě nějaká holka. 

V minisukni. Barevný, trochu potrhaný.

Kluci si přisedly. Seděli tam ještě dva muži a dvě další ženy.

Na stalku měli danou flašky a ta holka mezi nima tancovala.

Uměla to, protože ten stolek byl dost vratký. Uctihodný výkon.

Místní mlčeli. Asi proto, že zrovna přišli ti dva nový.

-“Čus Undré,” pozdravil jeden z nich, co seděl nejblíž, černocha.

-“Zdary!”

 Odpověděl černoch Undré.

Mezitím co se lidé u stolků seznámili s tajnejma, mechanismus ukrytý v soše Cenzury s namalovaným srdcem na prse, se dal do pohybu.

Zachytil podfrekvence vysílané brejlemi s policejní technikou a přerušil jejich vysílání. Tím pádem policejní dodávka v reálné dimenzy ztratila veškerá data.

Fízlové byli nahraný.

Kůži i Pigimu to hned došlo. Vnitřní displej brejlí přešel v šum.

Ale byli odhaleni? 

Nikdo nereagoval. Jenom brýle. Kůže a Pig, socha Cenzury a celá policejní dodávka, která právě dostala toho největšího zjeba od šéfa za svou kariéru.

Protože skrz dimenze obyčejný benga prostě nemůžou. (haha)

-“Tancuj čůzo!” zakřičel zarostlej chlápek ve špinavejch hadrech u toho stolku, kde zrovna Undré chlastal rum republiky a podal ho tajňákum Pigimu a Kůži. Ty se na to zprvu moc netvářili, ale koule udělala své. Kůže si ji vzal do ruky aniž by už tušil, že z ní pije. Paradoxně se to samý stalo i Pigimu.

Holka na stole tancovala jak kdyby tam byla tyč.

Klucí z protidrogovýho se rozjeli. Bavili je ty návali a pocení.

Nikdy dřív to neměli a jak se říká, poprvý je všechno to nejlepší.

Kalili flášu a koukali na tu holku na stolku jak se vlní jak mořská sasanka, protože ta je vlnitější než had.

Undré mezitím nabalil jednu z těch dvouch holek přes stůl a tu druhou ten zarostlej špinavák.

Tajňáci se zamilovali do té tanečnice. Kouleli nad ní očima a kroutili bradama. Pigimu dokonce upadla slina.

Ta si toho ani nevšimla, byla ve svém vesmíru.

Tancovala se zavřenýma očima k nebi a pohybovala se přesně tak, aby na vratkém a malém stolku nezakopla a nespadla, nedej bože vřevrátila stolek na kterém byly po okrajích flašky.

Pig byl připravený v každou chvíli jí chytit, kdyby měla padat. Kůže by po ní zase nejraději skočil.

Ale nestalo se ani jedno.

Uplně zapomněli, že maj na sobě stále nefunkční brýle, ale přišli vhod. I přes jejich tmavá sklíčka  se jim všechno zdále tak rozzářený, že by bez nich asi oslepli.

Ani si neuvědomili jak, a už byli zase někde jinde. Opravdu?

Stolek se zdál stejný, lidi okolo taky, flašky taky, jen ta tanečnice byla jiná.

Asi především proto, že se na nic jinýho nedívali. Vždycky to byly ty svůdnice, které tančily jak světlo pro můry.

-“Tak chlapy, jak se vám tu líbí?” zeptal se Undré.

-“Já to tu miluju,” odpověděl Kůže při pohledu zase na tu tanečnici.

Undrého to rozesmálo.

Pig se k němu naklonil a na něco se ho zeptal.

Undré se zazubil a ukázal někam tam za sebe.

Pig se odkroutil na hajzl a Undré tam zůstal s Kůží.

-“To jsou krasotinky co?!” 

-“JOOooo,” rozezněla se Kůžova rozteklá odpověď až rozesmála přátelského černocha.

Ten už byl snad imunní vůči drogám a zanechal si klidnou hlavu.

Z ničeho nic se stolu podlomila jedna noha a tanečnice spadla přímo na Kůži. Ten se svalil na zem a bouchnul se do hlavy až to zadunělo. Dívka se jen polekala z pádu, Kůže ten dopad vzal za ni.

“Hej! Hej!” začal někdo burácet, “Co to děláš s mojí holkou?”

-“Nic, jen na něj spadla,” odpověděl Undré.

“Okamžitě pusť mojí holku!” Křičel ten blázen s ostříhanými vlasy.

Došel k ní a násilně ji zvedl z Kůžeho. Ten byl mimo. Jen ležel, nehýbal se.

Měl zavřený oči a spokojeně kroutil pantem.

-“Sem ti říkal abys už netancovala sakra!” Křikl na ni.

-“Ale já prostě musim!” Vytrhla se mu z uchopení.

Běžela za davem kde zrovna nějakej chlápek vytáh bálík a začal s asijskejma dollarama předvádět kouzla, jak se množej. 

Blesk.

Vznikla fotka na který se všichni xichtěj a všude lítaj prachy. Různorodý výrazy feťáků a fetek. Byl v ní vidět zmatek, nadšení, orgasmus kapitalistů.

Kouzlo dokončil tím, že všechny naprcané bankovky explodovaly do kulového tvaru a tam schořely, jako když vesmírné těleso dopadá do atmosféry. Rozsypaly se na prach.

Ozval se hrozivý potlesk.

-“Kdybys za to radši koupil flašky ty Gandalfe,” namítl ukřičený kluk tanečnice, co se před ním snažila schovat v davu nebo v penězech.

Stejně ji doběhl.

Pig sešel po krátkém schodišti dolu, cestou si prohlédl ceduli s nápisem 420 PEOPLE a pod ní neonová šipka směrem pod schody. Smrdělo to tam chcankama a pod nohama mu proběhla krysa.
Už ze shora slyšel hlasy. Bezdáci tu z levé i pravé strany dělali bezďačinu, jedni hráli kostky o drobný a druhý tam pořádali rošambo.

-“Hej co tu chceš?” Ozval se jeden bezďák na Piga. 

-“Hledam hajz!”

-“Tak to buď zaplať nebo se vychčij tady někde,” udělal bezďák gesto palcem za sebe.

Pig si teprve teď všiml těch dveří z černého skla, nad ním byla kamera ohlá čočkou přimo pod dveře, u kterých byl otvor na drobný jako u automatu. I s bílým ošoupaným tlačítkem z tvrdého plastu na vrácení.

-“A sere se jen vevnitř!” dodal další z bezďáků.

Pig vytáhl minci z malé kapsy na drobáky a zasunul ji do otvoru na mince.

Mince z rezavým zvukem zmizela hluboko v útrobách automatu.

Pig čekal než se ty zpropadený dveře votevřou.

Čekal pár fteřin.

NIC.

Tak čekal dalších pár fteřin.

Pořád NIC.

Tak stiskl to bílý tlačítko vomatlaný vod všech těch posranejch lidí, co sem choděj.

Šlo to ztuha ale promáčkl ho až s návalem satisfakce, který se dovalil díky extázy.

NIC.

Ani ta mince nevypadla.

-“Doprdele!” Praštil dolní stranou pěsti do těch debilních dveří.

Uslyšel smích. Otočil se.

-“Občas to sežere, no.”

Usmíval se na něj zas uplně cizí bezďák svým polozubím úsměvem.

Pig za funěl zlostí a zakoulel očima.

Zostřil se mu zrak a všiml si dvou východů hned pod schody postranách kam je vidět pouze když jste moc.

Zamířil tam.

-“Do prdele. Dneska přijdou karmický fízlové,” uslyšel zpoza levého rohu a za pravý se chtěl vychcat. Jenže vešel přímo do rozhovoru dvou lidí.

-“Kurva! Co ty tu děláš zmrde?” Zeptal se jeden z těch dvou. Byl takový zářivý, alespoň podle Piga.

-“Chci se vychcat!”

-“Jo to se vychčij. Ale neposlouchej!”

-“Okej,” odpověděl pig a rozepnul si zip na poklopci. Vytasil pele ven a začal chcát přímo před tu dvojici.

-“Kurva nechčij na nás ty sračko!” uskočil ten zářivý, který stál u něho blíž a kopnul do Piga ze strany. Pig byl tak moc hodně high, že spadl na zem a pochcal si nohy. Ta dvojka se mu hrozně vysmála.

-“Brácho, rád bych ti podal ruku, abys vstal, ale máš je pochcaný.”

Smích.

-“Ty zase perlíš Zmrzku, je jasný, že přijdou.”

-“Drž hubu vole, ať to všem nevykecá,” ukázal svítivej Zmrzek na pochcaného Piga, který se už konečně zvedal. Podle jeho výrazu Zmrzek s tim druhým usoudili, že si to asi i docela užívá.

Pig si utřel ruce do suché části džínů a nastavil ji Zmrzkovi.

-“Pig.”

-“Zmrzek. A tohle je Eg.”

-“Čus.”

-“Jsem hrozně moc. Nemáte žvejku a cígo?” Zeptal se jich Pig.

Boys se zasmáli.

-“Na,” řekli oba najednou a každý k němu natáhl jednu ruku.

Od Zmrzka si vzal cígo a Ega žvejku.

Tu si rovnou strčil do pusy a před jejich očima snad doslova roztál jak byla dobrá.

-“Pojď se mnou,” řekl Eg a mávl při tom zvláštně rukou.

Tak Pig šel. Ta žvejka udělala všechno. A ta chut’? To nešlo popsat.

Vyšli nad schody a šli podél zídky nad propadlištěm dějin na tváři místo silnice.

Ano, to Pig viděl, když se koukal za zídku dolu.

-“To už nedělej. Nebo spadneš,” řekl někdo za ním.

Ohlédl se. Stála tam nějaká holka. Mega pěkná. Vysoký hubený nohy, šatičky a pěkně vožralej xicht. Holka přesně podle Chinaskiho.

A navíc s bublinou v puse. 

Mńam dopíči. Tu by si tam nahned dal.

Tak vytáh péro. 

Holka zaječela jako by jí na nože bral.

Pig se rozhlédl, jetli někdo nepřiběhle když ječí.

Nikdo. Všichni se kolem bavěj.

Pohled na ní a protnuli se.

Ona se usmívala. Pak si klekla vzala si ho.

Scéna? Tohle musí bejt Ráj, ne?

Pig si to užíval se zavřenejma očima. Pak uslyšel jak nim někdo jde a povídaj si.

Jedna ženská a jeden niggha, to poznal po hlase, dál poznal že jdou ve třech, ale jen podle kroků.

Otevřel oči až ve chvíli když se zastavili přimo před nim.

-“Nazdar. Já sem žvejkačková princezna. Chutná ti moje vlastní žvejka?”

-“Jo je mega libová,” vytekly mu slova z pusy. Nandal si do ní cígo a nechal si zapálit od toho černocha co s tou kurvou s barevnejma vlasama přišla. Za ní stála nějaká vopička, moc dobře to nerozpoznal. Asi mladší holka, podržpička.

Natáhl z cíga a zažvejkal žvejkačkou.

-“Možná by chtěla trošu prosolit, zkus upravit recept,” foukl jí kouř do tváře.

Žvejkačková princezna se zakřenila. 

-“Tak hele, dej si bacha. Jiný žvejky tu nejsou a nebudou.”

-“Kdy si s nima votevřeš krámek?” Zažvejkal Pig.

Žvejkačková princezna se urazila. Fňukla a otočila se na podpatku. Šla zpátky odkud přilezla i s nýgrem a podržpičkou.

Pig natáh z cíga, zažvejkal, vyfoukl. Najednou se mu tělem prohnal orgasmus.

Před oči si mu vsoupla ta holka co ho celou dobu hulila.

Utřela si bradu a taky odešla někam za dalšíma.

Pig zašel zpátky za kámošem Kůží a Undrém. 

Ti stáli u podívané. Kluk křičel na holku:” Vohni se a stejně seš k ničemu!”

Ona si zapálila cigáro a dělala jako že nic. Zbytek přihlíželi a nevěděli, jak maj reagovat. Raději se šli potichoučku přemístit jinam. Někam kde byla ta hromada lidí, která žila nekonečně mimo prostor a čas.

Benga mezitim v dodávce dostali rozkaz místo prozkoumat osobně. Vyběhli celý ustrojení, v neprustřelných vestách s nabitými střelnými zbraněmi. Dva samopaly a jedna seržantská pistole.

Utíkali plní odhodlání do schodů a pak po rovince. 

-“Stát! Ruce za hlavu a na zem!”

Křičela seržantka na Kápa. Ten tam jen chudák stál v jedný ruce láhev vína a v druhý cigáro.

-“Já nic neproved! Sem nevinnej!”

Křičel zase on ale stejně tak ho sundali na zem a nasadili klepeta.

-“Scéna je mrtvá, ať žije scéna!”

Ozívala se ozvěna jeho hlasu od betonových stěn.

Bouře denně

• To byl blesk jako hrom!

Ozval se někdo z přednostů u dřevěného stolku mezi ostatními těmito picnikovými soupravami, osazených spoustou lidu.
Nad nimi to přes celou obou třískalo, jako by mělo puknout nebe.
Nahromaděná energie uvnitř tajemných mraků vždy ze sebe vypulzovala blesk těch nejrůznějších prskavek a stromovitých obrazů.
Osvětlilo to celý okolní prostor klubu zvaného Bouře.
Jak k takovému názvosloví přišel věděli pouze štamgasti bydlící zde v okolí Žižkova a nebo kdokoliv, kdo sem běžně každý den chodil.
Vždy tu bývalo rušno.
Zrovna nad tímto místem se shlukovaly mračna z nějakého neznámého důvodu nejfrekventovanější.
Návštěvníci zde již byli zvyklí. Vždy se ve středně široké uličce patřící klubu poschovávali buď pod velký bednovitý prostor vybavený lavicemi a stoly nebo si zalezl dovnitř klubu, odkud nyní, jako vždy dorážely dunivé zvuky hlasité elektronické hudby.
Ovšem, tam bylo dusno.
Co především bylo zajímavého, že zde i přes probíhající bouři nikdy nepršelo.
Ovšem, sucho nebylo, jak se zde slangově řekne okolím venkovního posezení voněli kanobinoidy.
-To voní jako libový THCéčko.
Řekl někdo komu ten dým sám přivinul pod nos.
Přisedl si k muži jenž měl límeček polo, trika nahoru.
Ten si znovu zapálil blunt.
- Je to model z Kalifornie, oznámil a předvedl mu všechny své vzorky uzavřené neprodyšně v zavařovacích sklenkách.
- Tohle je tohle a tady to je tady to. Pak tu mám to a ono, taky toto a ještě tohleto.
- No to je pěkný, zaradoval se.
- Já sem Ten, představil se muž se zvednutým límečkem.
- A já jsem on, představil se i ten přisedlík.
- Mohu k vám také přisednout?
Ozval se z náhle dívčí hlas.
Oba zvedli hlavu do strany. U stolu stála dívka s dlouhými tmavými vlasy a nad jejím vysokým čelem pod pěšinkou vlasů se zablesklo.
- Jo, přisedni. A jak se jmenuješ?
- Ona, představila se.
- Výborně, máte podobná jména, uvědomil si nahlas Ten.
- Jmenuji se On.
- A já zase Ten.
Představili se jí.
- Už jste byli uvnitř?
Zeptala se, mezitím, co ji byl kolován blunt.
- Jo, je tam dusno, stejně jako tedy, nasála a podala vedle sebe.
On se omylem dotkl jejího prstu při předávání bluntu.
V onom okamžiku se oba zadívali jeden druhému do tváře a našli v sobě zalíbení.
- To je dnes zase zalidnění!
Vykročil dupotem po schodech ven z hlubin klubu nějaký muž.
Měl hubené nožičky navlečené v ušlých elasťácích, či snad punčochách.
Chodidla měl navlečená v kožených okrasných botách s rolničkou a různými doplňky jako perly a třásně. Z toho všeho se na vše okolo plazil velký jazyk bot.
Pas té osobě kryla dlouhá mikina s klokaní kapsou jako nějakému vačnatci.
Krk mu kryl rolák a přes něj polstrovaný nákrčník řítící se do všech stran.
Povědomí obličej a přes delší vlnité vlasy čelenka z šátku latinskou kulturou označovaná jako bandana. Jen její dva cíli trčeli do stran jako by to snad byli rohy.
Přes rameno měl z kůže snad hada či krokodýla nebo jiného plaza kabelku s výrazným výlisek Prada.
- To je ten místní ďábel, zašeptala ta žena jménem Ona.
- Kdo?
Divil se Ten.
- No přeci pražský kníže, vysvětlil on.
Ten si znovu nasál z bluntu a pokusil se víc zasoustředit na postavu, jenž se o ní bavili.
Opravdu viděl do bíla rozžhaveného s rohysky trčícími a tou obří druhou bradou, či lalokem vyčnívajícího celobílého mužičinu s obří pihou na bradě, jako by mu dělala mušku té jeho rozum brady.
Vlastně vypadala jako oko a ten lalok jako tlama žáby s dalšími očima a rohy nad ní.
- Ty vole to je Rohatka Brazilská ne?
Začal se tomu hrozně smát zahulený Ten.
To přilákalo pozornost toho běláska.
Zamířil na něho svými oči jako by k němu hovořil baron.
Kníže. Šejk.
To vše v něm náhle spatřoval.
To už vykročil až k němu.
Ten konečně rozeznal papundekl pod jeho bradou.
- Tam dole to zas práská jako bičem poddané. Vždycky ta snéra mrdne z bedny a narve to do lidí, jak úplná kurva. Dj dobrej když ví, jak uhodit dřív na tyhle práce bylo potřeba Kata. Zatraceně, položil si bez jediného dalšího slova kabelku na stůl, kde seděl Ten, On i Ona.
Ti celý zahulení se jen dívali a očekávali, co z něho ještě vypadne.
Začal vyndávat různé předměty na stůl.
Kalhotky, krabičku kondomů, plastové pouzdro z poloviny plné kanabinoidů, pytlík plný tabletek s různými tvary. Marťánci, autíčka, zvířátka, sladkosti a tak dále.
Ten mezitím poslal blunt znovu té, co se jmenovala Ona.
To dým zavanul pod nos i panu Baronovi.
- Co to je za pach?
Svými slovy rozvibroval svůj hlas do vzduchu až to probudilo k ohledu na něho veškeré zkamenělé, co zde venku kanabinoidy pokuřovali.
- Potřebuju, hele doplň mi to, postavil tam, kde seděl ten svou plastovou.
Z pola plnou krabičku na tento účel.
- Vždyť toho máš dost.
- Hele! Dej mu tam tu trávu nebo zavolám mámu!
 Ten na něho vyvalil oči a pak vyprskl smíchy.
- Ono to rapuje, smál se dál.
- Hele tady máš ty prachy, žádný strachy!
Vytáhl rychle oklepaný baron ze své kabelky štos výrazně zelených papírů omotaných a zapečetěných.
- Co to?
Vzal si je do ruky Ten a prohlížel si je.
Na pečeti bylo k spatření písmeno D.
- Iniciál mluví za vše, divím se, že nesmrdíte sírou.
- To bych nesměl mít Coco Chanel číslo pět, odpověděl mu s tou pyšnou pihou na bradě.
- Proboha, vždyť takovou voňavku nosí dospělé ženy obořila se na něho Ona.
- Hele ty, na chvíli se hrabal znovu v té své kabelce, mi půjdeš vyhulit mojí titanobou, plácnul před ní na stůl další štos bankovek, tentokrát růžové barvy s obličejem téže jmenované vynálezkyně parfému.
- Oficial timewarp worldwide currency, přečetla na hlas.
- OTWC, zestručnil Baron.
- Ty tě vezmou v čase, dodal.
- A teď pojď, potřebuju opracovat kládu než pro mně přijede můj povoz. Každá ví, že zde vládnu a potřebuju jí jen jedinou pomoc, vzal ji za ruku po tom, co si znovu naházel věci do své tašky a už si ji chtěl táhnout někam stranou.
To k nim přistoupil někdo zcela cizí.
- Nejste vy ten Baron prášil?
- Co? Že bych si něčím pod nos prášil?
Nebo co s práškem?
Jediný prach, co mám je z mé vlastní měny, když jí pálím.
- Tož to zaraduj nám Barone.
- To já nedělám, za to umím tohle.
Postavil se na stůl přede všemi, aby k němu vzhlíželi. Zůstal v tichosti.
- Ale Baron vždycky rapuje svoje bars, proto je to Baron.
- Nebo protože je vždy na barvu, odpověděl mu kníže, když znovu slezl.
- Vy neumíte rapovat, dál do něj vandroval.
- A že nezapuješ sám, budu tě muset smeknout, jak to naučili mně.
A dal mu na líci takovou facku, až oba prohli.
Volal Baron.
Druhý se plazil po čtyřech ke vchodu.
To se k němu seběhli ti okolo a pomáhali mu se zvednout.
- Tak slečno, kde jsme to přestali?
- My jsme ani nezačali, podívejte se na sebe, vždyť vy snad máte make-up, takový náfuka.
- Tak aspoň shake shake zadečkem pro šejka?
Ticho.
Tak se otočil na patě a se zakaboněným výrazem odešel před vstup do zapadlé uličky, kde se z náhla objevil dřevěný povoz s temným hřebcem.
Nastoupil do něho jako opravdový kníže pekel a po té oblohu znovu pročísl blesk a celé to spřežení zmizelo. Zbyla po něm jenom rána hromu.
 

Karlovy lázně a Lávka.

Toť to místo, jenž kdysi navštěvoval legendární panovník Karel IV. Český král a římský císař. Bylo to místo společenských žen, dřevěných kopků plných horké a mýdlové vody až se někdy skoro měnila v pivo a víno, jakým proudem tam teklo. V Hojnosti se zde žilo a hodovalo v několika patrech a dámské křivky povzbuzovali ke vstupu už za barevnými okny. Ti však, kdož se zde neuměli chovat, ať již z důvodu chybějícího mravu nebo přebyté opilosti, či jim došli pražské groše, bývali posíláni o dům vedle, na lávku, kde nuzota byla opěvována. 

-“Šulc jak sulc!” Tak byla ta nejoblíbenější, neboť ten jenž jeho jméno píseň nese, byl plnoštíhlé postavy a chodíval tam dobrovolně a pravidelně. Většinou zval na kořalku právě ty, které tam z Karlových lázní poslali. A sulc byl také právě tam ten nejoblíbenější pokrm.

Popelnice

V centru Prahy, kde se scházeli smahy, smrdí popelnice. Děsí stejně jako polednice na nábřeží náplavky, kde hajzly smrdí kapavkou, stojí tahle popelnice. Je to kousek od silnice. Ta popelnice je jedna jediná a už od pohledu je divná.

Lidi jí nemají rádi, protože smrdí, ale přes to je to velebné místo. Bezďákova flow. I ten jediný jí rozumí.
Ale tahle není jen tak ledajaká, čerstvě pochromovaná. Je to RollsRoys mezi popelnicemi. Co by k tomu řekl letenský George, ten ji znal a tvrdil o ní, že je z jiné dimenze.
Když do ní lezl pro ho málem poškrábala na podbřišku.
Ale to co v ní viděl bylo nic o odpadcích. Ani o pokladech jako byl zvyklý z normálních popelnic.
Byli v ní chapadla.
Vzlétli a George si myslel, že je to sépie. Nebyla.
Měla blízko k můmiím. Seschlá chapadla svrásčelá kůže. Ani Georgova tvář nebyla o nic jiná ani rozmanitější. Jenže když ho obklopili a omotaly ho, tak spatřil, že jsou slizká a svalnatá, pouze obalené v zapáchajícím toaletním papíru.

Když jsem ho naposledy viděl, jeho osud se točil okolo této popelnice. Byl jejím správcem. Buď od ní varoval a nebo jí doporučoval, záleželo totiž na charakteru člověka. Takový vy nebojsi, ty posílal k ní, protože věděl, že chapadla potřebují jíst a raději ať sní jedno nebojsu, než celé město.
Tak s bojácnými, které předem varoval, aby se popelnici zdaleka vyhýbali.
Někteří nevěřícní také padly do jejich chapadel.
Proto varujme čtenáře před touto popelnicí. Jsou slizké a s přísavkami. Jsou svalnaté a mají vlastní inteligenci.  A jsou žilnaté. Oběť chytnou okolo a svíjí ji. Drtí jí kosti a škrtí, dokud svou oběť zcela nepohltí.
Před tím, než George ze světa zmizel, vedl si podivný deník nazvaný Memoáry popelnic.
Měl v nich uvedena všechna jména a popisy osob, jenž tato popelnice spořádala. Jako poslední jméno uvedl to své - Letenský George.
Ale stalo se i to, že ta popelnice zmizela ze světa a nikdo již na tomto místě neviděl. Přesto se po dlouhé době objevila na druhém konci Prahy a poté zase v Holešovicích.
Takovýchto případů stále přibývalo, až z ní vznikla městská legenda.
A tak tato podivná zkázonosná popelnice se čas od času objevuje po Praze.

Prague Talk IMPerium

V Praze pobýval jeden muž zabývající se veřejnými vztahy. Jmenoval se Fon Dráček. Byl malého vzrůstu, zato vždy velmi dobře oblečený, ostříhaný a gentlemanského půvabu. Vyučením to byl Švec. Proto mu často v mládí, kdy pracoval v centru města v otevřené opravně obuvi lidé z ulice říkali prťavec. Avšak on se vypracoval. Dal tři pražský aby získal titul opravdového pražského městského kluka a stal se z něho imperialista. Vždy uvažoval způsobem :

Česko a Prahu si každý ze světa připodobňuje Mafií
Už kvůli historickému hospodářsky ekonomickému seskupení, tak potom podle amerických filmů či počítačové hře Mafie.

Rozdělení Česka podle Ameriky

 Sudety - Florida

západ Prahy - New York

Pražský hrad - Washington

Národní divadlo - L A

Vysočina - Texas 

A tak podobně. 

Věděl, že však pokud chce v Praze vybudovat kulturu po vzoru Ameriky, musí stejným způsobem i uvažovat. Pokud byla Amerika známá především díky afro-americkému hnutí, musel investovat stejným způsobem. Tudíž do jižního tažení. Neboť Afrikány odhánějí komáry a těch Česko zažilo víc než dost.

Měl tedy vlastní úřad pro záležitosti se zahraničními známostmi, tedy imigranty.

Věděl pouze něco a to, že je jakýmsi řádem tohoto odvětví v Praze. Říkalo se mu, wall king, neboť nejenže rád chodil, ale dokonce byl králem své zdi.

Především se procházel po centru města a promlouval s lidmi. Vlastně se tím řídilo celé město. Pouze tím, o čem se mluvilo. A on rád mluvil o tom jak krásné holky mu přiletěly do jeho sídelního podniku na Václavském náměstí, kde měl v anglickém jazyku brothel, pro ty kteří hledali svého bro. A zde měl svou zeď. Tedy, jak vynaložit s problémy jinak než chladně. Toť když se v tomto podniku plném exotických žen objevil nějaký nevrlý nebo opilý či v jiném stavu nežádoucí muž jehož tam zavedla úchylova pata, měly na něho připravené samurajské meče, které jim pořídil jako jakýsi symbol jeho světosti.

Byl to Čech jak poleno, ale jemu se vždy víc zdálo, že ta výslovnost spíše více sedí jako 

Jack A tak mu tak holky říkaly. Naučil se mít ve své vlastní píči.

A tak se o něm také tvrdilo, že je Side off a že je Bukanýr. 

Až jednou přicestovaly takové krásky, od kterých opravdu těžko odlepil oči. A zrovna tehdy když se rozhodoval do nich vložit trochu své lásky ozvali se mu ty tři pražské jenž mu byli na začátku. Musel jejich útok odrazit.

A Proč by?

Ať si hledí svýho, on se chová slušně a mile 

Ti dá do žeber do zobáku. Vyhrožovaly, neboť to byly emancipované ženy, které se nyní hlásili o slovo v obchodě s ženským umem. 

Zkusí si to jednou.

A vyhraje.

A nebo přitom zemře.

Ale je dobrá.

Obě by mohl zabít snadno. Penězi. Papír umí stejně pořezat jako ostří zbraně.

Jsem ve středu ve středu. Zjišťoval.

Rozpolcenost tu nyní cítil.

Burani z Banánova. To snad byly ony, že se vměšovaly do něčeho, čemu obětoval celý svůj život.

A tak procházel ulicemi a Jako by ulice odkud přicházíme na nás měli vliv do kterých přicházíme.

A zde se hrála Hra na kostky o žloutenku na ulici. A zde potkal člověka, jenž se jmenoval Kryštof Glóbus. Ten mu vysvětlil že Všechno je o tom z jakého úhlu se na subjekt. Či objekt díváte. 

Můžeme stavět hradby.

Praha je vskutku bláznivé město, jako každé jiné ovšem že.

No a Můžeš švihat. Vytvoř si pravdu. To mu řekl jako poslední.

Fon Dráček se tedy procházel dál ulicemi cestou domu a protínal tak mlhu hustou, že za ni snad mohl Foglar. Napříč svým koridorem do domovské čtvrti slyšel spoustu si podobných zvuků, mrouskání koček, vzdychy smilstva a nářek vražděných.

Když přišel domu spatřil ve svém levém oku to čemu se říká Pražské oko. 

Viděl svým vnitřním zrakem, že vznikly novošlechtické rody.

Jenž byly u vzniku kanálu z Prahy do Berlína, Londýna a New Yorku. Toť z důvodu, že je každá 4. Zlatá cihla z české Republiky. Rozsvícená okna domů se jevila jako tisícero pavoučícj očí.

Čas je ovšem neůstupný a na Fon Dráčka přišlo stáří. Objevila se u něho Artritida a musel na  Kolenoskopii. Nakonec si pořídil Implantát. A Protože přišla studená válka do města a spoustu z jeho dívek odcestovalo pryč a jeho pozici v tomto obchodním odvětví zastoupili mladí, začal vydělávat na prodeji studených zbraní. Mečů a především teleskopických tyčí s hrotem na jednom konci. Tehdy za ním chodilo spousta mužů, takových těch velkých svalnatých, co dělávali hlavně vyhazovače a také si ho  dobírali za co mohli. Chtěli pro něho náhle pracovat. Že prý kvůli těm teleskopickým bodcům, co prodává. Nesnesl k nim ani slovo. Zato rozjel obchod s těmi tyčemi dvojnásob. O tom zda některý z nich skončil jako hajzl s takovou teleskopickou tyčí s bodcem zaraženou v konečníku až mu prolítla lebkou neeexistuje evidence. Zato si zaplatil svým zbilým ženským ninjům ať provedou přes noc puč. Tím si udělal zářez na své zdi pro studenou válku a poté se po něm i jeho ženách slehla zem. Vzal kramle kamsi, odkud jeho ženy přicházely. 

Mladá strana

záhadný nalezený text

Neživý svět
Mundi inanimatis

povstaň tělo
povstaň duchu
daruji ti život ve vzduchu
daruji ti život z vody
vem si sílu země
oživ svoje útroby
(neposlouchej pouze mne)

vyvolávací formule nemrtvých
(česká verze)

corpore oriuntur
spiritus ortum
et ego dabo vobis in aere
et dabo tibi animam ab aqua
accipere potestatem in terra
producat in visceribus vestris
(tantum audi me)

zaříkávací formule v latinském originále

Strahovský klášter vysoko nad Prahou. Oživlá těla zde žijí a panují nad městem ve středu Evropy.
Každý den povstanou ze svých hrobů a chytnou se za ruce, které si utrhnou a navzájem vymění, jako to dělali lidé dříve.
Pár nemrtvých těl se vydá do místních ulic, kde bydlí další jako oni.
Žijí zde i neživý. Vlastně ti především.
Ti tu mají svůj svět. Svůj svět ve světě, kde živý jsou pouze mrtví. Většina z nich má původ.
Proto mají své město ve městě.
Povznešená čtvrť, povznešené rody.
Povznešené chování ale žádné mravy.
Chlapec a dívka v hladu, se vydávají za potravou. Mladí až do konce všech dnů, tak jak zemřeli už oba navždy zůstanou. Dojdou si k řezníkovi pro kus čerstvého masa.
Přímo pro ně odříznutého z těla vyživeného živého nepromněněného.
Mají je a chovají pouze pro svůj užitek
Nemrtví řezník v masce a velkým sekáčkem je má jako dobytek.
Zvířata už nikdo nejí, zvířata už mají svůj kontinent. Zvířata jsou teďka lidi a nemrtví se jimi živý, tak jak to nebývalo dříve.
S čerstvou rukou vypasence zombie pár odchází zpátky, těší se, až si z kusu člověka udělají plátky. Stačí jim to syrové, stačí jim to od kosti.
Pokud se k nim do domu staletého staví přítel či soused, mile rádi ho pohostí.

Utajované společenství

Tajná společnost na půdě označována jako šlapadlový piráti Toť vláda podkrovní společnosti prahy. Nacházející se v Nerudově ulici pod pražským hradem. Zde se scházeli lidé typu divokého, jenž při každé příležitosti se šli plavit na šlapadlech a přepadávali při tom ostatní osídlená šlapadla. Obrali je o co měli a nakonec je shodili do vody. Ti co měli štěstí tak byli poblíž sušiny a doplavili se tam po svých. Ti co dopádali nejhůř si vzal splav. Tento gang plavícich se buřičů je rodinného a pouličního ražení. Své plány kují v kouři cigaret kolem kulatého dřevěného stolu jakožto karbaníci karet mariáše či pokeru a navzájem se obírají i mezi sebou o lup z plavidel. Podléhají alkoholovým lehánkům a po nočních ulicích nabírají další do svých řad. Především se jedná o národnosti slovanů a jedná se o interní záležitost města.

Dalším z takovýchto společností jsou zase naopak sklepní průvodci Prahy, kteří sídlí ve stejné ulici avšak jsou odlišného ražení. Jedná o společnost složenou především z řad cizinců, kteří provádějí další cizince po městě. Jde tedy o vnější záležitosti mezi městy. Scházejí se u hranatého stolu a zde při vodních lázních svých sklenic spřádají plány pro skupinové provádění především po podnicích jako jsou kluby, bary, hospody. Mají integritu i mezi stripkluby, kabarety a bordely. Podléhají spíše penězům a zbraním. Přesto je jejich jednání férové. Zakládají si na papírových úmluvách a dostat se mezi ně vyžaduje velké štěstí a odhodlání. Znalosti a dovednosti dvojího jazyka jsou základem.

Pouliční strana má ale také své průvodce, například Rakim. Ulice májí své nepsané pravidla a málokdo jí věří. Po ulicích můžete potkat různé osobnosti města ať jsou kdo jsou. Také partičky rappujicich, sprajujícich a nebo rockujících. Drogy včetně alkoholu a tabáku jsou zde na denním i nočním pořádku. Je to v podstatě to, co ovládá tuto stranu. 

Autor knihy byl zasvěcen do obou těchto společností ale nakonec z nich bych vyloučen a stal se tak renegátem obou skupin, kterých byl členem. Stal se nomádem ulic, tak jak ho známe. Toť proč ho vyloučili bylo z důvodu, že svým původem ani jednáním nespadal do žádného z oněch společenství. Byl svý. Dost často narážel na místa označená osmicípím křížem, o kterém se dozvěděl, že patřil řádu Maltézských rytířů a začal se o něj více zajímat, které popisuje ve svém Křížemkrážem. 

Křížem krážem

Toť byl podvečer v kostele maltézských rytířů poblíž Karlova mostu. Tedy, v jednom z nich. Ono je jich totiž spoustu. Ty jsou o trochu jiné než například kostel svatého Pavla a Petra. Tyto jsou zasvěceny tomuto jeruzalémskému řádu. A tento večer byl zasvěcen konečnému odhalení stop, které lovce pokladů vedli již delší dobu. Vstoupil do historické budovy s napjetím, které necítil delší dobu. Spatřil, že kostel nebyl tak zdánlivě prázdný, jak se zprvu zdál. Opodál blíž k sakristii postávala trojice osob. U jednoho ze sloupořadí stál muž s brýlemi, opodál lysec a vedle něho žena s dlouhými vlasy.

• Davaj davaj, promluvil na něho lysec. Žena vedle něho jen popostoupila o kus dál.
• Tyto výtvarné klenby se vyznačují jednou zvláštností, řekl muž s brýlemi a osahával její vytesané okrasy prsty zevnitř.
• Jsou pověstné svými ukrytými mechanismy, a jen co to odřekl, něco secvaklo a jemu se zpřístupnila ukrytá komůrka uvnitř.
• Ho! Nadšeně a zároveň polekaně ze sebe vydal lysec. Žena se ho chopila za paži. Brýlovec vytáhl ze skrýše  list papíru, či dopis pergamen. Jakousi listinu. Prohlížel si ji po obvodu. To již k němu vyšel krokem vstříc lysec, svou ženu nechati za zády. To už zareagoval lovec pokladů a prudce mu vběhl do cesty, aby je od sebe rozrazil. OčekávaJako by ti vazalové z východu už dopředu věděli co je tady čeka.

Rytíř

Už znovu byl na voru uprostřed proudu řeky. Byl mladý dospělí ale stále se s ním zacházelo jako když byl ještě v pubertě. Vždy když měli jen pomyšlení že zhřešil, tak ho sem od rána do noci nechali jen s dekou a džbánem se zázvorovým čajem, neboť byl podzim. Listopad a Pm stále procházel zkoušky stát se rytířem Prahy, jednoho dne. Toť obvykle až po 33. Roce svém, jakožto Kristovi léta, kdy byl připraven se nechat pomyslně ukřižovat na ulici mezi všemi, kteří ho obklopovali. Tento vor se po dekády celé děl jako zkouší víry rytířům. Její podstata spočívala v tom nenamočit se a zůstat oddán proudu řeky. Pokud některý z nich jenž tu byly neměl žaludek aby toto snesl, nemohl práci vykonávat. Dalším principem rytíře bylo to, že je lepší utéci než zabít. Tím by se také namočil. Proudem řeky se totiž po přijetí do služby změnil v život daný ženou, většinou šlechtičnou, z rána a rytíř poté celý den i celou noc v jejím proudu žil ve městě. Jedině tak ožíval ve své zbroji a jeho meč vypadal tak smrtonosně. To od něho chtěl pomoci tento s donáškou těžké bedny, tento s doprovodem přes tržiště, aby vypadal mocně a chráněně před zlodějíčky a nebo zase po nocích takovéto chytal. Podoba meče vždy vypovídala o charakteru nositele. Zahlé meče přicházející ze středního východu nazývané šavle obvykle končili v zádech těch, kteří si je najímali. Proto z nich lidé blili a zůstalo tak v tradici, tento slang. Zatímco křižáci to bývali rovní a urostlí. Ať již měl svůj meč dolů či nahoru.  

Letná

Páprda nalitý pivem se procházel po letné. Jeho pivní mozoly se před ním rozvalovaly na všechny strany. Tekly mu z pod upoceného a umaštěného trika. Zabručelo mu v něm až se celé nadmýchlo jako horda želé. Ještě by si jedno pivo dal. Sic už měl v sobě celý škopek, pořád by se do něho vešlo. Se zamrzlým mozkem pokračoval ve své opilé a slalomové kraso chůzy. Náhle mu přes cestu přeběhlo něco čtyřnohého. Bylo to rychlé a bystré. Huňaté a dlouhé. S velkým chomáčem za sebou. Letenská liška. No opravdu! Tak ty zvěsti byly přeci jen pravdivé, pokud tedy už nemá z toho všeho piva jen vidiny. Po té chvilce zaražení, jako když mu pivní prdy poručí, se přeci jen znovu odvážil do kroku. Ovšem nyní se jeho styl chůze změnil, jako když si do gatí nadělá. Ta kdyby ho kousla, tak má vzteklinu až do úmrtí. No jéje, zvíře to zpropadené. Krok po kroku opatrně našlapoval po cestě mezi květy a travinou, mezi keři a stromy. Rozhlížel se a dával pozor, zda tu potvoru ještě někde neuvidí. Jako by ji spatřoval všude. Tu z keře trčela obrostlá větev, hned měl dojem, že je to liščí ocas. Ochmelený, se díval i vzhůru, to kdyby na něho chtěla skočit z výšky, ze stromů. Tak to vykulený a vybázněný až do střízlivosti došel k výhledu nad Prahu. Zde se cítil být v bezpečí a tu znovu, tentokrát za ním, proběhlo to stvoření s huňatým ocasem, až opravdu si udřepl v kolenou, jak se rychle otočil. Ani se nestihl na to panoráma velkoměsta vynadívat, jak uháněl dál parkem k nejbližší nalejvárně. Cestou kudy se mu třepotal jeho pupendo, vypěněný přítel, se za ním hnala ta potvora. Dýchala mu na zátylek a jako by ho rychlost větru kousala do chodidel za ni. S jakou úlevou doběhl až k pivní pípě za kterou stál dobře známý výčepní Cybich. Ten rozlívaný zlatavý mok mu opět zachránil život. S takovou radostní se mezi ostatními štamgasty při jejím popíjení rozhlížel nad Prahou, že mu to utkvělou v paměti až nadosmrti. Na tento lok nedal dopustit. To ostatním hostům pověděl o svém zážitku s letenskou liškou. Poté se báli chodit sami přes park a z divokého zvířete se stala legenda.  

S kapucí do očí hnal se napříč parkem letenským. Prchal před rytíři kříže. Hussita. Tichý a rychlý, úderný a bystrý. Ještě před chvílí slyšel drncání jejich zbraní o zbroj, hulákání už dávno vzdali, aby mohli vůbec popadnout dech. Nyní se zdálo, že se jich konečně zbavil, nechal je někde za sebou v temnotě noci hodině mezi psem a vlkem. Procházel mezi houštinami a přikyvoval všem zvukům, které ho obklopovali. A tu ho ovanul vítr ze strany a on zastavil úplně a zpozorněl. Ve svitu měsíce mu přes cestu přeběhla perleťová kostra potvory. Toť té lišky, jenž tu strašívala pocestné. Její dovádění bylo pověstné ale před několika desítkami let, ale její odkaz i duch zde žil do teď. Dokonce oživlá kostra zde po nocích bděla. Kde kdo by vzal do zaječích, jako to čím se tehdy nejvíce živila, jenže pro otrlého vraha, to nebylo nic čím by se mohl znepokojovat. Hussité ho zasvětili do hlubších tajemství Prahy, ze kterých bylo snadné buď zamění mysli nebo její naprosté zatracení. To, proč si ho vybrali jako svého zabijáka, byl ten fakt, že měl nevšední vlastnosti i schopnosti. Uměl vidět. Zřel, kamkoliv přišel. Bral to jako znamení. Co to v hloubce svého vzezření znamenalo, ta jako perletí oděna kostnatá liška, to si nechal pouze pro sebe samého, tak jako vždy. Proto měl náklonnost všech mnichů po pražských věžatých budovách zasvěcených víře. To byl důvod, proč se křižákům zdál být dobrý pouze na setnutí hlavy. Nyní vstoupil na rozléhající se vrch s výhledem na Prahu. Vystavěná kamenná zeď jako by naznačovala svůj hradní potenciál doplněna o dva obří kalichy po obou stranách místo věží. Toť bylo místo odpočinku, pro hocha jako byl on. Za zády ze stínu vyšla postava a on uslyšel hlas, ze kterého bylo zjevné, že také něčemu nebo někomu uniká.

• Neměl bys prosím tě drobák, nebo dva?
• Jediný kus kovu, jenž by tvou ruku potkal by bylo mé ostří, odpověděl chladně jako ta zbraň sama a bez ohledu vyšplhal na zeď. Nyní stál přímo vedle obřího kalichu. Měsíc mu svítil do tváře, jak k němu vzhlížel. Tu zaslechl jakousi šelest větru za zády a náhlý ale krátký výkřik, toho jenž odbyl, jak ho svatostánky se zvony naučili. Ten zvuk, kterým však dotyčný zmizel, nepřipomínal nic živočišného. Jako by se pod ním zem sama do sebe sesula. Hlína s travou ho vcucla, jako když slepice se krmí červy a žížalami. Pohledem se přesvědčit, že tam opravdu nikdo není. Sic jako by tam někdo kdy byl, nyní po něm nezbylo ani vidu ani slechu. Nezbývalo než se naložit do kalichu, jako by byl víno samo. Pevně drapl ocel a vyhoupl se na ni, poté sklouzl dovnitř ní. Oběma příručními zbraněmi zadrncal o vnitřek kalichu. Ocel o ocel. Dal si ruce za hlavu a klidně si prohlížel měsíc až dokud neusnul. Vzbudilo ho až žhavení slunce do kalichu. Celý byl rozpálený letním dnem. Rychle z něj vylezl a protože i jeho okraje žhnuli rovnou seskočil na kamennou zeď pod ním. Trochu to s ním otřáslo až se mu zamotala hlava, ale byl zvyklý. Rozhlédl se a pod zeď a pelášil parkem pryč, někam kam ho nohy vedly. 

( toť do sakristie jednoho z kostelů Husitského řádu. Zde měl rozečtenou knihu o dvou husitských bratřích skrz výpravu na jihu Čech jakožto hon na čarodějnici pro bájný hřeb z Ježíšova kříže, jímž byl na něm přitlučen. Údajně ho měla ve svých spárech čarodějnice ukrytá v močálech, kterými se dvojice plavila na svém voru. - Upíři Ježíšovi krve a kanibalové jeho těla! Supěla na ně, když ji objevili. Oba s obouručními zbraněmi - palcátem a řemdichem. Jako to mistři ceremoniálu kladiva na čarodějnice ji ubili i přes její zaříkávání a kletby. Podařilo se jim dokončit svatou misii a dopravit artefakt zpět do blízkého chrámů božího, kde jej dobře uschovali, před nájezdy jiných husitských skupin, které nebyli tak dobře zorganizovány. Husitské legie samopovolaných drancovali křesťanské svatostánky bez lítosti. Po dokončení misie se však po obou husitských bratrech slehla zem. Zato tento husita pražský, jenž zrovna dočetl poslední stránku této biblie, byl přesvědčen, že on je jimi oběma nyní. Jeho zbraně tak hovořili.) 

Letná však zažila i časy, kdy byla zneužita pro kult osobnosti. To na ní komunistický režim nechal vybudovat obří sochu sovětského diktátora. Soudruzi jsou drzí a tak onehdy býval Stalin vždy hvězdou večera. Shlížel dolů na Prahu . 

Privát

Letící bota trefila postavu do zátylku. Osoba kvíkla a začala se rozhlížet po oknech nad ním.

Nikdo nikde.

Dívčí několika-násobný smích proletěl dlouhou dlážděnou ulicí. Smíchov. Pět hodin ráno.

Opile zvedl botu a vyklepal z ní očekávané klíče. Ty pak vrazil do kovové branky a pustil jí slečny.

Dupavě stoupali po starých zaprášených schodech činžovního domu. Nadmírou alkoholu se kývali ze strany na stranu a jejich hlasitý smích budil i těch zbylých pár sousedů, kteří byli ochotní toto stále opakující se chování ještě tolerovat. A to byl jen vrchol ledovce. To pravé komando už je dávno předešlo. Vlastně je čekalo.

Při šlápnutí na rozbitý práh bytu je praštil do nosu cigaretový kouř.
Masha, vrchní bordel mamá všech slečen, ten smrad nesnášela. Paradoxně kouřila ráda; hned jak se posadila na pohovku, si jedno zapálila. Při škrtání zapalovače ji plamen ofoukla vlna basů hudby. Deep house.
Až teď byla schopná se rozhlédnout okolo sebe.

Elf, který je přivedl, se zrovna bavil s majitelem bytu.

-“Ty si vážně přived šlapky? Ty si frajer.
 Na tady máš kilo na cigára za tenhle libovej nápad.
Tohle bude mega párty! Dík, že si dorazil.”

Režisér Angel a jeho večírky. O těch Masha vždycky slýchávala a přála se tam někdy ocitnout. A teď je tady. Vtip byl v tom, že se odehrávali náhodně a jen brzy zrána. To když byl jejich tvůrce ještě nedořáděný po předešlé noci.

-“Už mi vyšel ten novej film. Za týden mám začít s natáčením.
Hele vim, že už je po kástingu, ale nechceš tam zahrát malou roli?
Třeba, hele, čum, že tě takhle podpálej.”

Smál se Angel a začal překlápět čutoru toluenu na Elfa. Jo, režisér Angel si občas ujížděl, ale jeho zatím první celovečerní film byl fakt  trhák a sklidil za něj i nějaké to ocenění. Takže co.

-“Ne neboj, jsem si dělal prdel. Jedinej koho se tady v tom bytě
boj je moje láska.”

Řekl tajemně když vracel čutoru do přirozené polohy a rovnou sobě pod nos.

-“A hele, se mi uvolnilo místo v pornu.

Potřeboval bych roztomilouše, co vypadá jako panic.
Tam by ses hodil. Za dobrý prachy.”

Jo, Angel. Filmař celou duší i tělem.

Elf se zasmál a přikývl, že se možná staví na zkoušku.

Angel to uměl. Uměl si získat lidi. Uměl si sehnat prachy. Uměl pořádně zapařit. 

Masha je přestala pozorovat. Koukala po svých holkách. Dvě tancovaly v místnosti. Jedna seděla vedle zarostlého chlápka na pohovce. Čtvrtá? Ta už asi vydělává bankovky. Vypadalo to, že už je celá společnost dosti načatá.

-“Nazdar Masho!” ozval se najednou vedle ní známý hlas.

-“Ježiš, ahoj!” usmála se tím svým jedinečným úsměvem na Mladýho. Ten si k ní přisedl a věnoval jí obětí.

-”Tyvole Masho ty máš snad týden od týdne vetší kozy,” zahlásil při pohledu na její krajkovaný výstřih.
Bordel mamá Masha se zasmála.

-“Mladej, ty mě pokaždý umíš rozesmát.”
-”Koukám, že tu jsi s děvčaty,” hodil Mladej bradou na tanečnice upoutávajíc pozornost všech přítomných svými vrtícími zadečky.

-”Jsem. A mám tě pochválit, prý si je minule u nás dost potěšil.”

Mladej se zasmál -”Jo to Mladej umí a rád dělá! Jen jsem nikdy nedostal šanci potěšit i tebe. Co to dneska napravit.”

Masha se zarazila.

-”Ale notak, stejně si tu sama a holky si to tu užívaj. Co bys měla lepšího na práci, než bejt s Mladym a taky si to tu užít,” položil ji ruku vysoko na stehno.

Masha típla cigaretu a vyskočila na nohy. -“Promiň, jen si odskočím,” mrkla.

-”Pospěš si!” Plácl ji Mladej přes zadek. 

Tss, co si to ten negr dovoluje, stejný chování jako ke svým holkám nestrpím. Si myslí, že když je progresivní rapper, tak může všechno?

-Ano, může.

Když otevřela dveře od toalety do očí ji štípl marihuanový dým. Ani se nenadála a už se  v něm ocitla celá.

-“Vítej v Sauně,” promluvil jeden z několika místních. Vládlo tu vlhké vedro.

Mlha zahulené místnosti ji věnovala flašku vodky.
-“Chlastej!” odrážel se hluboký hlas od dlaždičkových stěn. Máša do sebe ponořila hrdlo vodky a dva krát polkla. Jakoby z ní ten nápoj udělal součást Sauny. Až teď začala rozeznávat tvary místních.
Hranatá hlava, druhá kulatá, třetí roztřepená. Proboha kam se to dostala?

Vodku si znovu odebral prostor. Prošla kouřem k šedému obrysu záchodu. Mávla dlaní a kolem ní se rozvířila mlha. Nehledě na ostatní si stáhla černé legíny i s kalhotkami. Puntíkatými.

Posadila se a snažila se uvolnit. Náhle si vedle sebe všimla někoho dalšího. Podlouhlá hlava. Ležela opřená o zeď. Mrtvola, nebo odpadlík.

V rytmu ozvěny na stěny narážející hudby k záchodu přistoupila silueta roztřepené hlavy. To ji rozrušilo.

Masha se snažila ji neregistrovat. Zavřela oči a myslela jen na čůrání.

Konečně se ozvalo to vymodlené syčení proudu. Ovšem, nebylo Mashi. Rozevřela víčka a znechuceně se zadívala na zažloutlý vodopád, jehož záře prostupovala skrz dýmovou šeď.

Stékal po slepených vlasech umrlce. Jaké zvíře tohle může udělat?

Do toho se ozval šílený smích roznášející se celou Saunou.

Tak tady to nepůjde. Řekla si a rychle si zařízla legíny vysoko do pasu, až se ji mezi třísly objevil náznak W. Rychle nahmatala kliku a zběsile ji zmáčkla.

Prchla ven z místnosti a s ní i hromada kouře, který začala vykašlávat z plic.

Uslyšela Mladýho hlas. Ihned pochopila, že tam někdo pustil jednu z jeho skladeb, které byly přesně pro tenhle typ večírku.

Zapomněla na čůrání.

Gauč byl přeplněn. Mladej už seděl mezi dvěma mashinými dívkami a hladil jedné vlasy. Druhá hladila jeho.

To se dalo čekat. Doufám, že pořádně zaplatí.

Bordel mamá Masha si v tu chvíli všimla jedné něžné postavičky na masivním koženém křesle. Dlouhé blonďaté vlasy se jí táhly zpod černé kšiltovky až k nohám, které visely přes opěradlo. Nebylo ji vidět do obličeje, ale to co z ni vyzařovalo bylo kouzelné. Pohodlně seděla a dělala kroužky z kouře cigarety, jenž něžně držela.

Masha od ni nemohla odtrhnout pohled. A tak přirozeně, instinktivně, aniž by si to rozmyslela k ni přistoupila; sedící se na ni otočila. Mashe se zatajil dech a ztratila jazyk.

Ty oči. Tak velké a barevné nikdy neviděla. 

-”Ahoj,” pronesla ta víla.

-“A-ahoj, já jsem..”

-”Masha. Jo vím kdo jsi.”

“Cože? Jak to víš?”

-”Nějak jsem zaslechla, že si přišla.”

-“A ty jsi?”

-”Onerka,” usmála se laskavě ”Chceš si přisednout?”

-“Jo,” opětovala úsměv.

Víla si přes ní položila nožky a přitulila se. Na Mashu to bylo dost zbrklé, ale nevadilo ji to. Vlastně se jí to líbilo a tak se k ní taky přitiskla.

Za chvilku už jí víla seděla v klíně a bordel mamá si hrála s jejími vlásky. 

Kolem nich se strhl rámus, ale ony jako by byly ve vlastním světě letmých něžností.

Mladej skákal po místnosti tak jak to při každé svojí show dělává a křičel svoje texty do beatu. Mashiny holky kolem něj kroužily a k nim se přidali další. Elf, Angel, přerostlý zarostlý chlápek i ostatní o kterých neměla ani jedna z nich ponětí, že se tu vyskytují. Celá skupina se rvala s brutální přesilou decibelů. Jeden narážel do druhého. 

Kopnutí do nohy, náraz ramenem, ztráta rovnováhy, opření zády o pulzující tělo, odstrčení znovu do davu. Tření, zvýšení teploty, oživlý odpor prostředí.

Přišlápnutí tkaničky, výkřik, pád, náraz.

Převrhla se láhev vodky a pocákala Mashu.

-”Kurva!” překřikoval Angel hudbu na Mršinku, stand-upového komika, který se zvedal z trosek stolku. Muzika ztichla a všichni netrpělivě zírali jak mu Angel pomáhá na nohy. Komik se začal omlouvat s nevinným obličejem. 

-”Hej co děláš vole? Vždyť tys to nerozbil, to už tak bylo,” rozmluvil mu to filmař a vrazil mu láhev vodky s ulomeným hrdlem do ruky. Pak mávl rukou a Young Thug z repráků přehlušil veškeré nejistoty.

-”Pojď se mnou. Usuším ti to,” zašeptala Onerka Mashe do ouška a vzala ji za ruku.

Večírek pokračoval.

Přivedla ji do jedné z ložnic. Masha si sedla na postel a začala si stahovat vodkou nasáté oblečení.

Onerka si stoupla k teráriu, zády k Máše, a pozorovala jeho obyvatele. Zprvu žádné neviděla. Pak si všimla pár pavučin. 

Jaké je to asi žít ve svém vlastním světě, i když jen za sklem. Někomu by stačil jen pokoj plný obřadních objektů. A stejně jako toto stvoření, by každý den dostal do své arény nové čerstvé ještě živé jídlo, aby si ho užil a mohl si s ním dělat cokoli chce. A pokud bude mít chuť na bondage, tak si prostě svojí oběť sváže. 

Onerka měla chuť. Ostatně jako vždy. Otočila se k bordel mamá. Ke svojí oběti.

Ta už ležela polonahá a pozorovala svoji vílu očima plnými chtíče.

Onerka si rozepnula koženou bundu, aby se její oběť přesvědčila, že pod ní skrývá pouze černou podprsenku.

Puntíkované kalhotky lhostejně prolétly vzduchem.

Ach Onie. 

Rozraženými dveřmi do ložnice vpadli tři osoby. Masha zoufale zvedla hlavu a pokusila se zabrejlit kdo vyrušuje. Bohužel jí její ruce natažené nad hlavu nedovolili nastavit ten správný úhel. Byly svázané legínami, které byly propletené skrz čelo postele. A tak jen  bezmocně vzdychla do provizorního roubíku z rudých kalhotek. Jediná vílina věc s jiným než černým odstínem.

Až na její tělo, to bylo blankytně bílé.

Ach Onie.

-“Kurva chlapy, tak mi to tu vymalujete, říkáte jo?” někdo promluvil a Masha ihned poznala angelův hlas.

Pod peřinou ucítila šramot a ovanutí kůže dechem. Pak hrubý povrch vlhkého jazyku, jak si pomalu hledá cestičku přes pupík stále níž a níž. Masha se zajíkla.

Ach Onie.

-”Jo nebojte šéfe, zkrášlíme vám to tu. Máte nějakou představu?” 

Angel si přičichl své čutory, a zamyslel se. Pak ji podal jednomu z malířů s dlouhými vlasy svázanými do culíku gumičkou.

Ten ji jen s udiveným výrazem přijal a sledoval Angela jak roztahuje ruce u stěny “Tady chci jeden velkej nápis “flexin” a taky zkuste něco uměleckýho, třeba támhle,” ukázal na protější stěnu. “A mám rád modrou,” dodal.

Dlouhovlasý, přezdívaný Kudla, se taky opojil výparem z čutory a následně ji podal svému druhovi v kšiltovce, Hermesovi. Ten se zasmál a taky si přivoněl.

Proboha, co je tohle za společnost. Masha si zbytečně nechtěla kazit iluze luxusního sexu, ale ten smích ji uvízl v uších a nemohl najít cestu ven.
To se určitě smějou nám. Proč to dělají? 

Dlouhé prsty paranoii se začínaly pomalu sunout ven. Přes polštář a povlečení až na zeď, kde se slizce stahovaly na celý pokoj.

Zavřela oči a snažila se vnímat jenom návaly uspokojení. 

-“Na tohle dejte prosím pozor, je v tom moje láska,” hodil bradou Angel na terárium.

-”Co v tom je, šéfe?” zeptal se dlouhovlasý Kudla.

“Moje láska, jasný! Moje láska!” vztahovačně odtrhl zasněný pohled ze skleněného paláce. -”Tak se do toho koukejte dát. A jestli to bude hnusný, tak vás upálim!”

Bouchl za sebou dveřmi Angel. Pak přišlo na řadu protřepávání sprejů a nakonec smrad barvy připomínající poppers.

Ach Onie.

Probudil jí hluk skleněného nárazu. Pár střípků se rozkutálelo po pokoji a vrzly dveře.

Chtělo se jí čůrat. Vážně hodně. V ten moment ji došlo, že má ruce stále svázané a tělo má jen napůl přehozené dekou. Zima.

Chtěla nahlas zanadávat, ale proslintané kalhotky v ústech jí to nedovolily.

Všimla si, že na pravé stěně se lesknou nápisy a čáry. Byla jimi totálně pokrytá. 

Angel musel bejt nasranej, jestli už tohle viděl. Možná, že to byl on, kdo ji probudil. 

Neustáleně přemýšlela.

Ale na protější stěně, přesně jak Angel řekl, bylo něco modrého. A nic jiného.

Portrét. Postava.

Tomuhle říkají umění? 

Zaťala ruce a pokusila se uvolnit ze spárů uzlů. Ne. Byly moc utažené.

Naštvaně zafuněla. 

Kam sakra zmizela Onie? Musí se vrátit. Brzy.

-”Do prdele, to musíš každý co sbalíš dělat dračí smyčky na kundě?” ozval se Angel vysmívajícím se tónem.

-“A co jako?” odvětila Onerka. -”Raději mi pošli tu flašku,” houkla na něj. Poslušně poslechl.

Chtěl dobrou recenzi na jeho nový film a tak se jí snažil neodporovat.

-“Je tu šílenej bordel. Vubec se mi tu nechce uklízet,” schoval si režisér obličej do dlaní.

Po rameni ho poplácala čísi ruka. “Pomůžeme,” Iluze nebo přátelství?

-”Jenže tohle je v hajzlu. Ty mrdky sprejerský mi zničili jeden pokoj.”

“Tyvole, dyť si jim řek, že je to krásný a jsou to nedocenění umělci. A že ten hákáč co tam udělali, tam už byl, že si s nim už ten byt koupil,” smála se mu.

-”Fakt si mašťák Angele.”

“Tohle neříkej. Kde mám tu čutoru sakra,” začal se filmař rozhlížet po obýváku s vyhlídkou na dobrý čich.

“Nech to bejt kámo,” houkla na něj Onerka.

-”Drž už hubu Onie!” utrhl se na ni Angel.

-“Viděla jsem jí někde vedle. Spíš štěstí, že si nás ty dva sprejeři nevšimli, když jsem tam byla s Mashou. Určitě by na nás něco zkusili. Kdes na ně vubec narazil?” přihla si Onie vodky.

-“Ty vole, viděl jsem je z okna jak malujou po ulici, tak jsem jim hodil klíče,” zmizel Angel ve vedlejším pokoji.

Na to zničeho nic vylezl z jiného pokoje Mladej. Jednou rukou si svíral čelo a druhou se přidržoval zdi.

-“VY MRDKY!” rozkřičel se, až se po bytě probudilo k životu několik párů konečně spících očí.

Kolem Onerky se zachvěly zkrouceně ležící těla.

-“Nemusíš je budit, docela těžce usínali,” promluvila polohlasem.

-”Tak hele! Nějaká totální špína mě taky spícího trefila do hlavy,” odkryl si čelo a Onerce se zvedl žaludek. Odvrátila zrak.

V tu ránu se v místnosti znovu objevil Angel a při pohledu na Mladýho sebou trhl tak prudce, že odlil trochu z čutory.

“To si děláš prdel, kdo ti to udělal?”

-”More, já nevim, já spal,” uteklo mu levé oko o pár milimetrů dolu. 

-”Zkurveně mě pálí oko!” chytil se za něho.

Angel k němu přiskočil “Nech si to! Nešahej na to!”

-”Jsem na tom hodně zle?” zeptal se hrubým hlasem rapper.

Nikdo se neodvážil odpovědět. 

Stále ležící Masha znuděně čekala na posteli a s ledově klidnou nenávistí přemýšlela nad touto situací. Přece by ji tu někdo jako Onie nenechal. Musí se vrátit. Každou chvíli.
Netrpělivě zírala po stěnách s graffiti.
Co to bylo za lidi? Asi pěkný zmrdi. Tohle udělat Angelovi, který sem každého bere bez předsudků a s přátelským přístupem. A oni ho takhle podělaj. Zmrdi.

Při tomto pozorování stěn si všimla jedné věci - prostor v místnosti mezi zdmi jakoby zhoustl. Pokryl se jednoduchými linkami z jedné strany pokoje na druhou jak vodorovně tak svisle.

Výhled z postele se změnil v plátno pochmurného díla malíře s depresemi, co si raději neroztáhne záclony, protože by ho jediný zásah slunce nebo reality zabil.

Polkla své sliny s textilní příchutí. Svědění v podbřišku ji stále víc připomínalo potřebu čůrat.

Měla volné nohy, ale neměla si jimi jak pomoct. Svázané ruce, jsou svázané ruce. Navíc  nyní už docela umrtvené. Rozhlédla se zda nemůže něco skopnout, aby připoutala pozornost.

Nikde nic. Pouze na nočním stolku stála lampička, ale ona už jejím špatným odhadem věděla, že tam nedosáhne ani palcem.

Ze zlosti začala dupat do matrace, ale tlumené rány pohltily pokreslené stěny.

Určitě si řekly; ne, ne Masho, nepustíme je a ani tebe.

Nezasloužíš si to.

Že by se jí oplácela karma za podobně probděné hodiny jejích holek ve stejné poloze a snad i situaci, kdy čekávaly na perverzní impotenty s východním přízvukem?

Stiskla k sobě víčka a vymáčkla tak ze sebe slzy lítosti.

Proč zrovna ona tu takto skončila?

Pak ji něco zalechtalo přes chodidlo. Cukla sebou a její tvář se změnila v křivý úsměv. Zvedla hlavu i nohu, ale nic neviděla. 

Tentokrát ji cosi rychle polechtalo na druhém chodidle. 

Proboha co to je?

Jakoby ji přes něj přeběhlo ztělesněné lechtání. Náhle se ji před očima něco hnulo a v její mysli to rozchodilo jedinou otázku - lechtání má osm nohou?

-Ne, to jen svými baletími hubenými nožkami hledal bledý pavoukovec správnou výchozí pozici.

Bordel mamá Máša strnula. To, co ji celý život děsilo v těch nejodpornějších představách ji právě nyní hypnotizovalo obráceným křížem na svém zadečku.

-“Hej ty, stávej!” kopl Angel do postavy válící se na zemi.

-”Ehmm.! Co je?” vyžvejkl právě probuzený.

-“COŽE?! Cože? Ty se ptáš, co je? Si děláš prdel. Vstaň,” začal hrotit rozkymácený filmař už zase s tou čutorou v ruce.

-”To ty jsi udělal z našeho Mladýho druhýho Jana Žižku?”

-“Co? Já fakt kurva Angele netušim o čem se to bavíš. Co se stalo?” bloudil zoufalým pohledem probuzenec po okolí, aby se vyhnul režisérovým očím. Bál se jich.

-”Hele kámo mě nevadí, že si to udělal, aspoň už je teď real,” chytil ho Angel silně za

límec “ale i tak si to odsereš,” vydechl sarkticky ledovým klidem. 

Takovým klidem, až z něho šel strach.

Probuzenec, byl takový ten člověk, co ho znáte docela dlouho, ale nikdy jste neměli tu možnost s ním víc pokecat. Každý takového zná. Spoustu pohledů, málo slov.

-“Já jsem vážně nevinnej, jen tu ležim a spim.” 

Vzal to laxně. Jako nepochopený vtip na tělo.

-”To by moh říct každej,” zazubil se Angel, který poté zavrávoral a vší silou se opřel o probuzence, až ho přitiskl ke stěně.

Byl tak vláčný, že by se sebou nechal házet do konce svých dnů.

-“Sorry, ale to co se stalo se nedá omluvit. Tento čin si žádá odplatu, tak jak se to tradičně dělává,” nepovoloval své sevření Angel;, prostě někdo si to odsrat musí, a ani nesejde, jestli si to byl ty nebo ne.”

-”Ale, já vážně nechtěl. Prostě jsem se lek tý přivázaný holky a pak jsem omylem zakop o ten skleněnej sráč. Přiznávám, no,” vytrhl se z překvapeně ochablého sevření, které na Angela s touto zprávou přišlo. 

Skleněnej sráč? Terárium? NE, jen to ne!

Angel ho drapnul za krk a znovu ho přitiskl na stěnu a zpříma se mu zadíval do očí.

Jsi si jistý, že spolu ještě někdy pokecáme až s tebou skončím?

-Zeptej se svatých.

Svatá.

Tak ji Angel pojmenoval. Svoji osmi-nohou lásku.

Nejspíš za to mohl ten kříž. Evokoval v něm pocity boje dobra a zla. Záleželo pouze na tom, jakým směrem Svatá lezla. Do nebe nebo do pekla.

Jakoby tím rozhodovala o duších jejích obětí. Jakoby viděla zda v minulém životě byli dobré nebo zlé. Ale v tomto životě posloužili pouze jako jeden z pokrmů pro jejich očistec - Svatou.

A ta si teď svým seskupením očí měřila Mashu. Pouze visela ze stropu dolů a nehýbala se.

Těžko říct, zda něco takového jako Svatá umí hrát psychologickou hru, nebo se jednoduše řídí svými instinkty.

Zato Masha se už řídila svým pudem sebezáchovy. Byla co nejvíc natlačená na čelo postele, až se ji z toho kroutily ruce. 

Až teprve nyní si všimla, že je ve správné poloze na rozmotání uzlů. Jenže její panický strach ji nedovolil se na to plně soustředit.

Jedním očkem sem, druhým tam. A hlavně ať si nevšimne toho, že se o něco pokouší.

Nikdo nemá rád, když se mu kazí už něco přichystaného.

Masha hrála o čas. Měla pocit, že každou chvíli ji praskne močák. 

Zatahala za kus uzlu, ale nevydržela to dělat déle jak půl minuty. Pokaždé pak dostala strach, že když se zrovna nedívá, Svatá se spouští. Na druhou stranu, dívat se na ní taky nemohla. Jakoby na ni padali mrákoty. Ospalost, spíš než omdlévání. Jakoby ji chtěla uspat a už ji nikdy nedovolit se probudit.

Ne to je hloupost. Jak by ji jen takovýhle brouček mohl ublížit? Je přece bordel mamá Masha! A ta už si ledačím prošla. Vždyť celá kauza “pasáctví do rodin” byla jenom kvůli ní.  A to už něco znamená!

Sebrala celou svoji odvahu a vložila ji do nezastavitelného mordování uzlu jedné ruky druhou, stočenými za hlavou.

Už povoloval. Ano. Ano! Dokáže to. A bez cizí pomoci, ostatně jako celý život.

Ochablou rukou s přiškrcenou modřinou si okamžitě vyndala nechutný roubík z úst a kamsi ho pohodila. Poté složila ruku na hruď a začala ji pomalinku prohýbat.

Vzpřímila pohled. Svatá zmizela.

Rozbušilo se jí srdce a zhluboka dýchala. 

Svatá se zatím nenápadně posouvala z peřiny stále blíž k Mashe. Ta si ji všimla až ve chvíli kdy se chystala znovu naklonit hlavu k druhému uzlu.

Žaludek se ji sevřel a ze zaskočené paniky ucítila pouhé teplé uspokojení v dolní části těla.

Nemohla a ani nemusela spouštět pohled z osmi-nohého mazlíčka šíleného režiséra, na to aby pochopila co se stalo. Ten zápach čpavku byl tak intenzivní, že i Svatá nadzvedla své přední nožičky. 

Aspoň Masha doufala, že je to tím. Jinak by to znamenalo nevyhnutelnost jejího útoku, který by nepřežila ani fyzicky natož psychicky. Věděla, že tato situace je definitivní. Že v následující sekundě něco přijde.

S ohlušujícím řevem do pokoje vrazila živá pochodeň. Veškeré pavučiny chytli oranžovo-žlutý tón plamenů a s ladným poletováním se začali jedna od druhé separovat.

Hořící osoba dopadla vedle postele a ještě stačila z Mashi strhnout peřinu i se Svátou, která někam zalehla.

Rozklepaná Masha se jen podívala od peřiny dusící plamen, pod kterou ještě někdo naříkal, přes uhelnaté blesky na zdech až ke dveřím, kde stál se zamračeným výrazem Angel.

V jedné ruce svíral svoji čutoru a v druhé stále ještě zapálený zippo.

Po celé této události odvázal polonahou Mashu. Jí i všechny ostatní vykopal ven a jen si zapálil poslední cigáro v obýváku na gauči mezi vším tím bordelem, o který ani neměl zájem ho už někdy uklízet.

S nikým se nebavil o tom, zda ho někdo nahlásí nebo ne. Druhý Palach byl stále v jedné z ložnic, patřící Svaté, zabalený v peřině. Možná už v kokonu. Pokud to tedy Svatá přežila.

Režisér Angel seděl a přemýšlel nad tím, zda má odvahu na to, tu ještě někdy uklidit.

Zda má dokonce odvahu ještě někdy otevřít ty dveře do ložnice Svaté. Jeho němé, stejně psychopatické, osmi-nohé lásky.

Vstal a chvíli se přehraboval mezi mixem vajglů, rozdrobených chipsů a podobných sraček, dokud nevytáhl to co hledal.

Zatáhl rolety, posadil se, a začal přepisovat celý scénář svého nového filmu Antihrdina.

Všechny cesty vedou do Kříže

(Kouzelník s kruhy pod očima jako panda rozprostřel karty na rezavý stůl.

Teď jestli vyhraju tak jsem největší frajer.

Zazněl vnitřní hlas blonďáka, kterému nikdo nevěřil. Ale on sobě ano.

Hloupý hry sis měl nechat na ráno.

Znovu se uslyšel.

Zapomeň na to.

-”Karty zkurvený,” zaklel nahlas.

-“Stejnak ti to rouhání nepomůže,” odpověděl mu hlas z druhého konce stolu.

Přes paprsky reflektoru mu neviděl do tváře.

Přesto, že na stole nestály žádné žetony, hráli nejvyšší hru.

Prsty vykrojené z tmavých rukaviček kouzelníka obrátili jedním pohybem první tři karty.

Nikdo nepřihodil ani nezahodil, šlo čistě o výhru či prohru. 

Blondýn si všiml, že jeho nemesis lehounce zaťukal pěstím na stůl. Ať už chtěl hru uspěchat, nebo to udělal ze zvyku, bylo vidět, že to bylo myšleno co nejdecentněji.

Čtvrtá i pátá karta byla kárová. Stejně jako první karta v předchozí trojici.

Trvalo to jen pouhou vteřinu než dopadli hráčovy odkryté karty na stůl a doplnili trojici kár o další dvojičku.

Flash.

Proneslo se Blondýnovi hlavou jako dutou halou. Zíral přitom na svojí károvou královnu a srdcové eso.

Past.)

V nejvyšším patře klubu, v nebeské zkušebně, výhružně zaskřípal skreč a z beden se rozezněl Personal Jesus od Depeche mode.

Skywalker znovu propadl té chorobné retrománii. Jeho rovný kšilt se od otevřeného okna otočil na člověka za ním a pokoloval blunt.

-“Hlavně ho moc nepolej!”

-”Už zas kecáš nesmysly,” zahudroval Skywalker pod čepicí, ale Pablito to neslyšel.

Přistoupil ke gramcum a seřízl papír hudby.

Kolem toho prolétl oblak kouře z nozder Pabla, který zrovna stoupal do svahu podlahy.

Pak zničeho nic uznal, že s tím má těžký problém, a tak nakonec dopadl mrtvou váhou do gauče. Ten se otřásl a rozvýřil tak prach i omítku ze stropu v další zkušebně pod nimi.

Bílý sypký materiál dopadl na hlavu ověšenou sluchátky. 

Hlava se sluchátky zvedla bradu ke stropu a spiklenecky přimhouřila oči.

Darmošlapy.

Znovu se zaposlouchal do své práce. Dnešní noc pro něj znamenala hodně. Poprvé měl možnost fungovat jako hlavní krysař - Dj.

S citem, který měl po bezesných nocích ozkoušený, pohladil vinylovou desku.

Zpět o patro výše se zaučující krysaři, Skywalker a Pablo, zamilovali do hudby. 

Hudba je jedinou ženou, co tě nezklame pokud jde o vztah. První zásada krysařů - být jí věrný. Můžete mít holek kolik chcete, ale Hudba je jen jedna, a ta se nedá nahradit. A pokud jste ji nebyly věrní, stejně vás zachránila. Byla až moc dobrá. Výčitky jste si nesli vy, ne ona.

Skywalker to věděl a také se podle toho choval.

Pablito byl jiná partie. Věděl to také, ale míval s věrností problémy. Nikdy to nemyslel zle, ale byl jaký byl - lehká matika.

A logaritmům vztahů v tuhle chvíli nerozuměl už vůbec. A tak raději zevlil na gauči a představoval si, že je spáč.

Skywalker nahodil smyčku, kterou uzavřel chytlavou melodii v kruhu. To Pabla chytlo. Doslova.

Z ničeho nic tancoval a přemítal se uprostřed kanabisoidového oblaku kouře. Jediný pohyb nebyl pozemský. Ve skutečnosti jenom spadl z gauče na zem s takovou rezonancí, že se na krysaře o patro níž vysypal celý strop.

Lose your mind! Prolítlo z jednoho sluchátka do druhého. 

- Taky, že se z polekání málem zbláznil.

Zaškubal jedním ze stovky čudlíků a do uší připlul mrtvý šum moře.

Otočil se od mixážního pultíku a zamířil rovnou ven na chodbu. Cestou do schodů si všiml plandajícího kabelu od sluchátek, které bůhví proč, nesl s sebou. Byl tak nepřirozeně dlouhý, že se táhl až ke dveřím vyššího studia, na které zabouchal pěstím. 

Vlna vibrací a zvuků nárazu dolehla do špičatých uší Pabla a roztrhala dým snů na rozkládající se obláčky.

Pablo, na zádech v poloze bezmocného, otevřel víčka a vyvalil bulvy. V hlavě se mu už zrodila myšlenka, že vstane a půjde otevřít, ale Skywalker ho překročil svou těžkou botou.

Pablo se postavil na vlastní nohy až ve chvíli, kdy kluk v kšiltovce otevřel dveře.

-“Co tu děláte?”

-”Co asi. Hrajem vole.”

-“A proč při tom musíte dělat takovej bordel?”

-“No, ale my žádnej bordel neděláme. O co ti jde Broku?”

-“O co mi jde? O to, že za chvíli hraju a vy mě serete.”

-”A čim jako?”

-“Nehraj hloupýho! Pokaždý, když tu si, tak se něco posere.”

Sky otevřel ústa a chtěl něco vyheknout, ale na to se za ním ozvalo blití.

Pohledy od dveří se přesunuly na Pabla zvracejícího v přítmí chodby.

-”To si sem zas přitáh toho imigranta?!”

-“JO! A no a co? Nenechám ho zase hnít někde u popelnic. Navíc dnešní noc.”

-“Tak hele!” rozkřikl se Broc, ale než se stačil dostat k hlavnímu, Sky mrštil dveřmi!

Broc zůstal stát před zdí s klikou. Jednou nohou v pomyslné kaluži vzteku a druhou v údivu, co si to ten mladý Skywalker dovoluje.

Sky šťouchl do žlutého ramene porostlého bavlnou polo trika s hnědým límečkem.

-”Jdi do hajzlu, ty banáne!”

Zmatený Pablo si odrbával zbylé zvratky z dlouhého knírku před zrcadlem. Vážně si jako banán připadal.

Sky ohnul svůj rovný kšilt dolu k mixáku a vytáhl master volume tak nahoru, až v dolejší zkušebně popadalo i to, co na stropu nebylo.

To už tam stál Broc a nevěřícně pozoroval jak sněží.

Naštvaně vypojil techniku a opatrně s ní vyšel ven ze zkušebny. Cestou si ještě vyroloval rukáv mikiny a otřel jím své komponenty od prachu a špíny.

Raději proměnil svou černou drahou mikinu v pihatou příšeru než jít válčit se špinavými zbraněmi.

Seběhl kamenné schody a zamířil rovně vlnitou chodbou. Zastavil se až v zahradní části klubu, ta vyrostla před vchodem. Dřevěná katedrála na kolečkách Brocovi posloužila jako útočiště. Jakkoliv byste to nazvali, vždy to bylo výš nejen od země, ale i duševně. Aspoň pro něho.

Cvaknutí zapojením kabelů ho nabylo nadpozemským pocitem satisfakce.

Třemi prostředními prsty pravé ruky už jenom doladil detaily. 

Usmál se. - Vše je připraveno. Zbraně jsou nabroušeny.

-“Tak jim to dneska ukážem?” ozvalo se za jeho zády.

Stál tam Kruch, s jeho plnovousem a velkýma kočkovitýma očima.

-“Jo, kamaráde. Dnes to bude velký dobrý.”

-”Pro někoho velký špatný, brácho. Velký špatný.”

-”Jakto?” usmál se.

-”Cejtim to ve fousech,” zasmál se Kruch a pohladil si je - vylétly z nich mušky.

Broc na to už neřekl nic, jen odehnal roj mácháním rukou.

-”Kroušku? Doneseš mi ještě pivko, kamaráde, než začnem?”

-“Jo,” seskočil z venkovního pódia a vydal se směrem dovnitř.

Cestou ale spatřil blonďatou postavičku, jak se ochomítá okolo vrat ostnaté ohrady, uprostřed které byl klub chráněn.

Podíval se na hodinky. Až za dvacet minut měli otevírat a toho blondýna ani neznal.

-“HEJ!” vykročil za svým hlubokým hlasem.

Blondýn nereagoval, zato si začal hrát s dráty.

-“Koukej to pustit, ty píčus!”

Na to blondýn odpověděl svým prázdným pohledem a uvolnil část plotu, která se zhroutila až k zemi.

Kruch tam doběhl pozdě. Blondýn zmizel.

Nakoukl ven dírou v plotě. To co spatřil ho vystrašilo - horda pařmenů se pískotem táhla směrem ke vchodu do ještě nepřipraveného klubu.

-“ Broku!Tentokrát začínáme dřív! Něco se tu posralo!” mával na Dje přes celou zahradu. Ten pochopil rychle.

Kruch, který nikdy neztrácel naději, ji ztratil ihned po tom co se rozezněly ty nejhlubší basy dnešní noci.

Ne proto, že to ten přežvykující dav nadrženců ještě víc rozdráždilo, ale uvědomil si, že jeho supreme mikina se zachytila o pár drátků z ohrady. Už nebylo úniku. Byli moc blízko. Broc jen šokovaně pozoroval jak se Kruch ztrácí v nadýmajícím se davu dvounohých krys následujících  zvuk jeho neurofunkové flétny.

Sky ze zkušebny zamířil po schodech dolu. Šel si pro pivo. Aspoň to řekl Pablovi, ale skutečně jen potřeboval chvilku vypadnout. Občas z něj měl hlavu jak krabici od banánů, přesto, že ho stejně nikdy moc nevnímal. Už jen jeho přítomnost byla zvláštní.

Nechápal se proč mu pomáhá, když je to stejně ztracený případ.

Proběhl kolem dveří Brocovi zkušebny. Nezaklepal, přesto, že ho to napadlo.

V samých nejhlubších útrobách klubu bylo dusno. V každém podsvíceném rohu se tetelila mechanická atmosféra. Soubory svařených šroubů a kotoučů se protáčely stále a stále dokola, jakoby pro ně neexistoval čas.

Sky si objednal pivo. Barmanka se usmála a položila před něho kelímek s vratnou zálohou. Pro někoho obyčejná věc, pro někoho platidlo a vstupenka do dalších částí klubu.

Utřel si pěnový knír do rukávu a zahleděl se na přední nárazník okovaného Dj pultu, zejícího prázdnotou, vzadu ve tmě neosvětleného parketu.

Pojď blíž.

Z opřeného postoje o bar se ohlédl -”Říkala si něco?”

-”Né, já nic.” odpověděla mu barmanka.

Znovu se napil a vešel do stínů parketu.

Nárazník z trubek a tyčí se tvářil pod psa. Potřeboval společnost.

Aniž by od toho něco čekal sáhl na kovová dvířka, která nikdy nezažil odemknutá. Povolila a s vrznutím se otevřela. Na osud nevěřil. Až krystalicky čistá náhoda.

-“Podle mě je to smyšlený,” řekl Hoodboi  a kývl bradou směrem ke kouzelníkovi.

Kouzelník otočil hlavu a vrhl na ně svůj uhrančivý pohled. Pak se spustil úskočným pádem z krátkého schodiště do další úrovně rezavých stolků a přiškvařených sedaček.

-“Asi tě slyšel,” pronesl Šnek a část osazenstva rezavého stolu se rozesmála.

Dobře se bavili, stejně jako každou proflákanou noc tady. Ale dnešek měl být něčím výjimečný. Plastové kelímky s rozlitým pivem pokryly celý obdelník stolu i jeho zem.

-“Fakt. Jak si někdo může myslet, že krade duše. Vždyť se na něj podívejte. Vypadá jak z klipu od Logona!"

Pivem ochmelený a něčím tajemným okořeněný smích se donesl až ke Kouzelníkovi. Ten zrovna očumoval situaci duší mezi okolními posezeními. Zatím jich tu moc nebylo.

Ale každou chvíli by měli otevírat. A hned tu bude z čeho vybírat. Domluvil se sám se sebou a začal si mnout ruce pod šíleným úsměvem ukrytým v zeleno-černých vousech.

Bez oddychu vyskákal schody, znovu zaslechl smích těch, kteří pro něho už dávno o duši přišli a prošel kolem gamblera, který se nechal jednou nedávno vyhranou dušičkou fascinovat.

Zatočil kolem fotbálku dál a přemýšlel nad štědrostí dnešní noci, když do něho cosi narazilo.

Včas zpozorněl a stihl přichytit cár vlasů potem smrdíci cuchty, která ho chtěla kousnout.

Nevypadala špatně, jen měla trochu vytahanou čelist a potřebu cenit zuby, z kterých vysely organické zbytky. Ty musíš mít nádhernou duši tisíce karátů, ale bude smrdět stejně jako tvůj dech.

-“Fuj!" přehlušil její chrapot a mrštil s ní do místnosti. Spadla na kolena a místo zakňourání zachrchlala.

Kouzelník pokračoval bludnými uličkami klubu ven. Nečekal, že za dalším rohem na něho čeká ještě více takovýchto duší. Podařilo se mu jimi protáhnout bez jediného škrábnutí, sám to nechápal.

Vzpamatoval se až na schodech mířících do zkušeben.

Šnek dotáhl tvar tagu na vlhký stůl, a podal fix frajerovi naproti němu. Kelímky už byly poskládané do věžiček.

Dnešek měl být výjmečný, ikdyž to zatím vypadalo, jako každá běžná noc tady. Měli hrát velkou roli. Také se na to důkladně připravili. Šnek, hlavní podezřelí žvýkačkové aféry, rozžvýkal novou a starou rozmačkal na spodek stolu.

-“Sere mě, že to nemáme na hlavní stejdži,” ozval se někdo.

-”Jo no. Stejně tam chcíp pes! Dnes je tam Jackpot.”

-”Aha,” zažvejkal Šnek. Za poslední hodinu už třetí žvejka, div se mu nekřížily panty. Ale prý tim trénuje. Šnek se mu říkalo kvůli jeho flow a tak se kousl a jel žvejku za žvejkou dokud nedal double time pokaždý co otevřel ústa. Přezdívka mu bohužel zůstala.

-”Za tyhle kecy si vás najdou karmický fízlové,” někdo dodal.

-“Hele! Čumte na ní!" hejknul někdo další a všichni otočili hlavy k pipce, co zrovna vešla.

Šla krok za krokem jako modelka, boky se jí houpaly ze strany na stranu a šněrovaný výstřih měla dostatečně uvolněný.

Ze rtů, které by kde kdo přirovnal k sex symbolu, ukapávala čerstvá krev. (Patřila gamblerovi, který se nyní válel po zemi bez ohryzku a jednou rukou se snažil nahmatat malinké přesýpací hodiny s něčím, co kouzelník nazval duší blondýna.)

Hned za ní vtrhli další umouněnci. V ten moment, jako naschvál, suboofery rozvibrovali celou část klubu a parta frajerů se znechuceně zvedla od stolu.

Všichni se vydali k baru.

Jen jeden, Mára, se vydal k šourající se slečince.

-“Ahoj kočičko. Hele šoustala si už někdy.." nestačil doříct větu - věnovala mu francouzský polibek. Nečekal to. Nečekal ani, že bude používat zubatou techniku. A už vubec nečekal, že mu celý jazyk surově vytrhne. Jako nadávky posloužil prudký vodopád krve. - Holky Máru vždycky žraly.

Zbytek party se poskládal jeden vedle druhého u baru. Barmanka se jako obvykle na každého z nich usmála a naplnila jim kelímky pivem.

-”Ty zbylý si nech,” mrkl na ni Hoodboi.

-“Díky. Jak velkorysé!" zaculila se ale stejně si myslela něco o prdeli.

-”Kdo to tam hraje?" zeptal se jí Šnek, když si všiml, že za nárazníkem není nikdo, koho by znal.

-”Copak? Zase máš problém s hudebním vkusem?"

-“Hej! Kdo ti tu dovolil hrát!?” přehlušil Šnek hudbu.

Sky si ho ihned všiml.

-”Nikdo. Já sám,” zastavil konečně točící se desku.

Šnek ho rovnou přibouchl ke zdi a přizvedl za límec.

-“Teď odsud hezky odejdeš chlapečku,” prskl na něho dírou mezi zubama.

Sky mlčel. Cítil, jak se mu zvyšuje krevní tlak a jestli ho ta rozvařená špagetka nepustí, exploduje.

-“Šneku!” odrazilo se od stěny. Ledové sevření roztálo a Sky pohodlně došlápl ze špiček na paty.

Uprostřed parketu se odehrávala hostina. Hlavní chod? - Steak, brácha z dělnický.

-“Vy kurvy!” rozkřikl se Hoodboi a jedním skokem stál u Steaka. Všichni okolo ho následovali. Věnovali jim pár ručních rad, aby nakonec zjistili, že jsou obklíčeni.

Sky stál vedle Šneka a mlčky pozorovali co se děje.

Zničeho se do mlaskání hladových fanoušků a napjaté atmosféry ozvalo zaskřípání jehly na gramofonu a bedny zadrnčely.

-”Spustilo se to samo,” pokrčil Sky ramena jako odpověď na šnekův pohled.

Steak nakonec stejně zmizel v moři žilnatých rukou. Hoodboi, postavený zády ke svým bratrům, jako vždy při přesile, z bojového postoje věnoval kopanec někam tam, kde Steak zmizel.

Sky pohnul čudlíkem doprava a ozval se tak drásavý zvuk, že se až zarýval do mozkových blán.

Všichni krvežíznivý. - Tohle je konec.

Nebyl.

Fanoušky přestali městský kluci zajímat. Vnímali zvuk. Proto taky přišli. 

Sky vrátil čudl do původního stavu.

-“Hej, hej. Pusť tam tohle,” šťouchl do něho Šnek a podal mu desku s kostrbatým nápisem Clipping Boizs. Vrazil to tam - stejně tak jack majku do pipky na kabely.

-”Oukej zmrdi, tak to rozjedem!” teď měl veškerou pozornost.

Vyflusl už rozemletou žvejku do davu natahujících se rukou.

Kouzelník rychle a přesto opatrně našlapoval na každý schod. Tohle míval ve zvyku nejenom na schodech. - Možná proto, si o něm často lidé mysleli, že je fízl. Přesto, že byl v tomto podniku štamgast, lidé ho neměli v oblibě. - No, hlavně, že se mu dařil obchod.

Z kapsy vylovil svazek klíčů. Ani nechtějte vědět od čeho všeho.

Odšpuntoval kovová vrata a zpřístupnil si tak celý vršek budovy. Byl lehce dezorientovaný, tím co se mu právě přihodilo, a tak vybíhal po dalších a dalších schodech nahoru do nebes. Až to dál nešlo. Procházel chodbou a tahal za každé dveře, které potkal. - Marně.

Uměl všeljaká kouzla, ale žádné nebylo s dveřmi.

Prošel celé patro až narazil na poslední schody vedoucí nahoru. A tam - pootevřená dvířka.

Pablo stál u přehrávače a dětinsky se radoval z primitivního a přesto chytlavého píchání do svítícího nebo problikávajícího play/pause.

Plej. Pauza. Plej. Pauza. Už to dělal snad celé hodiny. Uvnitř sebe ještě dýl. Od Velkého třesku až po nyní - zrození lidstva.

Pestrobarevný dým v rohu místnosti, který svými křivkami připomínal vagínu, se rozestoupil a vešla žena. Prototyp ženy 21. století s podholenými, do pasu dlouhými copy, jako Lara Croft. Snad byla nahá, Pablo nevěděl.

Hned za ní se vytáhl muž, se stejnými copy, jako ona. Ne, toto byly dready.

Lilith a Adam. Zkušebna, Kříž. Ráj.

Pablo je pozdravil dáním od sebe prostředníku a prsteníku.

Vulkanit s tebou, opětovali pozdrav.

Lilith otevřela ústa a chtěla promluvit, ale cizím mužným hlasem vyzněla tato slova: Morituri te salutant.

Kouzelník se objevil v místnosti a sliszkým pohledem přejížděl ujetého Pabla.

Ten zaútočil. Ďábel narušitel! A v ráji! Bůh má ochraňovat! A Lilith a Adam žít!

Jako světový vůdce stiskl červené tlačítko.

Vypustil rakety jaderné skladby. Zasáhly kouzelníkovi bubínky a rozproudili tím výboj prudkého protiútoku. Kouzelník vrhl celý svůj balíček karet do jediného vzdušného útoku.

Většina karet zasáhla svůj cíl. Pablo pod jejich nárazy upadl na svůj želvovitý krunýř.

Kouzelník ihned využil situace a dřepl si na tu lidskou želvu.

Pablo sledoval, jak ten šílenec chytl jeho krk jako liánu a snaží se po ni silně vyšplhat do jeho paláce. To mu nesmí dovolit. Vydal rozkaz pro všechny stráže:

-”K čelní bráně!!”

A mezitím sám vyběhl do nejvyšších pater svého paláce, kde měl rozevřené starobylé knihy plné magie. Chvíli listoval - snad to nebylo moc dlouho.

A zde!

Přemumlal kouzelnou formuli.

Ano, to je ono. Tohle nebude čekat.

-A opravdu! Kozelník se soustředil pouze na modrajícího Pabla a zcela zapomněl na jeho moc.

Pablova mužná chapadla obmotala kouzelníkovu chechtající lebku a pronikla dovnitř tím nejměkčím korýšem, který nahrazoval oční bulvy. Milion nožiček místo řas.

Kouzelník se chytl za bolest a zamířil k ústupu. Bohužel jen nevěděl kudy jsou teď ty neonové cedule Exit.

A tak mířil podle smyslů. Cítil vánek, který ho lehce v té nešťastné temnotě naváděl. Tisíc duší by za něho dal a on se tak lehce prozradil.

Už byl u něho. Chytil se ho, ale záhy zjistil, že se nemá čeho chytit.

Stál v okně nad propastí prolézaček z plechu a ocely, pro ty nejnadrženější děti kaleb.

Pablo, s radikálně blikající myšlenkou, jako poslední vteřiny na displeji C4: Zahnat zlo a ochránit Lilith i Adama, Ráj. Zmáčkl druhé červené tlačítko.

Hlavice tentokrát vybuchla těsně vedle kouzelníkovy hlavy na reproduktorovém poli. 

Bang Bang.

Výbuch kouzelníka odhodil do víru další hudby, které se stále přibližoval a všude kolem něho svištěla její ozvěna.

To hrál Broc.

Dopadu kouzelníka si sice nevšiml, ale uctil jeho památku náležitým dropem.

Hrál co mohl, už ho boleli prsty plné puchýřků.

Je v tom jen on sám a žízeň. Ale stihl si všimnout prvních paprsků nad obzorem.

,,MOŠPIT! MOŠPIT!” drhnul do krve vyřvané hlasivky Šnek. To ještě víc dráždilo ty fanatické fanoušky toužící po brutalitě.

Frajeři jako v bratři - v houfu, lokty a nejen ty, rozdávaly jako polibky sexbombám po celém těle.

Skákaly ze strany na stranu. Bylo slyšet praskání chrupavek, lámání rukou, drcení obratlů.

Bratři ze soundu byli už celý propocení, a těch přežvýkavců, jako by neubývalo.

Jak necitlivé hyjeny byli schopné šlapat po sobě rovných, kteří už padli.

-”Co je? Potřebuješ snad povzbudit Šneku?”

Ten ho propíchl pohledem.

-”Pusť tam to nejpekelnější, co najdeš!” a ukázal mu záda.

Sky chvíli vybíral. Mezitím se ozývalo fantaskní vytí mrchožroutů, kteří si show nepředstavitelně užívali.

A uprostřed toho všeho jásotu bratři z gangu, kteřím se právě podařilo společně ubít další dvoumetrový hovado.

-“Oukej. Mám to,” oznámil Sky.

-”Oukej, jdem na to!” zafrkal nosem Šnek a upustil na zem prázdnou podezřelou zkumavku.

-”JDEME NA TO VY SRAČKY!!” 

Poplival mikrofon a rozjel tu nejepičtější grime show všech svítání.

888 bpm. Stále víc zrychloval. Nesmysl. Peklo. 

Nikdo nestíhal. Techno a do toho ty nejtvrdší lyrics v rekordním čase. Triple time.

Z uší všech přítomných se valila krev. (Až na osluchátkovaného Skye.) 

Hlavy některých chytli při perfektní výslovnosti punchlines a kicklines.

Šnek vylezl na vrchol nárazníku a skočil stagedive doprostřed všech těch natažených prstů s okousanými nehty a spoustu z nich nádherně polámal.

Chvíli ho nesli. Jak bratři tak fanoušci. Pak jeden po druhém začínali být pohlceni davem. Jak kapitán se svou posádkou na lodi.

Vnitřnosti prolétli nad davem. Střeva se zavěsily na nárazník jako stromeček do auta.

Poslední track dohrál a z kabelů se zajiskřilo.

 Tssssssss.

Sky si pomyslel, že je s ním ámen. Ale z ničeho nikam se přepl spínač a všichni ti zmutovaní fanoušci se začali podobat obyčejným lidem. Odkulhávali se zlomenými kotníky chodbičkami pryč.

Jejich šouráním se projevoval volný prostor - to co odhaloval bylo buď ke zvracení nebo k fárání.

Pomalý a jistý konec.

I Broc venku se všiml, že je sluneční svit odhání pryč.

Silná ruka ho chytla za rameno a pevně ho odtáhla od aparatury.

Broc se zděsil. Byl to Kruch. Trochu šílenější než jindy, ale byl to on.

-“Myslel jsem, že tě dostali!” prohlížel si jeho opuchlý obličej.

-”To nikdy! Použil jsem pepřák. To je vždycky dostane.”

Broc nevěřícně zašilhal.

-“Ne na ně! Na mě!” vyvalil oteklé oči Kruch. -”Nemají rádi překořeněné masíčko.”

Sky si hluboko v klubu sám načepoval pivo do plastového kelímku a nakonec se rozhodl, že denní světlo, přece není nic pro něho a vydal se nahoru do zkušebny.

Pablo podřimoval a na prsou si přidržoval sešit nadepsaný By-Ble.

Krásný začátek soboty 14.

Blondýn zmizel. Nikdo ho už nikdy neviděl. Až po čase bylo odposlechnuto od pár divnolidí z MHD, že ho potkali v tramvaji cestou do Kříže.

Blond vždy vyhrává svou “hloupostí”. 

PODZEMNÍ ČÁST

Kanály

Dvojice se opírala o široké zábradlí chránící před spádem do stoky. Byla pozdní sobotní noc a okolí podél řeky bylo poloprázdné.

• Proč mě tu potřebuješ? Zeptal se jeden s kšiltovkou a dírou mezi zuby toho druhého s hustými vlasy.
• Přineseš mi štěstí a budeš tu hlídat, kdyby někdo šel.
• A co že tam v tý stoce má být?
• Poklad. Sto ká.
• Sto táců?
• No to se teprve uvidí, jestli je ta mapa pravdivá. Vytáhl zmuchlaný smutek papíru od někud z kapsy.
• To má být mapa jako?
• Nic lepšího nemám. 
• No jo tak už tam skoč. Hlavně aby ses pak nezbláznil, že tam není nic než jen smrdutý kanál. 
• Nebo dostatek peněz na to, že budeme v tom pavilónu oba. Uvázal lano kolem zábradlí a ujistil se, že je dostatečně pevně, tím že za něj dvakrát cukl. Poté se rozhlédl okolo. Náplavka byla opravdu docela prázdná. Přelezl kovové zábradlí a pomalu se i s batohem na zádech slanil dolů do stok. Ten co na něho čekal poslední co viděl i spatřil byl zvuk zapnutí baterky a odraz kuželu jejího světla, jak pomalu mizí uvnitř.

Uběhlo 20 minut a ten nad kanálem už začínal být nervózní. Přešlapoval. Kdyby ještě kouřil, zapálil by si. Náhle tam pod sebou spatřil první záchvěvy světla a kroky. Pak svítilna zhasla a přivázané lano se opět napnulo. Podal mu ruku a ten vylézající se jí chopil. Svižným krokem se vydali na nejbližší tramvaj.

• tak co? Bylo tam něco?
• Zmáčkni můj batoh, řekl a jeho komplic tak udělal. Opravdu byl něčím naplněný. 
• Musíme na letnou, tam to rozbalim.

Na letné pod kyvadlem byla jako vždy hlasitá hudební akce. Někdo je tam dokonce očekával. Byli to jejich přátelé.

• co jste tak tajemní? Jak dvě buzny! Dobírali si je, když si pod dubem přebírali lup.  
• Čí to tam vlastně bylo? 
• Mafie. Schovává si tam svoje zálohy.

Večírek mohl pokračovat. Oboum při výhledu na osvětlené věže došlo, že:

Praha je takový pavilón sám o sobě.

Panuje legenda, jenž hovoří, že jakýsi sebezvánek Arcizmrd záhadným způsobem získal mapy a plány veškerých podzemních tunelů a kanalizací pod Prahou a ty on uměl padělat, tedy je rozmnožit. Kopie poté prodával po různu - mafii, stavebním společnostem a archivům. Zkrátka komu mohl. A tyto části map se poté roznesly různě po měšťanech. Někteří, jenž se pokoušeli dát části map dohromady tvrdí, že Pražský podzemní labyrint vede až do staré Boleslavi. Podzemní tunely navazují na těžební štoly na Proseku, ve Vysočanech a letiště v Kbelých, které používali nacisti.
Dále podél poutní cesty vyznačená řadou kapliček, kde obvykle bývají pod podlahou skryté vchody. Kapličky jsou považovány za křižovatky podzemních tras. Bývají propojená s okolními tvrzemi, zámky a kostely.